Co se týká pozměňovacího návrhu C1, celá geneze je pro mě poměrně vtipná. Měsíc, možná přes měsíc se snažím setkat s panem ministrem zdravotnictví, abych se vlastně dozvěděla, co je špatně technicky na tom pozměňovacím návrhu. Pan ministr Němeček si na mě za celou dobu neudělal ani deset minut času. Je prý hrozně zaneprázdněn. S náměstky bohužel tento problém řešit nemohu. Takže říkám, snaha byla o nějakou dohodu, leč Ministerstvo zdravotnictví, konkrétně pan Němeček ji nevyužil a pouze manipuluje veřejným míněním. Nyní není stanoveno nic. Vše by se mělo dělat podle zdravotního stavu. Ale nyní se vše stanovuje úhradovou vyhláškou dle VZP, číselníku, anebo bodové vyhlášky.
Za sponzorské dary, které platí pacienti, pokud chtějí něco jiného, než jim platí pojišťovna, se neplatí daně a pak si to ještě nemocnice vyúčtují. Sazebník výkonů se stanovuje vyhláškou. Není stanoveno, jak často, kdo atd. Když nemám tudíž nárok na hrazenou péči, tak já si ji prostě jako pacient chci doplatit, ale ne celou sazbu v soukromé nemocnici, ale pouze ten rozdíl. Po zrušení paragrafu paní Fischerové se legalizovaly sponzorské dary, protože prostě nebyla jiná cesta.
Pan Heger se snažil zavést nadstandardy. Byla to dobrá myšlenka, ale prostě to, co by mělo být, bylo stanoveno vyhláškou, to znamená předpisem po. Není návrh protiústavní, jak se nám snaží Ministerstvo zdravotnictví říci? Není. Návrh nijak neřeší ústavní rámec práva na bezplatnou zdravotní péči. Návrh řeší pouze, co s částkou mimo rámec práva na bezplatnou péči, aniž by tímto rámcem, tedy limity ústavních práv pacientů, jakkoli hýbal nebo je nějak posouval či dokonce omezoval. Návrh tedy odpovídá na otázku, co si počít s částkou nad hranicí plné úhrady, nikoli kde tato hranice leží nebo jestli byla správně nastavena. Nadstandardy ale už Ústavní soud jednou zrušil. Ústavní soud zrušil normu, která prostřednictvím vyhlášky vymezovala např. kterou, jak drahou nitrooční čočku už pacientovi neuhradí pojišťovna. A to byl problém hned ze dvou důvodů. Za prvé problém věcný. Nárok pacienta je, přesně podle zákona, potřeba posuzovat vždy individuálně. Co je pro jednoho pacienta kvůli jeho zdravotnímu stavu - pro mě teď špatné slovo - standard, to je pro jiného, jinak nemocného, už moc. Například paušální stanovení pro všechny případy, která nitrooční čočka už je moc bez ohledu na konkrétní zdravotní stav a potřebu konkrétního pacienta, to je prostě špatně. Problém právně formální - když už dojde na stanovení hranice, tedy která čočka už je moc u úhrady, musí to podle ústavy udělat zákon. Jenom zákon může omezovat ústavní práva, nikoli vyhláška. Ta může pouze upřesňovat mantinely zákona. Diskutovaný návrh, jak říkám, u první otázky nedělá ani jedno, ani druhé, takže je zavádějící házet ho do jednoho pytle se zrušenými nadstandardy. Ten návrh vypadá jako povrchní a nebezpečný, stručný. Nevznikne v praxi chaos? Návrh zaplať pánbůh vychází z toho, že všechna potřebná pravidla jsou již v současné právní úpravě obsažena anebo by alespoň obsažena být měla. I zde platí, že méně je někdy více.
Z důvodové zprávy, která byla přiložena, je vidět, že návrh byl vytvořen se zřetelem k praktickým otázkám vykazování a úhrad zdravotní pojišťovnou a počítá toliko s potřebným využitím reálných nákupních cen u poskytovatele. Nevzniknou nová nebezpečí pro pacienty? Především je potřeba připomenout zákon o zdravotních službách, který již nyní stanovuje povinnosti poskytovatele, a to za prvé informovat pacienta o možnostech léčby včetně jejích přínosů a rizik.
A za druhé informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich poskytnutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby.
Dále zde stále platí občanský zákoník, trestní zákoník, např. trestný čin podvodu a konečně především také normy lékařské etiky. Neměla by náhodou být vyhláška obsahující výčet dotčených zdravotnických prostředků, jak tady mluvil pan ministr, že je potřeba stanovit - my to už máme stanoveno v současné době, co hradí pojišťovna - a nastavit finanční práh pro spoluúčast? Určitě ne. Myšlenka na další úpravu prováděcím předpisem je sice svůdná a samozřejmě Ministerstvo zdravotnictví se na ni odvolává, ale láká do stejné pasti, ve které uvízly zrušené nadstandardy pana ministra Hegera. Návrh přistupuje k problematice z opačného konce, než je zvykem. Místo centrálních ceníků a shora nastavovaných limitů spoléhá na reálné ceny u poskytovatelů. Spoluúčast by se tedy počítala z rozdílu skutečných cen zdravotnických prostředků u toho, kdo nakupuje, což je poskytovatel. To je přístup, který sice zřejmě předběhl dobu, ale náš úhradový systém bude tento přístup muset v nejbližší době tak jako tak v nějaké podobě zavést. To je na úvod a já děkuji za pozornost.