V naší zemi je kolem 6250 obcí, což je na evropské poměry opravdu unikát. Je to ale unikát svědčící o tom, že je politika správy státu přiblížena občanovi, jak jen to jde. Ano, znamená to, že část veřejných zdrojů odtéká na platy správců tohoto území. Čas od času v několika obcích nastane problém se sestavením kandidátky do voleb a občas se nenajde nikdo, kdo by byl ochoten stát se zastupitelem. Jedná se o ojedinělé případy, které lze vyřešit v rámci platných zákonů třeba dobrovolným sloučením s jinou obcí. Slučovat obce nuceně, úředním nařízením, jen podle velikosti je nesmysl a důkaz centralizace moci, s kterou nepřekvapivě přicházejí právě politici z velkých měst.
Zkušenost, kam to může vést, už totiž za sebou máme z doby před rokem 1989, kdy byly tzv. střediskové obce, které spravovaly další dříve samostatné obce. Výsledek byl takový, že obce, které nebyly střediskové, ještě dnes řeší infrastrukturní dluhy z minulosti, kdy dohánějí podfinancování, které směřovalo především do střediskových obcí na úkor těch připojených.
V době před rokem 2013 byly snahy na slučování obcí realizovány cestou finančního „vyhladovění“ nejmenších sídel. To se podařilo změnit změnou rozpočtového určení daní. Zůstaly však neodůvodněné výjimky na úrovni největších měst, mezi kterými vyniká třeba Plzeň ve srovnání s Libercem – to odpovídá tehdejší politické síle některých regionů a měst ve stranách. Podobně nespravedlivě jsou nastaveny poměry mezi jednotlivými kraji, jejichž financování je historicky ovlivněno politickým vlivem místo pragmatických a měřitelných parametrů.
Nyní se opět objevují návrhy na sloučení obcí pod 1000 obyvatel, některé i pod 10 000 obyvatel. Budeme-li se bavit o první kategorii, jde o zhruba 4800 obcí, ze kterých vznikne odhadem dva tisíce nových celků. Bavíme se o personální úspoře zhruba 5000 osob, které se starají o svou obec a pestrý život v ní. To je určitě přijatelná daň za decentralizaci správy státu. Stojí to peníze, ale každá malá obec má na výběr svobodně se rozhodnout, za jakých podmínek chce svou správu zajistit a kolik je na to ochotná vyčlenit prostředků. A konečně se bavíme o 5000 pracovních místech „ušetřených“ na venkově, kde zrušená pracovní místa složitě nahrazujeme jinými.
Ekonomický a technokratický přístup není ve správě veřejných věcí namístě, musíme se zaměřit na vnímání problému v širších souvislostech. Argument, že velký počet obcí znamená velký objem prostředků, které jsou vázány na účtech, je asi stejně hloupý, jako vyčítat rodinám, že spoří na horší časy. Je to hloupé, a to zejména v situaci, kdy se ukazuje, že i přes úspory obcí jsou tyto významnými investory a tahouny ekonomiky v krizových dobách, především díky dlouhodobě připravovaným investicím, na které právě vytvářejí ty kritizované rezervy.
Jen pro srovnání: na výdajích státu je závislý asi milion zaměstnanců, tedy asi dvacet procent ekonomicky činných osob v zemi, často úředníků, kteří občas vytvářejí jen práci druhým, aby obhájili svoji existenci. Jen desetiprocentní úspora těchto míst by znamenala násobně větší úsporu nákladů státu než snaha o omezování samostatnosti obcí.
Další možná úspora spočívá ve zrušení dotačního systému, který je v naší zemi neuvěřitelně přebujelý a komplikovaný. Statisícové odměny různým zpracovatelským agenturám za každou žádost tečou právě z dotačních peněz. O to méně se pak vynakládá na samotné projekty, které mají pomáhat rozvoji regionů. Zjednodušení administrace by vedlo k tomu, že bude projektů více. Úplně nejlepším krokem by bylo zrušení dotací do veřejné správy a rozpuštění financí rovným dílem na obyvatele do rozpočtů obcí a krajů. Při 10% podílu agentur na každém projektu a rozsahu dotací v objemu třeba 300 miliard korun se bavíme o úspoře 30 miliard korun, které se objeví v dalších projektech. Tyto projekty navíc budou mnohem efektivněji vymýšlené, protože projekty s dotační podporou 85 % nákladů vedou k mrhání, a to pomíjím korupční potenciál, který rozdělování dotací může doprovázet.
Pokud chceme mít úsporný stát, kosmetické změny za cenu centralizace moci a vzdálení služeb občanům jsou od základu špatné. Mnohem lepší bude hledat skutečně strukturální změny přebujelého státu, který začíná požírat sám sebe. Je to složité a strategické bude najít dlouhodobou shodu a stabilitu k tomu to provést. A samozřejmě také odvahu.
