pojmy v obou dvou paktech pro TOP 09 velmi důležité jsou pojmy dobrovolnost, odpovědnost a solidarita - všechny tyto tři. TOP 09 byla od začátku migrační krize a hledání řešení proti povinným kvótám, od začátku razila zásadu společného evropského řešení a také od začátku zdůrazňovala potřebu solidární spolupráce a nepostavení se do role černého pasažéra. Takže když 8. července 2015 minulá vláda, kde dnešní premiér byl první místopředseda vlády, přijala usnesení, že Česká republika si dobrovolně vybere a dobrovolně se postará o 1100 uprchlíků z Itálie a Řecka, kteří se tam ocitli, a obě dvě partnerské země v rámci Evropské unie samozřejmě nesmírně zatěžovali, protože se jednalo o obrovský kontingent, přijali jsme tohle rozhodnutí vlády s pochopením. Bohatá země, naprosto nezasažená migrační krizí se obrací ke svým partnerům a říká: my vám dobrovolně pomůžeme s 1100 lidmi, protože to je kapacita, se kterou si dokážeme poradit. My si ty lidi vybereme, my si je od vás převezmeme a my se o ně postaráme. To je platné, prosím pěkně, dodnes platné usnesení vlády z 8. července 2015. Přijato jednomyslně. Dnešní premiér byl prvním místopředsedou vlády, která pro toto usnesení hlasovala. Za TOP 09 říkám, že to bylo rozumné, nebylo to v rámci povinných kvót, bylo to dobrovolné rozhodnutí. Bylo tam všechno, byla tam dobrovolnost, byla tam odpovědnost, byla tam solidarita a především tam byla ta možnost...
Pane předsedající, já kdykoliv začnu hovořit, začne hovořit pan Faltýnek v první řadě. Možnost je také ta, že pan Faltýnek hovoří pořád, ale přesto vás, prostřednictvím pana předsedajícího, moc prosím, pane kolego, je to neskonale obtěžující, v podstatě nemohu předvést svůj výkon poslance. Děkuji za pochopení.
Neexistoval samozřejmě žádný seznam 1100 uprchlíků, kteří k nám půjdou. Ten výběr měla provést česká vláda s důrazem samozřejmě na bezpečnost a schopnost tohle provést. Nic takového se nestalo. Nálada nejenom ve vládě, ale i ve společnosti se začala posouvat až do onoho naprosto nehorázného a podle mého názoru nesmyslného a nepravdivého výroku předsedy vlády, že na území České republiky nevpustí jednoho jediného uprchlíka. Jsme vázáni ženevskými konvencemi. Uprchlíci koneckonců nejsou jenom z Blízkého východu a ze severní Afriky, uprchlíci jsou i z jiných zemí. A vstoupí-li uprchlík na naše území, tak s ním prostě to azylové řízení musíme vést. Jakým způsobem dopadne, je věc jiná, ale nejsme oprávněni říci: my s nikým nepovedeme žádné azylové řízení a na naše území žádný uprchlík nevstoupí.
Když už jsme neaplikovali to dobrovolné rozhodnutí české vlády z roku 2015, a nechci to teď podrobovat kritice, že si sami vybereme některé uprchlíky z Itálie a Řecka, postaráme se o ně, abychom pomohli svým partnerům Itálii a Řecku, jejich vládám, jejich úřadům a jejich občanům v rámci té nezbytné solidarity, kterou bychom měli cítit, je to další námět, mnohem skromnější, ale ze symbolického hlediska stejně zásadní.
V řeckých uprchlických táborech je zhruba 3 500 dětí. Teď si můžeme samozřejmě říct, kdo je to dítě. A podotýkám, že třeba Velká Británie, když schvalovala zákon, že těmto dětem tzv. bez doprovodu nebo ve zkratce syrským sirotkům, 350 z těchto dětí poskytne péči a azyl na svém území, tak to vymezila parametrem 17 let. Třistapadesát dětí bez doprovodu do 17 let Velká Británie schválila tento zákon a dělá to. Nic takového bych si nedovolil české vládě říkat. Nechť si ty parametry stanoví, jak uzná za vhodné. Patnáct let, dvanáct let, je to opravdu na ní.
Je jich tam 3 500, žijí v opravdu mimořádně neutěšených podmínkách a jsou tam bez rodičů. Proto se jim ve zkratce říká sirotci, byť oni bohužel často vůbec netuší, zda těmi sirotky jsou nebo nejsou. To už tak ve válečných časech bývá. Ona každá historická paralela kulhá, ale i tzv. Wintonovy děti, když odjížděly do bezpečí do Velké Británie v roce 1939, tak pak až do konce války netušily, jestli jsou nebo nejsou sirotky. Dokonce někteří z nich se dopustili takového emocionálního podvodu a virtuální reality, to nejsou má slova, takhle by to řekl pan ministr Ťok, že žádnými sirotky nebyli čtyři roky, protože jejich rodiče zplynovali třeba až v roce 1944.
Takže ty děti v těch řeckých uprchlických táborech jsou v podobné situaci. Nemají tam rodiče a netuší, zda ti rodiče žijí, zda se o ně někdo někdy bude moci nějakým způsobem postarat. No a civilizované země se nějakým způsobem snaží se podílet v rámci znovu opakuji: dobrovolnosti, odpovědnosti a solidarity. Takže například Velká Británie přijala onen zákon o 350 dětech, chcete-li do 17 let. Izrael, který je se Sýrií ve válečném stavu a má všechny historické, civilizační i kulturní důvody se na Sýrii dívat ne přátelským pohledem, tak v případě, že jde o děti, tak se na to dívá úplně jinak a stovce těchto dětí se rozhodl udělit občanství.
A my tady máme podle mého názoru naprosto výjimečnou příležitost, abychom tohle symbolické gesto odpovědnosti a solidarity v rámci dobrovolnosti učinili také. Abychom pomohli svému partnerovi v rámci Evropské unie, což je tedy Řecko, kde v těch uprchlických táborech jsou tisíce těchto dětí. Abychom řekli sami sobě, české veřejnosti i mezinárodní veřejnosti, že nejsme bez srdce a že nejsme bez svědomí. A chceme držet stejný režim, který si tenkrát jako v tom roce 2015 vláda stanovila. Chceme ho navrhnout úplně stejně. Neexistuje žádný seznam 50 dětí nebo 60 dětí. Existuje 3 500 dětí bez doprovodu v řeckých uprchlických táborech. A nechť tedy vláda České republiky v rámci mezinárodního humanitárního gesta a pomoci, nechť si sama stanoví ty parametry a nechť si podle vlastního výběru sama vybere jednotlivé děti, kterým poskytne útulek a poskytne potřebnou péči na území České republiky za prostředky českých daňových poplatníků.
Je to něco, co budeme navrhovat v rámci podrobné rozpravy. Poprosíme vás o podporu, aby Poslanecká sněmovna učinila tento apel na vládu České republiky. Je zcela na vládě, jakým způsobem, jakými mechanismy tohle udělá. Pokud by se samozřejmě potřebovala poradit, tak můžeme, může se poradit i v Británii. Ale vláda je zajisté dostatečně kompetentní, aby si svůj mechanismus, pokud se k tomu rozhodne, aby dokázala udělat sama, aby se sama rozhodla, jaké budou ty parametry výběru a jak bude vypadat ta konkrétní pomoc a péče na území České republiky. Pokládáme to za nezbytné.
Pokládáme to za nezbytné i pro atmosféru v České republice a konec konců i pro naše vlastní svědomí, protože znovu říkám: Nehovoříme jenom o dobrovolnosti, ale hovoříme také o odpovědnosti a o solidaritě a v těchto pojmech na vás budeme apelovat.
Děkuji vám za pozornost.
