Místo toho, aby se Evropská unie snažila proudu migrantů zamezit, případně ho na hranicích do EU jasně rozčlenit na ty, kdo mají potenciální šanci získat azyl nebo dočasnou ochranu, protože se jedná o opravdové uprchlíky před válkou, EU nedělala nic. Netlačila na hraniční státy EU, aby zlepšily ochranu hranic, za což ostatně dostávají peníze z rozpočtu EU navíc. Naopak, když se jeden stát začal přílivu migrantů bránit a snažil se pečlivě dodržovat schengenská pravidla (hlavně tzv. Dublin III), bylo mu to vyčítáno. Tím státem bylo Maďarsko. Podle směru pohybu velké části migrační vlny se naopak zdá, že představitelé EU určitým způsobem „motivovali” ty státy Balkánu, které ještě nejsou v EU, ale přejí si do ní vstoupit, aby umožnily hladký průchod migrační vlny. Německo naopak zaujalo takovou politiku, že spolu s Itálií (tehdy v letech 2015 a 2016) a Řeckem tehdy porušilo pravidla daná Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané v některém z členských států (tzv. Nařízení Dublin III). Německo ústy spolkové kancléřky Angely Merkelové prohlásilo, že je ochotno přijmout všechny syrské uprchlíky. Přitom dle platných pravidel mělo azylové řízení probíhat na území prvního státu EU, kam žadatel o azyl vstoupil (s výjimkou případů, kdy měl žadatel nějaké rodinné vazby k osobě v jiném státě EU). Navíc to vyvolalo tu vlnu zahazování pasů migranty a prohlašování se za Syřany. To ostatně dodnes generuje problém, že je pořádně nelze vracet. I když se nakonec zjistí, že jsou třeba z Tuniska, Tunisko prohlásí, že to není řádně zdokumentované, protože přeci ten člověk nemá tuniský pas a je to.
Když už se kapacita Německa pro přijímání migrantů naplnila (více než 1 milion migrantů jen v prvním roce velké migrační vlny) a Řecko i Itálie se začaly vzpěčovat obrovskému počtu nově příchozích, začaly teprve orgány Evropské unie nahlas uvažovat, co tedy s tou migrační krizí. A první, co je napadlo, bylo přeposlat migranty do těch států EU, kde jich je ještě málo. Příměr o tom, že když do bytu teče voda, je dobré ji zastavit na vstupu a příliv vody vypnout, a ne otevřít dveře do dalších pokojů, ve kterých ještě voda není, zněl minimálně v České republice hodně dlouho. Ne, že by to pomohlo, protože používání selského rozumu je hodně vzdálené současnému vedení EU. Takže první skvělý nápad byl prohlasovat tzv. migrační kvóty. Bylo to už za využití nových pravidel zavedených Lisabonskou smlouvou, totiž že v oblasti azylové a migrační politiky se může hlasovat kvalifikovanou většinou. To v praxi znamená přehlasování nesouhlasících států i tam, kde se jich to přímo dotýká. A to se přesně stalo ohledně migračních kvót. Napřed se na to šlo jakoby po dobrém, první návrh povinných kvót ale členské státy odmítly, tak se přistoupilo k dobrovolným přijetím migrantů (žadatelů o azyl). Za ČR jich premiér Sobotka přislíbil přijmout 1 100. Pak ale po silné migrační vlně v létě 2015, kterou vstřícná politika EU sama vyvolala, Evropská unie zase přitvrdila. 21. září 2015 státy EU odsouhlasily program jednorázového přerozdělování 120 000 žadatelů o azyl z Itálie a Řecka. Stalo se tak hlasováním kvalifikovanou většinou přes odpor České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska, Finsko se zdrželo. Na ČR tehdy vycházelo 2 978 osob (později sníženo na 1 591 osob). Později se tento plán přestal líbit i Polsku, kde se vyměnila vláda, jejich prezident Andrzej Duda byl ostatně proti těmto kvótám už od počátku. Slovensko a Maďarsko hned podaly k Evropskému soudnímu dvoru žalobu ohledně tohoto hlasování. Ostatně po podání této žaloby proběhla v Praze masová demonstrace cca 10 tisíce lidí, na které se šlo poděkovat před slovenskou a maďarskou ambasádu za to, že jejich vlády nebyly zbabělé a takovou žalobu podaly. ČR se tehdy totiž k jejich žalobě nepřipojila. U vlády byla v té době koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL, pod vedením premiéra Bohuslava Sobotky.
Ale je také třeba říct, že se ČR alespoň nesnažila ty kvóty naplnit. Jejich problém totiž nebyl v rozsahu, ale v tom, že se ten mechanismus pak bude používat znovu a znovu, až se přejde k trvalému přerozdělování migrantů (jako žadatelů o azyl). Tyto obavy se dalším vývojem naplnily. Například instalaci systému Dublin IV, který tento princip obsahoval, se v červnu 2018 podařilo odvrátit na poslední chvíli jen díky hlasování Itálie. V Itálii už v té době vládla nová vláda Ligy a Hnutí pěti hvězd za účasti ministra vnitra Mattea Salviniho, jehož strana Liga je partnerskou stranou našeho hnutí SPD v rámci evropské frakce Evropy národů a svobody (ENF). Bez tohoto hlasování Itálie by už byly platné povinné kvóty na přerozdělování žadatelů o azyl na území celé EU.
Před půl rokem to organizátoři migrace do Evropy zkoušeli zase jiným způsobem, což se podařilo za přispění SPD aspoň trochu zarazit. SPD dlouhodobě vystupuje k těmto tématům v Poslanecké sněmovně i ve výborech Sněmovny velmi důrazně odmítavě. V prosinci 2018 šlo o Globální pakt o migraci, ke kterému se ČR nakonec nepřipojila. Ke Globálnímu paktu o uprchlících bohužel ano, ač to SPD také odmítala.
Tlak na přerozdělování migrantů pod záminkou, že jsou to řádní žadatelé o azyl nepolevuje. Dokonce i z povinných migračních kvót ze září 2015, které vypadaly jako zapomenuté, se stal „zoombie” po jejich oživení Evropskou komisí v lednu 2018, která podala žalobu na státy, které se těmto kvótám odmítly podřídit. Stalo se to poté, co 6. září 2017 Evropský soudní dvůr zamítl žalobu Maďarska i Slovenska proti stejnému rozhodnutí o zavedení povinných kvót.
Zajímavé je, že žalobu EK podala na Českou republiku, Polsko a Maďarsko, ale ne už na Slovensko, které evidentně prokázalo ochotu se o věci bavit, i když oficiálně také žádné migranty dle kvót nepřijalo. Toto nepodání žaloby na Slovensko však u části slovenské veřejnosti vyvolalo znepokojení, zda nejsou kvóty naplňovány neoficiálně, rozuměj potají. Slovenská vláda to musela složitě vysvětlovat.
Celý proces soudního řízení má trvat až 18 měsíců a EK v mezidobí naznačovala, že by se šlo ještě dohodnout, kdyby tyto země změnily svůj postoj. Jinak se zjevně jedná o žalobu na nesplnění povinnosti, tedy pokud se zjistí, že členský stát neplní své povinnosti, je vyzván k okamžité nápravě. Tím by bylo čtvrtletní hlášení o tom, kolik žadatelů může být přemístěno do daného členského státu (protože je žalováno neplnění čl. 5 odst. 2 Rozhodnutí Rady (EU) č. 2015/1601), ale žaloba spíš už rovnou předvídá, že se tak nestane a požaduje na soudu, aby odsoudil Maďarsko, ČR, Polsko k zaplacení nákladů (tedy vlastně pokuty). Příliš jasný dokument k tomu ale není zveřejněn (jen žaloba proti Maďarsku, zjevně ne celá, a u toho je naznačeno, že zřejmě stejná je i proti ČR). Informace není dostatečně transparentní, na to, jak se jindy EU chlubí dodržováním transparentnosti. Výše pokuty může být např. 46, 9 milionů Kč ročně (dle odhadu z roku 2016) - to je minimální výše pro ČR, ale může být i dvojnásobná, protože EU argumentuje hned dvěma právními normami. Výše se počítá dle HDP daného státu a délky neplnění povinnosti (tedy jakási denní sazba, jako třeba u úroku z prodlení) - hypoteticky dle výše uvedeného příkladu tedy celkem 187,6 milionů Kč, kdybychom v září 2019 začali povinné kvóty plnit, kdyby ne, sankce by dále denně rostla.
Máme se tedy ještě na co těšit, protože 18 měsíců od podání žaloby uplyne v červenci 2019. Jakoby náhodou až po zveřejnění výsledků voleb do Evropského parlamentu, které nás čekají už tento týden v pátek a sobotu, tedy 24. a 25.5. 2019. To zřejmě, aby se voliči v dotčených a jim přátelských zemích EU moc nerozrušovali a nechali zvolit dosavadní hrobníky Evropské unie. To jim ale nesmíme dovolit, protože jinak Evropská unie hned po volbách ukáže, co ještě děsivého umí a nic už v tom orgánům EU a hlavním vládcům EU nezabrání. Tak přijďte k volbám!
