strašně mám rád, když - nejsem všeználek, ale mluvím jenom o věcech, o kterých vím ze své osobní zkušenosti a ze svého blízkého okolí, a strašně miluji, když nám někdo radí hodně teoreticky bez osobních vazeb a osobních zkušeností.
Ale já vám chci říct čtyři věci. Za prvé, systém a metodika. Za druhé, něco o našich firmách, o podnicích. Za třetí, jak se na nás dívá svět. A za čtvrté, ty poslední operativní věci, které se tady v ČR dějí.
K systému. Ano, musím potvrdit slova Zbyňka Stanjury, že tady existoval nepsaný úzus, že pokud se zaměstnavatel se zástupci zaměstnanců na něčem nedohodnou, tak vláda, ani koalice do toho nevstupuje. Já si samozřejmě uvědomuji, že jsem koaliční poslanec a že v žádném případě nechci demontovat jakoukoliv stabilitu existující vlády a existující koalice, ale od začátku jsem říkal, že tohle je opravdu nešťastný krok.
Takže k systému a k metodice. Skutečně takhle to vždycky bylo. Já byl ten partner, dříve Jarda Zavadil a Pepa Středula, a vždycky jsme měli konsenzus, a když byl konsenzus a dohoda, tak se nakonec na tripartitě řeklo: ano, vládo, my si přejeme oboustranně udělat tento krok. Ale nikdy se nestalo za těch deset let, co si pamatuji, že by se udělal naopak krok, který by iniciovala vláda, aniž bychom jako zaměstnavatelé a zaměstnanci se nedohodli. A myslím si, že ten smír tady byl a že odpovědnost zaměstnavatelů v ČR existuje vysoká, protože nejsme typický trh, který by byl jenom orientován na peníze, ale jsme společnost, která má jakési sociální cítění a sociální vazby.
Druhá věc, jak vypadá situace v podnicích. Je teď 313 volných pracovních míst a je zhruba 240 tisíc nezaměstnaných lidí. Často se hovoří, že jsou nezaměstnatelní, ale ani já si to nemyslím, protože jsem takový, že vždycky jednou za dva roky zaměstnám 40 tzv. nezpůsobilých, vždycky se celá firma proti mě postaví a za měsíc zůstanou tři a za rok zůstane jeden zpravidla. Ale stále to opakuji s jakousi naivní tezí, že je možné naučit každého člověka pracovat. Takže předpokládejme, že z těch 240 tisíc jsou schopni a můžeme některou část mobilizovat, ale nedělejme si velké iluze, jestli to bude 20 % nebo něco takového.
Situace ve firmách je vyhodnocena Německem tak, že Česká republika prožívá krizi pracovního trhu a německé firmy velmi krátce, je to zhruba dva tři měsíce, se rozhodly, že do ČR už nebudou dávat nové zakázky. Nové zakázky dávají do Portugalska, do Španělska, sofistikovanější věci do Německa, částečně něco do Polska a velmi drobně na Slovensko. Ty informace vám písemně nemůžu dát, ale já v tom celosvětovém trhu pracuji, takže já ty informace mám a jsem dostatečným lakmusovým papírkem těchto informací, protože automotive, ve kterém pracuji, je všeobjímající. Vyhodnotili to jako krizi pracovního trhu s tím, že ČR není schopna udělat všechny ty kroky, o kterých se v minulosti hovořilo, ať už o vzdělání, ať už o učňovském, středoškolském nebo vysokoškolském, ono to vzájemně souvisí, protože to jsou vzájemně prolínající se věci, a není schopno ani zajistit větší otevření hranic, byť tedy jsme otevřeli hranice pro 20 tisíc Ukrajinců a případně se jedná o dalších, ale můžu říct z osobní zkušenosti, že jsme měli jak Rumuny, tak Srby, tak Bulhary a je to naprosto něco jiného než Ukrajinci a případně i Poláci, které také zaměstnáváme.
Takže situace je dramatická a lidé prostě nejsou a my nejsme schopni plnit dodávky, naši partneři vůči nám ztrácejí důvěrnost a každý den neřeším nic jiného spolu s řadou dalších ředitelů, jakým způsobem přežijeme následující den. V takovéhle situaci zavádět karenční dobu je bláhovost a myslím si, že i neodpovědnost. A na to já samozřejmě říkám, ano, souhlasím s tím, že podniky si vypočetly, protože kompenzovat firmám neznamená jenom kompenzovat finančně, já jsem to pochopil, že kompenzace bude i metodická a bude i systémová a bude i to, že jestliže přijmeme premisu, že přijdeme zhruba o 50 tisíc zaměstnanců, což vyvolává zhruba asi ty čtyři procentní body z hlediska zvýšení nemocnosti, a to jsou fakta, která jsme schopni doložit právě tím pohybem, protože když si vezmete, v roce 2008 bylo ročně nemocných zhruba 1,2 mil. lidí a v roce 2009 to spadlo zhruba na 620 tisíc lidí, a teď už to zase znova narůstá, protože lidé mají vyšší životní úroveň a už tolik netouží po penězích, takže si klidně řeší právě to, co jsme tady diskutovali, že nemají problém ani mít první tři dny neplacené.
Co se týká toho, proč i hospodářský výbor se postavil proti, protože to může mít významný dopad do státního rozpočtu. A to si myslím, že nám nemůže být také jedno, že i kdybychom napravili a udělali to, co tady naznačoval Zbyněk Stanjura prostřednictvím předsedajícího, že to bude 1. až 11. den, kdy se o tom také takhle hovořilo, kdy se hovořilo o tom, že to bude e-neschopenka, když se hovořilo o tom, že je potřeba uvolnit trh, abychom mohli nahradit chybějících 50 tisíc lidí nějakými jinými, a když se zvedne ta finanční kompenzace z 0,2 na 0,5 až 0,6, protože tak to vychází výpočty podle různých scénářů, to je skutečná, reálná hodnota, která bude stát firmy, tak že to možné je.
Takže naznačuji, že je potřeba postavit pilíře, abychom také nepoškodili ekonomiku, protože ta argumentace je poměrně jednoduchá. Jsme nejprůmyslovější země v Evropě. Průmysl dělá zhruba 34 % hrubého domácího produktu. Německo je zhruba 21, 22 %. Takže my samozřejmě potřebujeme lidi do těch firem a potřebujeme, aby lidi vůbec přišli ráno do té práce, abyste mohli plánovat práci. A jestliže přijdeme o 200 mld. potenciálních tržeb z těch 5,5 bil. korun, které dneska dělá průmysl, a dneska nás všechny živí včetně vás, tak samozřejmě to může mít dopad do státního rozpočtu a pak se všichni budeme divit. A to je ta třetí úroveň, o které hovořím.
A já jako člověk, který mám pocit zodpovědnosti i tady v těchto škamnách, abych vám říkal pravdu, tak se obávám, že přes daň z přidané hodnoty přes sociální a zdravotní to pak nedoženeme, byť je jasné, že to bude mít dopad i do zvýšeného zdravotního pojištění. To je samozřejmé přeci. A ty analýzy ukazují, že se to bude pohybovat někde možná mezi 3,5 až 5 miliardami. Ale já nechci hovořit jenom o tom, co to bude zdravotní, a co firmy, ale i ten státní rozpočet přece, za který my jsme všichni zodpovědní.
A poslední situace. Byl jsem v pondělí na Brněnském veletrhu, stejně tak jak tady paní ministryně Maláčová, kterou jsem tady někde viděl. A stávající viceprezident Svazu průmyslu - a bylo tam možná tisíc firem - se zeptal, kdo je pro, aby se zrušila karenční doba. Nezvedla se jediná ruka. Když se zeptal, kdo je pro, aby se opravdu zrušila, tak zvedly se dvě ruce. Paní ministryně Maláčové a Pepy Středuly. Logicky. A my se takhle budeme přetlačovat? A teď vám chci říct poslední informaci. Protože včera jsem ráno musel samozřejmě rychle do práce, protože máme problémy právě s dodávkami, tak jsem ještě telefonoval s jedním kolegou, generálním ředitelem nadnárodního koncernu a ten mně řekl: "Pavle, už je konec, protože rozhodnutí vedení - a teď nemohu říct, která firma to je, protože chtěl, abych to nechal jako v utajení - je to firma, která zaměstnává 850 lidí v Brně - rozhodnutí vedení je přemístit veškerý byznys do Indie, protože je krize pracovního trhu a poslední kapičkou je karenční doba. Takže rozhodnutí vedení je. A nám to je jedno, když nám budou odcházet firmy. Mně ne. Děkuji vám za pozornost. Děkuji.
