Jak vlastně řídíme tu koronavirovou krizi?
Ochrana obyvatel v krizových situacích je jednou ze základních povinností státu. K tomu má zřízeny zákonem orgány, které za ni nesou plnou odpovědnost a kteří mají mít dostatečné nástroje a prostředky k realizaci potřebných opatření. Když byl v roce 2000 zákon o krizovém řízení (240/2000 Sb.), schvalován, spolu s dalšími zákony, které na něj navazují, tak zpracovatel nemohl tušit, že se objeví něco, jako koronavirus. Zpracovatel vládního návrhu (MV) také přirozeně netušil, že se tato ryze odborná právní norma může jednou stát politickým nástrojem propagace mnoha politických stran i jednotlivých politiků. Život nám však ukázal, jak jsme se všichni mýlili.
První vlna koronaviru byla už dávno prohlášena úředními místy za zvládnutou a u druhé nevíme, jestli je už tady, anebo nás skutečně teprve čeká. To plodí nejistotu. Co však považuji za nejsmutnější, je fakt, že politici doposud nepochopili, že je potřeba celému procesu ochrany obyvatel dát jasný a srozumitelný řád, aby byl pro občana pochopitelný. Zatím co se politici poplácávají po zádech, jak to dobře zvládli, anebo se pomlouvají, kdo má větší pravdu, občan je zmatený stále víc a víc. Nějaké konkrétní scénáře a přípravy na blízkou budoucnost se však zatím nekonají. Nakonec se každý s nebezpečím, které korona představuje, sžívá po svém a rozhoduje podle svého rozumu a nejlepšího přesvědčení. Otázkou je, zda je to dobře, nebo špatně.
Situace kolem koronaviru jednoznačně spadá do problematiky krizového řízení, za který odpovídá stát. Lidé očekávají, že od státních orgánů dostanou včas jasné informace a potřebnou pomoc. Na začátku to asi objektivně mohl být problém, ale nyní již s koronou žijeme více než půl roku a přeci o ní již něco víme. Rovněž se předpokládá, že o tuto problematiku postarají odborníci, kteří si nejprve vyjasní, co nás to vlastně postihlo, co se s tím dá dělat a co vlastně budeme k řešení potřebovat. Abych byl upřímný, se současnou situací nejsem vůbec spokojený. A to ani jako občan, a ani jako dlouholetý „krizák“, tj. profesionál, který již mnohokrát v různých veřejných funkcí postupoval v krizových situacích podle krizové legislativy. Lidé dostávají o koronoviru rozporuplné informace. Premiér, ministr vnitra a ministr zdravotnictví říkají bohužel často něco jiného a nyní je řada na hejtmanech, aby do toho vnesli spolu s řediteli krajských hygienických stanic ještě více zmatku a nebo se pokusili dát procesům jasný směr.
První vlna krize jednoznačně ukázala, že pokud do odborného řešení začnou prostupovat politické ambice jednotlivců, resp. celých politických seskupení, tak na to většinou doplatí všichni. A v případě koronaviru bohužel zdravím. Ukázalo se, že stát na tuto hrozbu připraven nebyl. Ukázalo se také, že i na úrovni krajů a obcí je potřeba do systému zapracovat změny, které by jasně upřesnili pravomoci a povinnosti, ale hlavně, aby bylo řešeno technické, finanční a personální zabezpečení. Mám na mysli také povinné vyčleňování finančních prostředků v rozpočtech, zásobování ochrannými prostředky a využití sil a prostředků.
A jaký je stav dnes? Do určených vnitřních prostor, v prostorách, kde probíhají kulturní podniky, nebo kde pracují úředníci, je často nařízeno vstupovat jen s rouškou, sportoviště jsou nejasná, ale obchodní řetězce, kde je pohyb osob největší a nejtěsnější, ten omezen není. Města a spolky organizují různé kulturní akce venku, kde je pohyb lidí daleko vyšší a je předpoklad, že pokud se mezi toto množství lidí dostane několik nakažených, dopady mohou být rozsáhlé. Vláda lavíruje mezi zájmy velkých podnikatelů a ochranou zdraví. Malí podnikatelé jsou ponecháni na holičkách a občané určitě nemají jistotu, že jejich zdraví je pro vládu prioritou. Pro občany i samosprávy by možná na začátek stačilo, že budou vydávané pokyny z jednoho centra, budou přijímána předvídatelná a jasná opatření a že přestaneme občany strašit, ale informovat.
A tak se postupně dopracovávám k názoru, že tento proces neřídí nikdo, že se řídí sám.
