Zlikvidovat za týden 60 tisíc lidí (z toho 36 tisíc učitelů), zavést výjimečný stav a upevnit si vlastní moc, to je skoro „obdivuhodné“. Věřím, že prezident Erdogan a jeho blízcí měli předem připravené seznamy nepohodlných osob. Výsledkem čistek nebude demokratické, ale autoritářské Turecko v čele s vůdcem, který má nebezpečně blízko k islámskému fundamentalismu. A to je právě ten návrat do normálu. My jsme si totiž zvykli na historickou anomálii, kterou představovalo tvrdě sekularizované Turecko Kemala Atatürka. Z pohodlnosti jsme si začali myslet, že koncept liberální demokratické společnosti je pro Turky přijatelný. A dokonce jsme díky tomu omylu začali Turecko považovat za západní zemi. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě – jenomže to vidíme až teď. V podstatě je to hrozný trapas, ke kterému se určitě nikdo nebude hlásit. Hodně se totiž změní v naší zahraniční a bezpečnostní politice, a to bude stát obrovské peníze. Jenom si říkám, jestli takových „spojenců“ nemáme náhodou víc…
Představme si den, kdy v USA zvítězí myšlenka, že každá země se musí vojensky bránit hlavně sama. Něco takového prohlásil republikánský kandidát na prezidenta Donald Trump, který si pro USA vymiňuje právo nezasáhnout, pokud spojenci nezačnou dodržovat své finanční závazky v rámci NATO. Jenom připomínám, že Česká republika přestala svůj závazek, tedy výdaje na armádu v objemu nejméně 2 % HDP, plnit v roce 2004. V letech 2014 – 2015 jsme se už nedostali ani na 1 % HDP. Trumpova slova jsou samozřejmě šokující, protože celá obranná doktrína NATO stojí a padá s USA; evropské armády jsou (snad s výjimkou britské a možná francouzské) zoufale slabé, takže svá území ubránit nedokáží. Americká veřejnost to samozřejmě ví a celkem oprávněně se ptá, proč vlastně USA přispívají miliardami dolarů k obraně států, které o to nestojí – protože pokud by o to stály, tak by přece ze svého rozpočtu vydávaly na svou obranu mnohem více peněz. USA stojí armáda ročně přes 4 % HDP. Takže je to správná otázka. Co by přinutilo českou veřejnost ke změně svého postoje v obranných výdajích? Jakému konkrétnímu nebezpečí bychom museli začít čelit, abychom svoji sebeobranu začali brát vážně?
Nesouhlasím s tím, aby homosexuální partneři měli získat právo k adopci dětí. Dnes už to není populární názor, ale trvám na tom, že rodina by nejenže měla být tvořena mužem, ženou a dětmi, ale měla by být rovněž sezdána. Populární život na hromádce vede k tomu, že ze svobodného mateřství se vytvořila instituce. To už je fakt, na který si společnost zvykla, i když to způsobuje stále větší problémy. Ohrožení svobodných matek a jejich dětí chudobou narůstá. Pocit odpovědnosti za rodinu u mužů se ztrácí. Je mi lhostejné, jak žijí dospělí lidé; jsou svobodní, tak ať si dělají, co chtějí. Nicméně vtahovat děti do vztahu homosexuálního páru formou legalizace nepřirozeného stavu, to není správné. Kromě jiného vůbec netušíme, jaký dopad to bude mít na děti vychovávané v takovém vztahu. Vzpomínám si, když probíhaly veřejné diskuse o registrovaném partnerství, tak někteří nesouhlasili proto, že to povede k požadavku na adopci dětí. Tehdy se zastánci zákona dušovali, že je to nesmysl. Já jsem byl spíše pro ten zákon, protože jsem v něm neviděl nic, co by šlo nad rámec občanského práva. Dnes si uvědomuji, že každý nový zákon mění situaci. Pokud jednou zákonem upravíme cosi nepřirozeného, byť kvůli zdánlivě dobrým důvodům, co budeme upravovat příště? Může být například zvíře plnoprávným členem rodiny?
Psáno pro blog.idnes.cz
