Jde o stovky případů, kdy doplácejí na své dětské rošťárny, protože jeli na černo v hromadné dopravě. Tyto neuvěřitelné situace vznikají třeba kvůli nezaplacené nepřestupní jízdence, kdy jim bylo šest až patnáct let. Jízdenka byla v hodnotě devíti korun. A tato „rošťárna“ dnes dosahuje k dlužné částce horentních sum, a tak sotva osmnáctiletý má poněkud špatnou startovací čáru do dospělosti a nemůže se osamostatnit. Nezaplacené dluhy dětí přitom mohou vznikat i nešťastně, když se rodina často stěhuje, je v rozvodovém řízení, a rodiče prostě na upomínku zapomenou. Po letech pak přijde exekutor a začne obstavovat účty a majetek kvůli někdejší dětské hlouposti. Ano, jistě, má na to podle zákona právo. Je třeba pochopit, že má dopravní podnik povinnost vymáhat své pohledávky, ale právě tato aktivita postrádá sebemenší kousek lidského přístupu. Bylo by tedy dobré takovéto případy posuzovat každý samostatně. Pro postižené lidi je to příkoří a v podstatě pro celý stát, protože pro nás rozhodně není dobré, aby v případě, že tyto dluhy padnou na čerstvě plnoleté, byli zatíženi často pro ně vysokými dlužními povinnostmi. Snad právě v tomto případě by se lidé odpovědní za vymáhání dluhů měli chovat v rámci své profese, a ne jen jako chladné instituce.