Místopředsedkyně ČSSD Lenka Teska Arnoštová se ptá na naše zdraví – rád ji odpovím
V projevu nové místopředsedkyně ČSSD Lenky Tesky Arnoštové zazněly zajímavé otázky. Delegáti ČSSD na sněmu paní Lence neodpověděli, tak já to zkusím.
Copak je možné rozdělovat nemocné na bohaté a chudé?
Je. A bude to ku prospěchu těch chudých. I dnes mají někteří lepší péči než jiní. Jen je to za úplatky / službičky / kamarádství. Kauzy s hladovými důchodci ponechanými napospas nemocničnímu personálu se pravidelně opakují.
Copak je možné privatizovat fakultní nemocnice?
Ty dnes ovládají politiky dosazení manažeři. Nesnaží se vytvořit skutečný zisk. Ale zisk politický. Vlády oranžových krajů do nemocnic sypou peníze daňových poplatníků horem spodem. Manažeři nemocnic jsou dosazováni politicky, případně „odborníky“.
Copak je možné kšeftovat se zdravím?
Ano je. Lidé běžně kšeftují se svým zdravím a utrácejí hodiny a hodiny času do jeho zlepšení. Zdraví máme jen jedno. Samozřejmě, že se snažíme i za cenu finančních obětí být zdravější.
Copak je spravedlivé, abychom všichni ztratili rovný přístup ke zdravotní péči?
To opravdu spravedlivé není. Doufám, že ČSSD nijak neomezí přístup občanů ke zdravotní péči, třeba tak, že jim zakáže zaplatit si nadstandardní služby. Nebo snad právo na rovný přístup ke vzdělání zakáže poslat děti na soukromé hodiny angličtiny? A právo na rovný přístup k potravinám znamená, že budeme mít všichni rohlíky jen od PENAMu?
Copak vůbec zdraví může být předmětem obchodu?
Musí! Jeli jste někdy vlakem od RegioJetu? Poznali jste rozdíl mezi ním a Českými drahami? Všimli jste si, jak se České dráhy od té doby snaží RegioJet dohnat? Nechcete takovou soutěž v péči o Vaše zdraví? Já chci a moc. Chci si v nemocnici promluvit s profesionálem, který se ke mně chová jako k zákazníkovi.
Cítím z Vás, že to nechcete a já to také nechci. Dodá na závěr paní, která chce chránit voliče ČSSD.
Já chci. Chci, aby, když přijdu k lékaři, bylo jasné, kdo platí.
——-
A pro ty z Vás, kteří mi teď řeknou, že si soukromé zdravotnictví nedokáži vůbec představit a že to vidím příliš růžově, tak nevidím. Zdravotnictví je komplexní složité, místy velmi drahé. Právě proto nemá být pod rukou úředníků s tabulkovými platy, ale těch nejlepších lidí co máme. Právě proto o něm nemá co pár měsíců rozhodovat jiný ministr. Právě proto potřebujeme seriózní podnikatele ve zdravotnictví. A dobré a rychlé soudy, bych dodal, bez těch to nepůjde nikdy.
Zažil jsem relativně otřesné soukromé zdravotnictví. Jindra, můj nejstarší ogar, onemocněl na rodinné dovolené. Kašlal a měl velké horečky. Žel bohu jsem tam byl za turistu a tím pádem mě poslali do nejdražší nemocnice. Tam jsem zaplatil za naprosto rutinní vyšetření a bežná antibiotika zhruba 400 amerických dolarů. Dlouhá čekací doba. Systém „maňána“. Přežvykující, ale usměvavá recepční, která když viděla jak bělám, když vidím kolik chce peněz, za 5 minutovou doktorskou práci, se jen smála o to víc. Ano, v tu chvíli jsem zažil, tu špatnou část soukromého zdravotnictví.
A už bych do té nemocnice nikdy nešel. Protože tuším, že mě nabrali na hůl. Aspoň jsem to věděl. V české nemocnici? No, třeba by byli nepříjemní, ale když člověk nevidí cifru, kterou si za to účtují, tak to nějak přejde. Trochu si možná zanadává.
Ale nemocnice si účtují a hodně. A místo zákazníka, to platí daňový poplatník. Erár. A tak to prostě nemůže fungovat dobře.
Méně státu, více zdraví!
