Je to výsledek dlouhodobé „ne-zemědělské“ politiky tohoto státu. Dnešní rétorika, že za vše může ruské embargo, konec mléčných kvót nebo zlé řetězce, je sice částečně pravda, ale malá kapka do velké louže.
V roce 1989 jsme dostali šanci obnovit venkov, ale tu jsme nevyužili. Devadesátá léta byla divoká a kromě částečných náprav křivd, přišly i křivdy nové. Nepřišla však žádná smysluplná zemědělská politika tohoto státu, dlouhodobá strategie. Privatizace zpracovatelského průmyslu byla tristní. Mnoho nových vlastníků poslalo firmy účelově do likvidace a zemědělcům, prvovýrobcům, tam zůstaly miliony dluhů. Své čerstvě nabyté prvovýroby zavřeli, zvířata poslali na jatka. Další ranou byly podmínky vyjednané při vstupu do EU. Dotace na hektar, doslova zrůdnost, již dávno odzkoušený nesmysl v Řecku při vstupu do EU v roce 1981. Dnes Řecko dováží přes 80% potravin. Podpora živočišné výroby byla téměř nulová, docházelo k podpoře jen rostlinné výroby a „nic-nedělání“. Je třeba zmínit i podporu obrovských bioplynek a téměř zdesetinásobení ploch kukuřice doprovázené ohromnou erozí půdy u této širokořádkové plodiny. Částečnou záchranou pro skomírající zemědělce byla řepka, je to výborná meziplodina, pokud by však vše ostatní, tedy živočišná výroba byla v celém komplexu v rovnováze. O zlikvidovaných cukrovarech snad ani nebudu mluvit, to už bych musel uronit slzu.
A výsledek? Z 1 mil dojných krav v roce 1989 máme dnešních 360 tisíc kusů. Došlo k likvidaci chovů prasat, krůt a drůbeže a nastal obrovský nárůst dovozu potravin. V roce 2015 se dovezlo 42% mléčných výrobků, přes 50% vepřového, o zelenině, ovoci a bramborách ani nemluvě. Průvodním jevem likvidace živočišné výroby jsou eroze půdy a sucha následovaná povodněmi z nedostatku organické hmoty na polích. Ani dotační systém není nastaven správně. Dnešní dotační systém je postaven tak, že na rozdíl od našich západních sousedů, kteří podporují výrobce potravin, je to u nás naopak. My podporujeme nezemědělce. Ti dostávají nejvíce. Jen 2x za rok jim někdo poseká a už kasíruje dotace daleko vyšší, než klasický zemědělec.
Našim větším chovům, které nám ještě zbyly, může málokdo v Evropě svými náklady konkurovat. A přece, v Polsku na malých farmách se vyplatí produkovat mléko, u nás na velkých a mnohem efektivnějších farmách ne. Užitkovost máme jednu z nejvyšších v Evropě. V ČR vyrábíme 75 litrů mléka na 100 ha, v Německu 170 litrů a v Holandsku 621 litrů. Ti navíc mají 1,7 dobytčí jednotky na hektar proti našim 0,3, tedy produkují velké množství organické hmoty vracené do půdy. Holanďané byli vždy chytří zemědělci se zdravým selským rozumem.
Toto vše je výsledek neexistence zemědělské a potravinové politiky státu a likvidace zemědělských podnikatelů v živočišné výrobě. Pokud nezměníme systém dotací z platby na hektar a nepřesuneme tyto prostředky do živočišných výrob s následnou produkcí potravin, tak se situace nezlepší. Naši sousedé nás dál budou zavážet svými potravinami a sucho a povodně budou plenit naši krajinu.
Pavel Šrámek, farmář a poslanec
