Pokud se na věc podíváme očima běžného obyvatele ČR, dopátrat se toho, jaký úkryt je ten, který máte v případě ohrožení použít, je na dlouhé prohledávání internetu. Musíte projít mnoho dokumentů na webu obce nebo města. Následně se např. v Praze dozvíte, že úkryt není vždy tam, kde byste ho logicky čekali - např. ve velké škole, kde ze tzv. za komunistů úkryty často budovaly, ale ve stanici metra. To by bylo skvělé, kdybyste nevěděl, že ta stanice metra je těsně pod povrchem a jedinou překážkou proti okolnímu světu viditelně jsou skleněné dveře, kterými se stanice metra na noc zavírá. Doufáte tedy, že jsou tam nějaká dodatečná vrata, která se v případě ohrožení vysunou - to už pro Vaši informaci web neuvádí. Mimochodem Pražané až do povodně v roce 2002 předpokládali, že je úkryt v metru bezpečný. Před jinými nebezpečími zřejmě ano, před tak velkou povodní zjevně ne.
V dalších městech a obcích bývá situace podobně tristní - ohledně bezpečnosti je na jejich webech spousta dokumentů, ale ten, který byste v krizi potřebovali nejrychleji najít - tedy seznam stálých úkrytů - není snadno k nenalezení. Navíc každý obyvatel nemusí nutně vědět, že má hledat slova „stálé úkryty”. Případně Vám web sdělí, že stálé úkryty jsou jen pro případ válečného stavu, v mírových dobách slouží například jinému účelu a tedy je často nelze rychle jako úkryt použít. A doporučí Vám schovat se doma nebo ve sklepě, přičemž to marketingově nazývají improvizovaný úkryt. V situaci, kdy jsme členským státem NATO, a všichni nás ubezpečují, že klasický vojenský útok není příliš pravděpodobný, pokud tedy opravdu našimi předsunutými silami NATO v pobaltí nevyprovokujeme Rusko, a pak nám improvizované úkryty nebudou asi příliš platné, jsou však obavy na místě. Na druhou stranu, vzhledem k našemu členství v Evropské unii, nefunkčnosti schengenu, prostupnosti hranic a faktu, že se i dle německých státních orgánů pravděpodobně u nich nalézá nemalé množství bývalých příslušníků Islámského státu, lze si představit, že se můžeme i na našem území potenciálně setkat s různými asymetrickými hrozbami, které neznamenají vyhlášení válečného stavu, ale může vzniknout potřeba ukrýt část obyvatelstva, která by tím byla ohrožena.
Jak se tedy o možnostech potenciálního ukrytí v případě nebezpečí dozvědět? Většinou musíte hledat na webu své obce nebo města pod sekcemi Bezpečnost, Krizové řízení nebo Havarijní plán, apod., protože tato záležitost je řešena zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, a vyhláškou č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva. Weby měst a obcí nemají ohledně otázek bezpečnosti jednotnou strukturu ani obdobný výčet dokumentů - zdá se, že je informovanost občanů řešena velmi decentralizovaně a tedy nejednotně.
Z dokumentů tam obsažených se dozvíte, že výstavba stálých úkrytů prakticky skončila v 70. letech 20. století a od té doby se v této oblasti mnoho nedělá. Po revoluci v roce 1989, na základě přehodnocení mezinárodně politické situace, se stálé úkryty přestaly stavět. Po 11. září 2001 (pád budov WTO v USA) se o to občané a novináři začali zajímat a zjistilo se, že některá města a obce své stálé úkryty prakticky tajila. Pak tedy postupně docházelo ke zveřejňování těchto informací na webech jednotlivých měst a obcí. Bohužel v roce 2002 vláda Vladimíra Špidly schválila tuto neuvěřitelnou Koncepci ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015 (chtělo by se spíše říci neochrany obyvatelstva):
„Stálé úkryty, které byly budovány pro ochranu obyvatelstva proti účinkům zbraní hromadného ničení, nelze z hlediska doby jejich zpohotovení a nerovnoměrného rozložení na území České republiky využít při nevojenském ohrožení. V České republice je celkem evidováno 5 178 stálých úkrytů s celkovou kapacitou 920 tisíc úkrytových míst, přičemž stát vlastní pouze 709 těchto úkrytů. Věcné břemeno užívání je zřízeno k 1 453 stálým úkrytům. Hodnota úkrytového fondu je cca 10,2 miliard Kč v pořizovacích cenách. Na jejich údržbu a provoz je ze státních prostředků ročně vynakládána částka 47 mil. Kč, což je zcela nedostatečné pro vyřešení množství stavebně technických a majetkově právních nedostatků. Dále se ukrytí obyvatelstva plánuje v improvizovaných úkrytech.”
Na základě tohoto postoje státu začaly obce s ještě benevolentnějším přístupem, často se stálé úkryty vyřazovaly, pronajímaly, prodávaly.
Situace se od té doby téměř nezměnila, jen jsou teď informace lépe dostupné na webech obcí a měst, kde jsou vyvěšovány praktické manuály, jako Vaše cesty k bezpečí, která dávají spoustu užitečných rad, ale už ne to, kam se tedy přesně schovat, když nebezpečí přijde, nebo aspoň, jak to zjistit. Je však třeba konstatovat, že často daná obec nebo město takový manuál doplňuje dalším dokumentem, kde jsou stálé úkryty vyjmenované i s adresou. Jestli by tam ale obyvatele hledající úkryt před nebezpečím aktuální vlastník nebo nájemce stálého úkrytu vůbec pustil a zda by opravdu jako úkryt zafungoval, z webu často zřejmé není. Manuály obsahují spíše pokyny pro tzv. mírové evakuace před živelnými událostmi, tj. schovejte se doma, nevětrejte nebo běžte tam, kam Vám řekne policie nebo hasiči. Často jsou však v materiálech, které popisují možnosti, kam se ukrýt, doporučovány vlastní prostory - byt nebo sklep. Zřejmě jsou si zpracovatelé takových materiálů dobře vědomi nedostatečnosti kolektivních úkrytů - proto je ani primárně nedoporučují.
Bohužel i hlavní aktuální dokument Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2020 s výhledem do roku 2030 je velmi dlouhý a plný módních SWAT analýz, tedy jaké jsou silné a slabé stránky a podobně, ale už přesně neříká, co stát pro ochranu svých obyvatel už má a co ještě přesně potřebuje doplnit, do kdy, kolik by to stálo a co se může stát, když to mít nebudeme. Tedy vlastně odpovědět na dvě základní otázky, jak přesně bude stát své obyvatelstvo chránit a jak se o tom lidé dozvědí.
Dalším nastíněným problémem tedy je, že koncepce i na ni navazující manuály sázejí na to, že lidé se vše důležité dozvědí z televize a rádia, případně ze systému, který Vám pošle SMS. Dovoluji si lehce zapochybovat, že dosud všichni obyvatelé ČR mají doma rádio a vzhledem ke kvalitě vysílání veřejnoprávní televize se stále rozšiřuje okruh osob, které už nepoužívají ani televizi. V krizových situacích samozřejmě jedna z prvních věcí, která selhává, jsou sítě operátorů - tedy se ani nikam nedovoláte mobilem nebo nevyužijete rádio v mobilu. Aktuální velkou hrozbou je rovněž vyřazení rozvodné sítě - tedy nepůjde elektrický proud (a v důsledku toho např. velmi rozšířené rotační sirény). Naproti tomu elektronické ASSV sirény by měly fungovat i při přerušené dodávce proudu a lze jimi sdělit i povahu nebezpečí. Výhodný může být i tzv. obecní rozhlas, který by měl v jeho dosahu slyšet každý a dá se jím přesně specifikovat nebezpečí a jak postupovat. Je rozhodně třeba upřednostňovat na dodávce proudu nezávislé technologie (případně mít záložní zdroje elektrické energie). Důležité je, aby všichni obyvatelé měli možnost se o nebezpečí dozvědět, a to ideálně více možnými kanály neboť různé skupiny obyvatel používají různé technologie.
Předpokládejme, že by se nebezpečná událost stala nebo urgentně hrozí - senioři by se zřejmě nejraději informace dozvěděli prostřednictvím televize nebo rádia, případně mladší senioři prostřednictvím mobilu nebo počítače, mládež prostřednictvím počítače a mobilu, lidé střední věku prostřednictvím mobilu, počítače nebo od zaměstnavatele, pokud při práci IT technologie nepoužívají. Pro věkovou kategorii dětí je důležitá informovanost škol a školek. Rovněž by se vždy mělo myslet na nedoslýchavé občany např. v domovech důchodců a zajistit informovanost zdravotnických zařízení - zejména těch lůžkových. Trochu problém mohou představovat např. nedoslýchaví senioři žijící osamoceně - pro ně jsou často lepší světelné než zvukové signalizace, zde by bylo vhodné situaci více řešit. Rovněž mezi „dočasně nedoslýchavé” můžeme řadit teenagery se sluchátky na uších, opravdu často neslyší ani mobil drnčící přímo vedle nich. Stát by tedy měl nabídnout všem výše uvedeným skupinám pro ně pohodlnou a praktickou možnost, jak se o nebezpečí dozvědět. Hodně z těchto věcí bývá rozpracováno v krizových plánech, ale není od věci znovu zvážit při jejich pravidelné revizi, zda se myslelo na všechny situace a aktuální vývoj technologií a chování lidí vůči nim. To platí na úrovni státní správy tak i samospráv.
Pokud už se obyvatel o nebezpečí dozví, měl by jasně vědět, kam se před ním schovat. Tato osvěta je aktuálně více než nedostatečná. Jen člověk, který se o věc zajímá, o ní zjistí informace, a i tak ne zrovna snadnou a jasnou cestou. Kromě dosud používaného způsobu informování prostřednictvím webu by mohlo být užitečné pro oslovení dospělých využít noviny a časopisy vydávané jednotlivými radnicemi nebo případně místní noviny. Děti by měly být podobně poučeny ve školách, ty na to mají dostatek prostoru, a tam aktuálně dochází asi k nejlepší osvětě.
Stát by měl rovněž prověřit síť stálých úkrytů a propočítat je na aktuální počet obyvatel v dané oblasti (tedy i neevidovaných osob, vzhledem k tomu, že u velkých měst je například kritérium trvalého bydliště nepraktické) a vhodnost pro různé druhy nebezpečí. V oblastech s množstvím turistů by měly být k dispozici tyto informace i v jednotlivých hotelích ve více jazycích - dle turistů, kteří danou oblast navštěvují (dá se odvodit z evidencí, které zasílají místně příslušné policii). A výhledově zajistit místa ve stálých úkrytech (nejen improvizovaných úkrytech) pro veškeré obyvatele. Aby se např. nestalo, že dle Koncepce ukrytí obyvatelstva hl. m Prahy 2015-2016, novější není na webu Prahy vyvěšena, pro obyvatele Prahy 17 (a to ještě jen pro ty s trvalým pobytem), kterých je cca 30 tisíc, bude jen 700 míst ve stálých úkrytech.
Tento článek nemá za cíl někoho znepokojit, ale upozornit na tyto skutečnosti, které jsou dlouhodobě opomíjeny. Měli by se jimi odpovědní pracovníci na všech úrovních krizového řízení vážně zajímat v rámci tolikrát vzpomínané a stále opomíjené prevence.
