Těžce vnitřně bojuji s plánem inkluzivního vzdělávání. Pokud nemá být vzdělávacím cílem pouhá návštěva školy, pak si rozhodně nejsem jistý, že to nepřinese vedlejší škody. Nejasná je samotná hranice „mírného postižení.“ Dočetl jsem se, že mezi lety 2009 a 2015 klesl počet školáků s diagnózou lehkého mentálního postižení z 2,4 % na 1,6 %. To je jasný statistický trik, který má opticky zmenšit množinu „problematických“ dětí, aby se nápad snadněji prodal veřejnosti (a z průzkumu veřejného mínění objednaného Českou odbornou společností pro inkluzivní vzdělávání vyplývá, že většina občanů ČR inkluzi podporuje). Tabulkově jsme vylepšili 7000 dětí. Považuji to za obrovský hazard. Ty děti budou ve školách vystaveny posměchu, protože prostě nebudou běžným nárokům stačit. Nehledě na to, že se bavíme o poměrně široké kategorii IQ 50 – 69, v rámci které jsou rozdíly na dolní a horní hranici logicky mnohem větší, než například v kategorii IQ 70 – 89. Budou školy kvůli inkluzi snižovat obecné nároky tak, aby vzdělávací cíl dokázaly zvládnout i děti s IQ 50? Jak se zachovají rodiče dětí, které jsou nadanější a budou takovým školstvím brzděny? Pevně doufám, že se tím odborníci pečlivě zabývali. Pokud ne, můžeme brzy očekávat úprk nadanějších dětí z veřejných škol do soukromých a úpadek veřejného školství. To by byl opravdu problém, který by dalece přesahoval funkční období ministryně školství Valachové.
Doufal jsem, že společný nepřítel – teroristický Islámský stát – spojí zájmy států NATO a Ruska. Bohužel se ukazuje, že velmocenské ambice i lokální zájmy jsou prostě nekompatibilní v každém okamžiku. Máme možná společného nepřítele, ale nemáme společné přátele, a to je podstatné. Ze Sýrie se stává náhradní bojiště podobné těm z dob studené války. Docela zajímavá je úvaha, že vzájemné vojenské vyvažování velmocenských sil – které je doprovázeno nárůstem vojenských výdajů a početním růstem armád – ve svém důsledku oslabuje vojenské možnosti třetích stran: Jiné možnosti má dobře vybavená dvacetitisícová armáda, než stejně dobře vybavená třicetitisícová armáda. A zároveň je mnohem lepší, pokud proti armádě stojí jiná armáda, než neviditelný nepřítel útočící ze zálohy. Mohli bychom namítnout, že USA ve Vietnamu a SSSR v Afghánistánu své války „prohrály,“ takže ta úvaha asi není správná. Avšak to bychom pominuli fakt, že USA by válku samotnou vyhrály, akorát neměly žádný plán pro mír, a SSSR zase svoji válku vedl v zemi, kterou nelze úspěšně okupovat bez trvalé přítomnosti statisíců vojáků (což je afghánský problém stále), na jejichž vydržování ekonomicky zhuntovaný stát neměl peníze. Čili ta úvaha v podstatě říká, že nejlepší by bylo teroristy proměnit ve vojáky nějaké větší armády a tu pak porazit v klasické válce. Zajímavé – to by mohlo fungovat.
