Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, předkládáme novelu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, kde se v podstatě vkládá pouze jedna věta, jeden odstavec, kde až doposud bylo zajišťování bezpečnosti státu povinností každé fyzické osoby, právnické osoby atd., tak jak je v tom odstavci uvedeno. Nyní navrhujeme to rozšířit i na právo, tedy nejenom povinnost, ale i právo bránit svou zem. Doporučuji prostudovat důvodovou zprávu, protože se vypořádává s mnoha nejasnostmi, námitkami nebo vysvětluje věci. Ten zákon - připomínám - je odlišný od toho, který předkládalo Ministerstvo vnitra, jak byl přepracován.
Často bývá prezentováno, že tento návrh je jakýmsi bojem s evropskou směrnicí o omezování legálního držení zbraní. I když to tak není, přesto projednávání této směrnice bylo určitým impulsem pro to, abychom se nad zajišťováním bezpečnosti v České republice zamysleli a navrhli něco, co bezpečnosti pomůže. Ale podívejme se také, když už se hovoří o evropské směrnici, jak je možné tento návrh, pokud bude schválen, využít. Směrnice i Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie obsahují relativně široké výjimky pro zajišťování národní a vnitřní bezpečnosti. Tento ústavní návrh vytvoří prostor pro jejich využití. A to, že využití těchto výjimek bude vycházet z ústavního zákona, to není nepodstatné. Jde o velmi důrazně vyjádřenou politickou pozici České republiky. I když na úrovni základních učebnic evropského práva se sice říká, že evropský předpis má přednost před každým vnitrostátním předpisem, je třeba říct, že směrnice o zbraních je předpisem, který upravuje fungování vnitřního trhu, a naopak náš ústavní zákon a na něj navazující předpisy se budou pohybovat v rovině národní a vnitřní bezpečnosti. A ústavní zákon tento rozdíl, který bude nutně rozhodující i při eventuálním posuzování ze strany Evropského soudního dvora, zásadním způsobem podtrhne.
Pokud se budete ptát, k čemu je tam tento ústavní zákon v České republice na naší vnitřní úrovni. Musím říct, že je to velmi silný signál držitelům zbraní, že Česká republika jim důvěřuje a nehodlá je odzbrojit. To může mít zásadní význam z toho pohledu, že tito držitelé zbraní nebudou mít motivaci své zbraně pod dojmem evropské směrnice ztrácet.
Do budoucna se také jedná o zachování stávajícího velmi dobrého systému naší právní úpravy držení civilních zbraní. Je to také příležitost přikročit k dlouhodobě postrádaným změnám v našem bezpečnostním systému a měl by být vytvořen systém záloh a cíleného budování takových znalostí a dovedností širokých vrstev obyvatelstva, který může stát v případě jakékoli krize rychle využít. Můžeme jistě hovořit o obraně měkkých cílů, o obraně před hybridními hrozbami apod. Je třeba ale naprosto jasně říct, že tato právní úprava, kterou navrhujeme, vylučuje budování jakýchkoliv bojůvek, domobran apod. Předkládaný návrh ústavního zákona obsahuje v tomto ohledu jednoznačné bezpečnostní záruky. Rozhodně není cílem zvyšovat počet zbraní mezi lidmi a současně ani budoucí systém nakládání se zbraněmi by neměl mít žádnou revoluci v tomto ohledu. Žádný skokový nárůst zbraní umožňovat nebude. Naopak cílem je udržet všechny zbraně v legální sféře a ještě u části těch k tomu vhodných podnítit jejich smysluplné využití pro potřeby ochrany a obrany státu.
Tato změna je navrhována jako součást ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. To je naprosto jasný záměr, a to právě zdůraznit odpovědnost státu za celou tuto oblast a účel držení zbraní, kterým je zde právě zajišťování bezpečnosti. To, že toto právo je současně navrhováno jako individuální občanské právo, je na druhé straně podtrhnutím toho, že se zde nezavádí žádné milice. Naopak jde o dobrovolnou občanskou nebo - dá se dokonce říci - vlasteneckou aktivitu.
V souvislosti s tímto návrhem se také často argumentuje tím, že neprofesionální, takzvaně neprofesionální držitelé zbraní, i když připomeňme, že držitelé zbrojních průkazů jsou také policisté, příslušníci Celní správy, Vězeňské služby a další profesionálové, kteří však mají své zbraně jako koníček nebo prostě i ve svém civilním životě, že tedy tito neprofesionální držitelé zbraní mohou v krizových momentech snad napáchat více škody než užitku. To na jedné straně většinou prohlašují lidé, jejichž povědomí o používání zbraní, ale také o tomto konkrétním návrhu je velmi slabé, ale na druhé straně bude skutečně do budoucna úkolem státu zajistit, že držitelé zbraní budou jednak schopni a jednak odpovědně ochotni v krizových situacích státu svou pomocí přispět. Konkrétní systém nebo systém záloh, školení a výcviku, které by to měly zajistit, budou nepochybně ještě diskutovány. A zahraničních systémů, u nichž se lze inspirovat, je celá řada, ať už je to Finsko, Švýcarsko či baltské státy, a to nehovořím o státu Izrael.
Závěrem bych chtěl poznamenat, že ústavní zákony by se měly měnit jenom střídmě. V tomto případě se však jedná o velmi závažné téma, které propojuje otázky naší obranyschopnosti a naší ochoty se bránit a pro tento účel se připravovat. Na tomto návrhu je zásadní právě i otázka aktivního zapojení veřejnosti. Můžeme sice neustále mluvit o tom, že bezpečnost by měly zajišťovat profesionální složky státu, ale snad každému je jasné, že ty nemohou být vždy a všude. A jednak stát, to není žádná cizí izolovaná entita. Tento stát tvoříme my všichni a v případě potřeby bychom měli mít povinnost, ale i právo jej bránit.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
