Jakkoliv zdatným rétorem může pan Kalousek být, z odpovědnosti ohledně blamáže se zaváděním jednoho inkasního místa (tzv. JIM) se nevymotá. Jeho argument, že JIM by znamenal všeobecné dobro a koalice udělala velkou chybu, že ho zrušila, nyní doplnil humornou filipikou na téma, kterak vláda neplní své programové prohlášení. A to tím, že nechce zrušit superhrubou mzdu a solidární přirážku zavedenou právě Miroslavem Kalouskem. Podívejme se, jak to bylo doopravdy.
Koaliční vláda Bohuslava Sobotky musela v roce 2014 urychleně odstranit „nášlapné miny“, které k základům českých veřejných financí nastražila předchozí vládní koalice prostřednictvím svého ministra financí. Miny, které kdyby nebyly odstraněny včas, by při své aktivaci vzaly koalici možnost plnit svůj program.
První „minou“ byl právě zákon související se zřízením jednoho inkasního místa. Byl sice schválen již v roce 2011, avšak platit měl až od nového volebního období. Kdyby pan Kalousek tehdy o tento zákon skutečně stál, mohl ho klidně spustit. On však moc dobře věděl, proč ho má přesunout na příští vládu. Dopad zákona do veřejných rozpočtů by totiž byl zničující. Podle velmi střídmých propočtů by jeho účinnost zasáhla státní rozpočet ztrátou 20 mld. Kč ročně. Šlo o kumulovaný vliv poklesu zdanění u daně z příjmu fyzických osob – sazba se při předpokládaném zrušení systému superhrubé mzdy měla zvýšit pouze na 19 % a výrazně snížit sociální pojistné hrazeného OSVČ.
Obdobně vysoký dopad by byl na místní rozpočty. Jak by vypadal systém zdravotního pojištění, ve kterém by se kumuloval přímý dopad snížení pojistného s nepřímými dopady vyplývajícími z nárůstu deficitu státního rozpočtu lze jen domýšlet.
Stejným „dárečkem“ jakým měl být JIM pro státní kasu, by byl také pro peněženky občanů. Pokud by byl dnes účinný, začali by zaměstnanci platit navíc 2 % z hrubé mzdy ve prospěch zdravotního pojištění (na průměrné mzdě to činí více než 500 Kč měsíčně). Takto výrazně zvýšené daňové zatížení zaměstnanců (cca 25 mld. Kč) by nemohlo vykompenzovat ani výše uvedené všeobecné snížení sazby daně z příjmů fyzických osob. I po této úpravě by zaměstnanci stále byli v mínusu – cca o pět miliard Kč.
Úprava by tedy prokazatelně znamenala tlak na pokles čistých mezd českých zaměstnanců. Pro úplnost je nutno dodat, že ve stejné době by u OSVČ kleslo sociální pojištění na polovinu a snížilo by se i zdravotní pojištění. Zavedení JIM by tak znamenalo pro české zaměstnance výraznou pozvánku do „švarcsystému“. To však není zdaleka vše, s čím „pamatoval“ uvedený zákon na české zaměstnance. Vedle přímého zvýšení platby pojistného předpokládal odstranění prakticky všech daňových úlev, které už dnes mohou zaměstnanci uplatňovat ve velmi omezené míře.
Druhou „minou“, kterou nám zanechala předchozí vládní koalice, byl zákon 500/2012 Sb. o změně daňových, pojistných a dalších zákonů v souvislosti se snížením schodků veřejných rozpočtů“. Zákon, jehož zvláštní způsob schvalování následně řešily orgány činné v trestním řízení a který také musel projít důkladnou revizí, jinak by bylo s veřejnými financemi České republiky velmi zle. Je zajímavé, že i zde bylo uzákoněno, že se od roku 2016, tedy od nového volebního období DPH sjednotí na úrovni 17,5 %! Pokud bychom to přehlédli, znamenalo by to nejen díru do veřejných rozpočtů v rozsahu 20 mld. Kč, ale zároveň další atak na zdražení základních životních potřeb občanů.
Nejkontroverznějšími opatřeními se při zavádění rovné daně staly změny v základu daně z příjmu ze závislé činnosti. Od 1. 1. 2008 při stanovení základu daně přestalo být daňově uznatelné pojistné zaplacené poplatníkem na zdravotní a sociální pojištění. Čili východiskem pro stanovení daňového základu daně z příjmu se u zaměstnanců stala celá hrubá mzda. K této hrubé mzdě se navíc připočítalo i pojistné na zdravotní a sociální pojištění zaměstnance hrazené zaměstnavatelem. Tímto opatřením se daňový základ zvýšil na 35 %. Tak vznikla tzv. „superhrubá mzda“. Experiment vytvořený a prosazený panem Kalouskem jako ministrem financí.
Účelem superhrubé mzdy nebylo nic jiného, než alespoň opticky překrýt skutečnost, že sazba rovné daně u zaměstnanců neklesla na pravicí předvolebně slibovaných 15 %, (což by znamenalo pro státní rozpočet ztrátu desítek miliard korun, což také nakonec pochopili), ale v zásadě stagnuje na úrovni 20,25 %!
Je samozřejmé, že ČSSD chápala od samého počátku zavedení tzv. rovné daně a na ní navazujících dalších reformních zákonů – ať již se to týká JIM či zákona 500/1992 Sb. – jako výrazně asociální, přenášející jednosměrně daňové břemeno na poplatníky se středními a nižšími příjmy a především na zaměstnance. Z toho důvodu jedním ze základních požadavků ČSSD při vyjednávání koaliční smlouvy a následně programového prohlášení bylo mimo jiné znovuzavedení více daňových pásem v oblasti daně z příjmu fyzických osob.
Výsledkem koaličních jednání byla dohoda, že bude vytvořeno druhé daňové pásmo, do kterého se překlopí tzv. solidární přirážka a zruší tzv. superhrubá mzda. Nakonec po zvážení všech rizik (především legislativních a věcných) se zvolila jiná cesta. To ovšem nic nemění na tom, že klíčový cíl – obnovení daňové progrese v oblasti daně z příjmu – se naplnil. Oproti jednosazbové tzv. rovné dani máme dnes v oblasti daně z příjmu sice mírnou, ale přesto jasnou daňovou progresi. Že se tak nestalo cestou novely daně z příjmu, ale legislativně mnohem jednodušším způsobem na tomto výsledku nic nemění.
Je dojemné, když kolega Kalousek hlídá plnění programového prohlášení vlády Bohuslava Sobotky. Na resuscitaci rovné daně a s tím spojenou destrukci pozitivně se vyvíjejících veřejných financí si však bude muset najít jiného partnera.
