Mnozí političtí komentátoři a glosátoři a zejména někteří politici se snaží výsledky říjnových parlamentních voleb interpretovat tak, že bezmála polovina voličů si takovou změnu přeje. To je sice jednoduché, avšak o to unáhlenější tvrzení. Převážná většina občanů České republiky si nic takového nepřeje. Spíše jsou jim postupně jednotlivé kroky a výsledky těch kroků předkládány jako danosti, se kterými se nedá nic dělat.

Je to takový politický tanec, krok sun krok, kdy se za jedno hned přisune druhé, bez kterého by to první údajně nemohlo být kompletní. Třeba k ekonomickým zájmům České republiky v lidové Číně se hned přidá nezbytnost pochválit lidovým Číňanům jejich režim a soudruhovi prezidentovi Si Ťin-pchingovi a celé té jeho rudé pandě uspořádat maršparádu Prahou, při které dostane pár nespokojených Čechů přes držku. No a celé se to nakonec postaví tak, že si to zasloužili, protože málem způsobili kolaps zahraničního obchodu. Podobné je to ve vztahu k Bruselu a k Moskvě. A obdobné je to i na vnitrostátní úrovni: Vytvoří se zdání ohrožení – a přijme se předem připravené řešení, které má ale ve skutečnosti úplně jiný význam. Okamura s uprchlíky válčil hlavně proto, aby mu na soukromém účtu přistálo pár desítek milionů za získané hlasy a mandáty. Vyhrál to úplně. Dnes na každého jednotlivého uprchlíka v České republice připadají asi dva poslanci SPD.

Nicméně některé kroky, které učiníme prostřednictvím naší vlády, nevedou pouze k prachsprostému nakrmení svých příbuzných, kamarádů a ostatní spřátelené politické zvěře, ale mohou dlouhodobě či dokonce fatálně poškodit zájmy České republiky jako takové. Takového jednání se dopustil ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který svým rozhodnutím o propuštění agentů libanonské vojenské rozvědky Alího Fajáda a Chalída El Marábího těžce poškodil Českou republiku u našich spojenců. Pan ministr použil tu krok sun krok metodu, že propuštěním dvou Libanonců zachránil pět Čechů. Ve skutečnosti tímto způsobem pouze zakryl zpackanou akci českých vojenských zpravodajců, kteří pod ministerským dohledem Martina Stropnického naprosto selhali, když poslali pětici podivínů a dobrodruhů do libanonského zajetí. Hizballáh, teroristická organizace, která ve skutečnosti libanonskou zpravodajskou službu ovládá, si doslova namazal na chleba české tajtrlíky.

Navíc se ukázalo, že „vyjednáváním“ o propuštění pověřil pan ministr Pelikán svého bratra Petra Pelikána. Čili zcela soukromá osoba vyjednávala s Hizballáhem o podmínkách propuštění lidí, o jejichž vydání nás požádala vláda Spojených států kvůli podpoře terorismu. I tuto věc si dovolil pan ministr bagatelizovat tím, že Fajád s Chalídem byli vlastně jenom takoví tuctoví obchodníci se zbraněmi, které Američané v zásadě vmanipulovali do toho obchodu. Dokonce se u nás v této věci konal soud. Přímo se nabízí otázka, nakolik byl ministrův bratr Petr Pelikán v této věci agentem českým a nakolik íránským, resp. agentem Hizballáhu na Írán přímo napojeného. A co si máme myslet o tom, že pan ministr Pelikán se osobně vydal do vězení a Alímu Fajádovi půjčil svůj mobilní telefon, aby si mohl zavolat? Není snad dobrý důvod k tomu, aby lidem podezřelým z organizování terorismu bylo telefonování znemožněno? No jistě takový důvod existuje. A jistě to tak vnímají zejména všichni naši spojenci, na jejichž území se už nějaký teroristický čin se zázemím na Blízkém východě udál.

Tyto skutečnosti pan ministr musí bezpodmínečně vysvětlit. Tentokrát se bude muset zdržet ironizování, mlžení a zatajování. Toho všeho se už s obličejem pokerového hráče dopustil. Ale to rozhodně není postoj, který si může dovolit ministr v demokratické zemi. Není možné, abychom strpěli existenci nějakých paralelních agenturních sítí, které nepodléhají parlamentnímu, ale soukromému dohledu. Nota bene, když se ukazuje, že aktivity těch oficiálních jsou s těmi soukromými nějak koordinovány. V takových strukturách je nesmírně složité bezpečně zjistit, kdo řídí koho – a kdo je řízen kým.