Co z toho vyplývá pro občana a budoucího důchodce? Že politici se u nás napříč spektrem nejsou schopni nebo ochotni dohodnout ani na věcech, které mají přesah přes několik volebních období ba dokonce přes několik generací a že se nemůže spolehnout na stabilitu řešení, se kterým přichází stát.
Nikdy jsem nebyl a ani jsem se nestal zastáncem II. pilíře. Od počátku jsem kritizoval jeho nastavení, charakter, smysl, ekonomickou i politickou nelogiku. Teprve v komisi pro penzijní reformu jsem ovšem v celé nahotě pochopil, že moje kritika a kritika sociální demokracie, toho mají společného asi jako voda a oheň. Zatímco já jsem kritizoval nastavení II. pilíře z pohledu nulové přidané hodnoty a malé užitečnosti pro klienta, ČSSD tento pilíř kritizovala ze zcela opačné strany a to, že „vysává“ z průběžného systému 3% (už ale nemluví o tom, že v budoucnu o tyto peníze dostane člověk menší důchod právě z toho průběžného systému). Já jsem viděl jako pozitivní posílení principu zásluhovosti, sociální demokraté nikoliv. Mimochodem v ČR je největší zprůměrování důchodu ze všech zemí OECD, tedy nejvyšší míra nivelizace. Lidsky řečeno - ti, co vydělávají středně, více a hodně, padají s příjmem v důchodu kolmo dolů, ti, co vydělávají podprůměrně, téměř zůstávají na stejné úrovni.
Ale zpět k II. pilíři. I přes veškerou předchozí kritiku se domnívám, že se II. pilíř rušit neměl a to z mnoha důvodů. Principiálních, ekonomických i politických. Začněme těmi politickými. Komise je sice formálně složená z politiků ze všech parlamentních stran, nicméně zrušit II. pilíř bylo jasné zadání a úkol vlády. I když s tím minimálně dvě politické strany nesouhlasily, nemohly s tím nic dělat. Zrušení II. pilíře tak nebylo konsensuálním vyústěním odborné diskuse, nýbrž pokračováním válcování opozice z předchozího období. Škoda. Otázka nezněla, jestli II. pilíř ano či ne, ale jak a dokdy jej zrušit. Překotné rušení přitom může vyvolat negativní (byť třeba uměle vyvolané) reakce v podobě žalob a arbitráží. Finanční náklady mohou být nemalé, morální hazard s důvěrou lidí v dlouhodobé projekty státu nedozírný. Po nesmyslném očesání stavebního spoření a to i u aktivních smluv panem Kalouskem, tu máme druhou věc, kde stát a rozhodování politiků působí nepředvídatelně. Kdyby se pak pokračovalo v této logice, je tu velká pravděpodobnost, že se zrcadlově opačně zachovají následující vlády. A tak se může v našich podmínkách lehce stát, že se nám II. pilíř zase v nějaké inovované podobě vrátí jako bumerang. Výsledek je pak nad slunce jasný - lidé, pro které to má sloužit, se stávají pokusnými králíky s časovým úsekem jednoho volebního období.
Nemluvě o efektivitě. Státní správa nejprve pracuje, aby systém začal fungovat - zpracování záměru, legislativní proces, nastavení systémů, praktické kroky se zaváděním atd.. A nyní, po dvou letech, si stejná státní správa zase láme hlavu, jak to celé zprocesovat, aby zrušení proběhlo hladce, právně čistě, bez administrativních potíží a finančních nároků. Jestli je to dvakrát produktivní činnost za peníze daňových poplatníků nechám na zvážení čtenářů.
Podle mého názoru se mělo zodpovědně postupovat tak, že se odborníci, experti, úředníci měli nejprve pokusit vylepšit II. pilíř do takové podoby, aby dával smysl, logiku a naplnil ony základní cíle - nespoléhání se jen na příjem z průběžného systému neboli diverzifikace zdrojů a posílení zásluhovosti. Mohly se zrušit různé limitující podmínky, jako časové omezení pro vstup pro lidi nad 35 let, nemožnost ze systému za určitých okolností vystoupit, nemožnost si peníze po dosažení důchodového věku vybrat a nakládat s nimi, určitá míra garance, kterou známe nejen z penzijního připojištění (dnes doplňkové penzijní spoření), ale i z komerčních investičních nástrojů, dobrovolnost 2% příspěvku klienta, který celý systém komplikoval apod.. Po takovýchto a dalších, nazval bych to proklientsky zaměřených, úpravách by pak dávalo logiku, aby byl systém povinný či kvazi povinný, což byl původní záměr, jestli si dobře pamatuji. Tím by se zase snížily minimálně marketingové náklady na oslovení a získávání lidí do systému.
II. pilíř byl nepovedeným projektem, který se ale mohl, podle mého názoru, opravit, přenastavit tak, aby plnil svůj dlouhodobý účel. Rušením se dostáváme do bodu nula, budeme přešlapovat několik let na místě, zvyšuje se pravděpodobnost, že jiní politici po volbách s ním nebo něčím podobným opět přijdou a především si zahráváme s důvěrou lidí. Že je stávající systém neudržitelný je přitom jasné všem. Na druhou stranu, tato impotence najít stabilní řešení, může paradoxně vyústit v pozitivní výsledek, že se lidé o svou penzi budou intenzivněji zajímat, více se budou spoléhat na sebe, na tvorbu rezerv, zdrojů a že se konečně zvýší přirozená a užitečná rodinná soudržnost a odpovědnost.
