Ve svém vystoupení jsem hovořil o desetiletích bezstarostného života v Evropě. Ta usnula na vavřínech, zvyšovala spotřebu na dluh, neinvestovala, zaváděla si třicetipětihodinový pracovní týden a najednou vidí, jak ji Asie i Latinská Amerika předbíhají. K tématu jsem se také vyjádřil ve svém sobotním komentáři:
„Každý den se setkávám s argumentem o nevhodnosti zvyšování daní v době krize. Musíme se však podívat pravdě do tváře. Nenacházíme se totiž v době běžného cyklického výkyvu ekonomiky, ale v době strukturální krize nevídaných rozměrů. Desítky let vlády v Evropě přifukovaly životní úroveň na dluh a domácnosti se závazků nebály. Růst na dluh však není možný donekonečna. Řešení těchto problémů si nyní vyžádá čas a náprava bude doprovázena recesí či stagnací. Nelze čekat, že se nás to nedotkne – jen těžko rychle změníme hospodářskou orientaci na Evropskou unii. Z toho důvodu si prostě musíme zvyknout, že nás může čekat dlouhé období nízkého nebo záporného růstu.“
V žádném případě se má slova netýkala pracovitých a poctivých lidí, jak se to někteří snaží účelově zkreslovat a vytrhávat z kontextu celého mého vystoupení. Netýkala se ani sociálně potřebných občanů.
Miroslav Kalousek
