S malou dávkou nadsázky lze říct, že politici desítek států zarputile přesvědčovali své občany o tom, že všechny jejích problémy plynou z nezávislosti a všechny tedy problémy se rozplynou ihned poté, co se této nezávislosti vzdají ve prospěch většího dobra. V posledních létech se však tato pohádka rozplývá a to, co zbývá, je staré moudro Benjamina Franklina „Kdo se vzdá svobody, aby získal jistotu, ztratí nakonec obojí!“
Pochopte mě správně, já vůbec netvrdím, že by některé cíle Evropské unie – řekněme volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu – nebyly správné či zůstaly zcela nerealizovány. Já jen podotýkám, že finální produkt pod názvem Evropská unie přestává být pro dosud „nezařazené“ národy atraktivní. Zatímco společné prosazování svobod se v rámci EU poslední dobou poněkud pozastavilo, společná byrokratizace, regulace a centralizace překročila všechny meze. Když jsme v roce 2003 hlasovali o vstupu do EU, jen málo kdo předpokládal, že hlavním motivem „integrace“ se po vypuknutí hospodářské krize stane odčerpávání peněz z kapes „chudých národů“ do kapes předlužených „bohatých národů“, aby ty mohly ve své řadě splatit dluhy vůči nadnárodním bankám, které ve své řadě za celou touto hospodářskou krizi stojí.
Jen málo kdo si v roce 2003 uvědomil, že velká část vysněných evropských dotací se rozkrade a co se nerozkrade, nebudou naší úřednici s politiky schopní vyčerpat. Jen málo kdo věděl, že taková Česká republika ze 795 miliard korun, jež v letech 2007 až 2013 mohla z evropských fondů získat, k letošnímu říjnu dostala jen 290 miliard. Že v této souvislosti můžeme teď až o 250 miliard (čtvrtina našeho ročního rozpočtu!) přijít. Toto si těžko kdo uměl představit předem.
Stejně jako to, že slovenští důchodci díky přijetí eura budou sponzorovat ty řecké, kteří po všech svých drastických škrtech stále ještě dostávají trojnásobek slovenského důchodu.
V roce 2013 to již víme. Ano, politické elity mnoha „dosud nepřidružených zemí“ stále před svými voliči malují pohádkové obzory evropské integrace, mnozí již však ví a rozumí, že se tento krok stává ekonomický nevýhodným. Před 10 léty bylo ukrajinské či turecké NE vůči EU směšnou představou, dnes se však stává realitou. Ukrajinský stát, který se z důvodu vlastní politické nestability již dnes potácí na hraně bankrotu, pro sebe jasně vyčíslil, že evropská integrace by ho slovy premiéra Nazarova přišla na neuvěřitelných 165 miliard eur (což je 5x roční rozpočet Ukrajiny, tedy 4500 miliard korun) a že za takových okolnosti eurointegrace prostě nepřichází v úvahu.
Nejvíce mě však trápí situace naší země, která se ocitla uprostřed eurospolečenství, jehož atraktivita v posledních létech prudce klesá. Kde jsou ta léta masivních zahraničních investic a iluzí o českém exportu na evropské trhy, dnes čelíme nejvážnějším hospodářským potížím od vzniku České republiky a i ti největší „eurohujeři“ začínají mluvit o nutnosti orientovat náš export směrem k „mimoevropským trhům“. Ocitli jsme se ve velmi svízelné situaci a nedávné rozhodnutí Ukrajiny by nás mělo hlavně zajímat jako vážné upozornění na to, jak silně se podmínky našeho vlastního členství v EU za posledních 10 let proměnily. To, že Ukrajina upřednostnila exkluzivní hospodářské vztahy s Ruskem před prohloubením spolupráce s námi je toho vážným signálem.
