V oblasti krizového řízení má město i obec s rozšířenou působností své úkoly a plní nařízení vlády, nebo kraje. K tomuto potřebuje síly a prostředky a zejména materiál, kterým v normálním režimu nedisponuje a kdy počítá, že tyto potřeby budou automaticky zabezpečovat složky státu. Vím, že budu nazvaný zpátečníkem a že jsem osobně zaujatý. Jako starosta ORP mohu s čistým svědomím říci, že bych byl mnohem klidnější a akceschopnější, pokud by takovéto síly s kompletním materiálním vybavením dnes k dispozici byly. Nechci být tím, co bude po bitvě rozdávat rozumy, jak se tato krizová situace měla řešit. Takových generálů vyrostou spousty a ve většině případech budou velmi chytří. Nechci být mezi nimi a proto si dovolím tuto chybu minulosti připomenout dnes.

Vojenské záchranné útvary měli do šedesáti minut k dispozici 6 x 80 osob, minimálně 60 kusů techniky a byly i s materiálem soběstačné na všechny druhy krizových stavů, včetně chemických nebezpečí. Chemické čety byly schopny postavit dekontaminační linky pro techniku i pro osoby. Každý záchranný útvar byl schopen provozovat základnu humanitární pomoci, kde mohlo být ubytováno do 500 osob. Všech šest záchranných útvarů mělo skoro 2000 vycvičených profesionálů, kteří mohli v místech nasazení pracovat dlouhodobě. Celé území republiky bylo těmito silami rovnoměrně pokryto. Síly a prostředky se přesouvaly do ohrožených míst velmi rychle a efektivně.

Některé státy byly prozíravější a tyto záchranné útvary si zachovali. Vím, že je to mnohdy o penězích. Nebylo to ale o personálu, kterého byl dostatek. Vojenští záchranáři byli na svou práci velmi hrdí a o práci u záchranných útvarů byl velký zájem. A tak se musím vrátit k první větě: „Jak by se nám nyní vojenské záchranné útvary hodily.“