Hlavním úkolem Armády ČR je obrana území České republiky. Tak hovoří Ústava. Armáda ČR potřebuje především vrtulníky, které slouží nejen k vojenským účelům, podpoře pozemních sil, ale lze je použít i pro evakuaci raněných civilistů, k monitorování území a v případě živelních pohrom pro převážení osob nebo materiálu. K tomu jsou ideální víceúčelové vrtulníky. Takové vrtulníky, které budou sloužit nejen pro bojové úkoly a třeba pro přesuny výsadků v rámci ČR, ale také pro integrovaný záchranný systém (IZS), evakuaci ohrožených osob v zaplavených oblastech a přesuny raněných. Důležitá je také možnost ze vzduchu provádět průzkum, monitorovat situaci třeba v pohraničí pro případ migrační krize atd. Zkrátka možnost využití vrtulníků se mohou účelově měnit.
Aby to ale byly vojenské vrtulníky, je v první řadě potřeba aby mohly nést patřičnou výzbroj. To, proč jsou v posledních letech v mnoha armádách, včetně evropských, víceúčelové vrtulníky v oblibě, spočívá v jejich snadné adaptaci na měnící se situaci. Daný stát tedy nepotřebuje mnoho typů vrtulníků pro různé situace, ale prostě se jen do víceúčelového vrtulníku upevní to, co je zrovna potřeba.
Takové vrtulníky opravdu chybí, protože starší bojové vrtulníky, ještě z doby socialismu, typy Mi-24 a Mi-35 dosluhují. Přestože další stroje, dopravní vrtulníky Mi-17, se průběžně modernizovaly, u bojových vrtulníků typů Mi-24 a Mi-35 se s opravami nepočítalo, ale byl záměr nahradit je novějšími stroji. Původně už se tedy neměly modernizovat, ale poté, co Maďarsko objednalo úspěšnou rekonstrukci těchto vrtulníků, a po vnitřních diskusích mezi Ministerstvem obrany a Armádou ČR, je možnost se vydat i cestou modernizace vrtulníků Mi-24 a Mi-35. Osobně ale zastávám názor, že nové víceúčelové vrtulníky naše armáda potřebuje. Teď jde tedy jen o to, s jakými parametry, aby to rozvíjelo a zvyšovalo schopnosti Armády ČR, a pochopitelně za jakou cenu.
Zakázka na 12 nových vojenských vrtulníků se vyvíjela zajímavým způsobem. Původní požadavky Armády ČR byly, aby stroje byly dvoumotorové, dokázaly uvézt šest až deset lidí a aby mohly zároveň nést výzbroj v podobě kulometů a raket. Tyto stroje měly sloužit k bojové podpoře pozemních sil, měly být navíc víceúčelové. Smlouva měla současně řešit výzbroj, munici, výstroj, systém logistické podpory, údržbu, servis a výcvik personálu.
Ministerstvo obrany už od začátku upřednostňovalo obchod na mezivládní úrovni. Vybírat se mělo mezi americkými společnostmi Bell a Sikorski Aircraft Corporation, italsko-britským konsorciem Agusta Westland a francouzskou Airbus Helicopter. Dle médií se uvažovalo i nad německou divizí koncernu Airbus a korejskou firmou Korean Space Industries.
Zajímavé je, že ještě v roce 2015 se počítalo s rozpočtem 5 až 8 miliard Kč za 12 vrtulníků. Pak ale poslala americká vláda nabídku na 12 strojů UH-1Y Venom, která stála 15 miliard Kč, a od té doby už se o těch nižších částkách nemluví, naopak. Ministerstvo obrany vyčlenilo na nové vrtulníky cca 10 miliard Kč a první stroje očekávalo v roce 2018. Vše se ale zdá jako účelově zdržované a odkládané. Otázkou zůstává, komu to slouží a kdo za tím stojí.
Pak se ale vyměnil ministr obrany, místo Karly Šlechtové ( za ANO) je dnes ministrem obrany Lubomír Metnar (za ANO). Postupně se přestalo jednat s jakýmikoliv jinými vládami kromě USA. Ministerstvo obrany se tedy nakonec snaží jít cestou mezivládní dohody ČR – USA s tím, že americká strana nabízí 2 možné scénáře. Dnes už se hovoří o tom, že předpokládaný rozpočet byl 12,5 miliard za 12 vrtulníků (víceúčelových). Najednou se také dozvídáme, že americká strana nabízí 8 víceúčelových vrtulníků a k tomu 4 bojové vrtulníky za 13,2 mld. Kč nebo 12 víceúčelových vrtulníků (UH-60 Black Hawk) za 18 mld. Kč nebo ještě 12 vrtulníků (UH-1 Venom) za 12,9 mld.Kč. Ve vyjádření není zmíněno, zda budou mít vůbec nějakou výzbroj (protože třeba Slováci je koupili bez výzbroje). Jenom jedna z variant se tedy přiblížila původně plánovanému rozpočtu, což už je ale navýšený rozpočet proti situaci, kdy ještě bylo ve hře více kandidátů. Dle vyjádření americké agentury DSCA, která by měla obchod zprostředkovávat, ČR ale vybírá jen mezi dvěma dražšími variantami. Přičemž v jedné z nich vlastně ani nedostane to, co původně chtěla, tedy 12 víceúčelových vrtulníků, ale americká strana jí v kombinaci 8+4 přibalí něco, co si nepřála, 4 čistě bojové vrtulníky (tedy nikoli víceúčelové). Ale jistě by se to líbilo USA, abychom takové vrtulníky koupily pro další účast v zahraničních operacích bez jasných cílů, perspektivy a za cizí zájmy.
Vládou USA, po informování Kongresu, byla ale schválena zakázka na prodej až 16 vrtulníků do ČR za 25 miliard Kč (obvyklá praxe v USA nechat schválit prodejní kontrakt v maximální výši, i když je nakonec zakázka menší). Teď se zřejmě bude ještě licitovat o ceně. Ministr obrany Lubomír Metnar by chtěl do nákupu 12 strojů dát 12, 5 miliardy Kč.
Zajímavostí je, proč se do obchodu vůbec zapojují nějací prostředníci, byť na americké straně. S pomocí různých prostředníků už myslím má Česká republika dostatečné negativní zkušenosti. Především si ale nemyslím, že je vůbec dobrý nápad aby se jednalo takhle mezivládně s jediným prodejcem, když vrtulníků je na trhu opravdu dostatečné množství a od mnoha renomovaných výrobců. Takto je to cesta, abychom nakoupili draze a pro nás nevýhodně a ještě se to vyrábělo daleko od našeho území. Jak to bude se servisem, výzbrojí a náhradními díly také není moc jasné. (Že by LOM?).
Pikantní také je, že italská firma Leonardo, které vyrábí v Evropě oblíbené vrtulníky Agusta Westland, zaslala nabídku vrtulníků typu AW139M, a to bez výzvy českého Ministerstva obrany. Za cenu 7 mld. Kč za dvanáct po zuby vybavených a vyzbrojených vrtulníků.
Kdybychom se chtěli podívat po Evropě, kdo nedávno nakupoval vrtulníky pro svou armádu, vyšly by nám dvě skupiny zemí: jedny nakupují jako rovnocenní partneři a druzí jako kolonie. Západní Evropa odebírá vrtulníky, které si sami vyrobí, většinou formou mezistátního konsorcia (NH Industries, Eurocopter, Agusta Westland), řeknou si vlastní požadavky a vyrábí je v geografickém dosahu. Jen jako doplněk mívají neevropské, většinou americké vrtulníky, např. Nizozemí: Boeing AH-64 Apache, Švédsko: Sikorski UH-60 Black Hawk, Itálie: Bell 212. Když třeba Německo potřebuje vrtulníky Sikorski, tak ale zapojí i vlastní firmy a vytvoří projekt pro ten účel, aby se maximum vyrábělo na území Německa, takto má zajištěno 78 vrtulníků Sikorski (VFW-Fokker) CH-53G.
Bývalé země Varšavské smlouvy jsou historicky vyzbrojené technikou z těchto zemí, u vrtulníků se jedná o typy Mi- 17 (dopravní), Mi-24 a Mi-35 (bojové) a k tomu nějaké ty PZL Sokol (Polsko) nebo námořní vrtulníky Mi-14PL a transportní Mi-8 (oba rovněž Polsko). Těmto zemím je nedoporučováno vrtulníky Mi opravovat nebo náročněji rekonstruovat viz např. veřejná verze dokumentu Bílá kniha o obraně vydaná Ministerstvem obrany v roce 2011. Ta byla sepsaná mj. za asistence "našeptávačů" z Transparency International, Člověka v tísni, CEVRO Institutu apod. Obsahem návrhu bylo „vyřadit z užívání útočné vrtulníky Mi-24/35 a dále do této schopnosti neinvestovat. Novější Mi-35 co nejdříve odprodat a soustředit se na schopnosti dopravního vrtulníkového letectva využitelného nejen v rámci kolektivní obrany NATO, ale i pro potřeby IZS".
Ještě, že se celá Bílá kniha, která odráží úsporné období Armády ČR, nerealizovala, to bychom už nemuseli mít takřka žádnou armádu. Naopak je těmto zemím doporučováno nakoupit skvělé vrtulníky ze zemí NATO, nejlépe americké. Polsko a Slovensko to pilně realizovaly (nakoupily vrtulníky Sikorski UH-60M Black Hawk, Slovensko třeba 1 kus za 667 milionů Kč, a to bez výzbroje - tedy za stejných podmínek by ČR měla 12 kusů za 8 miliard).
Ale ejhle, České republice jsou nabízeny daleko dráž. Maďarsko si ale postavilo hlavu a raději zadalo zásadní rekonstrukci vrtulníků Mi-24 (Rusům) a je s tím evidentně spokojeno.
Jedna otázka tedy je, abychom koupili to, co opravdu potřebujeme a za přiměřenou cenu. Důležitá další otázka ale je, jaká je cena servisu, výzbroje a náhradních dílů. Aby třeba postupně nepřevýšila cenu původního nákupu. To se zdá být velkým rizikem u amerických dodavatelů. Je třeba se ptát, jestli opravdu nejde zapojit české dodavatele.
Správnou tendencí v oblasti obrany je, aby výroba a servis probíhaly co nejblíže našemu území, ideálně přímo v České republice. Je to z důvodu, že když vypukne válečný konflikt, bývá problém s dodávkami, respektive závislost na náhradních dílech a to hlavně ze vzdálenějších zemí. Proto je třeba stále připomínat, že nejvhodnějším postupem je co nejvíce zapojit české státní podniky (např. český státní podnik LOM Praha má s opravami a modernizacemi vrtulníků bohaté zkušenosti). Pro případnou licenční výrobu a také pro servis. To druhé je snad ještě důležitější, protože by se nám mohlo stát, že z 12 vrtulníků nám jich bude většina sedět na zemi. To asi není cílem nákupu.
Jak jsem popsal celou situaci, je teď rozhodně nejdůležitější, aby nové vrtulníky pomohly zvýšit schopnosti Vzdušných sil Armády ČR, ale přehnaně nezatížily rozpočet na obranu nyní ani do budoucna. Větší průhlednost kritérií výběru u takhle velkých zakázek je také nutná. Je třeba investovat do obrany tak, aby to bylo výhodné především pro Českou republiku.
Pokud jsem hovořil s našimi vojáky v modrých uniformách, tak oni by preferovali určitou modifikaci Sokolů anebo vrtulníky Agusta. Ministerstvo obrany ale tlačí na nákup vrtulníků Sikorsky UH-60 Black Hawk z USA, kde jenom jedna letová hodina provozu stojí cca 3 tisíce USD (1300,- Kč za minutu). Bavíme se pouze o nákladech na palivo a provozní hmoty včetně toho co se na vrtulníku „točí“. Další obrovské náklady jsou na prostředky technické diagnostiky a servis, upgrade avioniky a výzbroj raději nepočítám. V případě uzavření tohoto kontraktu je to závazek na 30 let a není cesty zpět. Také to není možné následně prodat tam, kam chceme, protože podmínkou dalšího prodeje je souhlas výrobce s licenčním ujednáním. To by si mělo ministerstvo obrany uvědomit v první řadě. Proto variantu tohoto nákupu nepodporuji a mám k ní zásadní výhrady. V případě uskutečnění tohoto nákupu ponese plnou odpovědnost za případné problémy, které jsem popsal, vláda ANO a ČSSD.
