Mainstream považuje českou sociální demokracii za levicovou stranu, pravicové  politice jejího vedení  navzdory. Snahu o zvyšování minimální mzdy a předvolební rétoriku o vyhlášení  války levné práci je nutné považovat za výjimku z pravidla.

Tentýž mainstream označuje komunisty za extremisty, jenom aby je nemusel označit za levici.

Nicméně voliči komunistů a sociální demokracie se za levicově orientované považují. Proto je zajímavá následující tabulka.

Že je na tom ČSSD hůře než KSČM, komunistům nepomůže. Je totiž faktem, že voliči nepřecházejí  od ČSSD ke KSČM a zpět. 

Kam odešli voliči levice? Valná část zůstala doma, dělnický (továrenský) proletariát (dobře odbory zajištěný) volil ano-pravici a prekariát  a ostatní, kterým nevoní liberální kapitalizmus, volili piráty a SPD. Na KSČM a ČSSD zbyli členové, jejich rodinní příslušníci a skalní fanoušci.

Příčiny volebního výprasku jsou sice z hlediska politické praxe (vláda a parlament) a rétoriky reprezentantů u komunistů a sociální demokracie různé, jedno ale mají obě strany společné. Voliči začali vnímat tyto strany jako instituce pro zajištění buržoazního života svých funkcionářů.

Otázka druhá: Kdo za to může?

Osobně považuji za ztrátu času reagovat na výzvy provést „jasnou a kritickou analýzu“ volebního výsledku. Za prvé, to nebyl výsledek, ale výprask (nářez, debakl, jak je libo), za druhé, doba, kdy stačilo nafotit kandidáty, vylepit letáky, objednat billboardy s nezapamatovatelnými hesly, v kontaktní kampani rozdávat propisky a volební noviny, aby do volebních uren spadlo těch potřebných xsettisíc hlasů, je pryč. Letošní volební výsledek by byl stejně špatný, i kdyby bylo billboardů a volebních stánků násobně tolik.

Důležitější než jedna zpackaná kampaň a jeden výprask je dlouhodobý trend.

Bylo by sice zajímavé diskutovat o výjimkách z  trendu, ale doporučuji soustředit se na následující:

Za posledních patnáct let prohrála levice devět z deseti voleb, jedna desetina jsou ty výjimky.

Za posledních patnáct let přišla levice téměř o dvě třetiny voličů.

Za posledních patnáct let neustále klesá počet členů obou stran, klesá počet zastupitelů v obcích a městech. Za posledních patnáct let se jejich kádrové rezervy přiblížily limitně k nule. 

Dnes se na kandidátní listiny neumisťují ti, kdo na to mají, ale ti, co zbyli. To neplatí pro volitelná místa placených funkcí. Tam se vede válka mezi korupčníky, korytáři a angažovanými neználky.

Výjimkám budiž čest a sláva.

Za posledních patnáct let  je pro KSČM  synonymem  dvojka Filip, Dolejš, u sociální demokracie je to Sobotka, Zaorálek. 

Ať odpoví na otázku, v jakém stavu stranu převzali a v jakém stavu ji odevzdají na mimořádných sjezdech (v dubnu 2018, zvláštní náhodná shoda okolností) novému vedení.

Otázka třetí: Co dělat?

Osobně se mi líbí návrh volit předsedu strany v celostranickém referendu.

Osobně se mi líbí praxe, kdy reprezentanti  strany  zveřejňují obsahy svých schůzek a kontaktů s politiky, novináři, podnikateli…

Osobně se mi líbí praxe mnoha volebních systému  - dvakrát a dost. 

Preferuji horizontální komunikaci, kdy všichni vědí všechno.  Kdo má zájem, řekne (přesněji napíše na web), co chce, a vědí to všichni. Dnešní  technika nám umožňuje vědět, být účasten a rozhodovat bez vertikálně uspořádaných organizací. Prostě agora digitálního věku.

Kapitál se již v globalizaci spojil, zatímco levice se totálně defragmentovala. Nezbývá, než aby se levice začala znovu sjednocovat, stranickým sekretariátům, zasloužilým funkcionářům a recyklovaným poslancům navzdory.

Pokud se zapřisáhlým zastáncům Marxe nebo apologetům šťastné kapitalistické země podle II. Internacionály něco na integraci levice nezdá, prosím ať odpoví na následující otázku:

Kam spěje dnešní formativní doba (zahájená u nás  velkou listopadovou kapitalistickou revolucí)? K šťastné kapitalistické zemi  nebo k Elysiu? 

Jestliže chceme změnit svět, musíme změnit svoji rétoriku (Noam Chomsky - Occupy).  Jinak se levicová  agenda, dnes zašpuntovaná do téměř undergroundových akcí SPASu, Alternativy zdola, salónní politiky odborů, komunistických vratimovských a litoměřických seminářů, stane druhou pražskou kavárnou.

Jestliže chceme změnit svět, nemůžeme dělat politiku z oken establishmentu k lidem na ulici. Musíme stát mezi lidmi na ulici, neboť občan je ten, o jehož věc tu běží.