Nejsem politický analytik, který zkušeně hodnotí amerického prezidenta Joe Bidena a důvody proč Tálibán bez boje ovládl Kábul a postupně celé území. Na pomoc jsem si vzal knihu Henryho Kissingera „Uspořádání světa“ z roku 2014, kde v kapitole „Války v Afghánistánu a Iráku“ (str. 323) popisuje důvody zahájení války po útocích al-Káidy z 11. září 2001 v USA.
Nechci popisovat celou kapitolu, ale co mě zaujalo, bylo konstatování, že situace se nelišila od scenérie, kterou tu v roce 1897 nalezl mladý Winston Churchill: „S výjimkou žní, kdy si pud sebezáchovy vynucuje krátké období příměří, pathánské kmeny neustále vedou nějakou soukromou nebo kmenovou válku. Každý muž je zároveň válečníkem, politikem a teologem. Každý velký dům je zároveň skutečnou feudální pevností… Každá vesnice má zajištěnu vlastní obranu. Každá rodina si pěstuje svou krevní mstu, každý klan své dědičné nepřátelství. Početné kmeny nebo jejich svazy mají řadu účtů, které si musí vyřizovat s jinými. Nic nezůstane nikdy zapomenuto a málokterý dluh zůstane nezaplacen.“
V závěru kapitoly autor konstatuje, že pokud nemá v Afghánistánu nastat mocenské vakuum, je zapotřebí vyvinout zásadní diplomatické úsilí a nadefinovat regionální pořádek, který zabrání tomu, aby se Afghánistán nestal centrem džíhádismu. Pokud se k této či podobné koncepci nepřikročí, je pravděpodobné, že Afghánistán znovu vtáhne svět do svého odvěkého válčení.
Teď je otázkou, zdali se dá s Tálibánem diplomaticky vyjednávat?! Tuto otázku bych nechal na diplomatech. Reakce demokraticky smýšlejících Afghánců je naprosto logická. Nežít v zemi, která se vrací ke kořenům před více než sto lety. Navíc msta na lidech, kteří se podíleli na spolupráci s naší armádou, je zcela reálná. Tady patří velké poděkování armádě, která bravurně zvládla evakuaci z Kábulu do Prahy. Co mně jako politikovi vadí, je reakce nacionalistů, kteří okamžitě v předvolební rétorice začínají strašit občany z násilných činů evakuovaných Afghánců a samozřejmě z nové migrační vlny uprchlíků. Nejmistrnější v této rétorice je předseda SPD Tomio Okamura, který neustále straší migranty za pomoci statistiky z „černé kroniky“ Rakouska a Německa. Bohužel, v závěsu mu sekunduje můj bývalý stranický kolega Jaroslav Foldyna, který navíc staví svoji popularitu na boji proti nepřizpůsobivým občanům v Ústeckém kraji. Chápu předvádění se předsedy SPD před televizními kamerami, kde straší vlnou migrace z muslimských zemí. Ale co nechápu, jeho agresivitu při televizních diskusí, kde mimo jiné uráží svoje oponenty. To by se ve veřejně právním médiu nemělo stávat. Ale to je věcí televizního štábu a moderátora, kteří připravují a řídí diskuse politiků. Mnoho známých mi pokládá otázku ohledně migrace lidí ze zemí zasažené válečnými konflikty. Jak to vidím z pozice člena ČSSD a kandidáta do Poslanecké sněmovny?
Při těchto dotazech si vzpomenu na rok 1968, kdy po okupaci Československa armádou varšavského paktu, mnoho demokraticky smýšlející lidí emigrovalo do západní Evropy, USA a Kanady. Stali se z nich migranti. Mnoho našich starších občanů, kteří čelili diktátu komunistického zřízení, jaksi po třiceti letech demokratického systému pozapomněli na solidaritu s podobnými osudy lidí, kteří se nechtějí podřídit diktátorským režimům. Místo toho, někteří pamětníci fandí politickým subjektům jednoznačně odmítající migranty. Paradoxem je, že lídři těchto stran, jsou samotnými migranty do České republiky. Rozhodně jsem proti kvótám pro členské státy Evropské unie, ale na druhou stranu nemůžeme odmítat lidi ze třetích zemí, kteří požádají o azyl podle českého práva. Uprchlíci se statutem trvalého pobytu musí ctít zákony země, kterou si vybrali jako druhý domov.
Co se týče nepřizpůsobivých občanů, pak nejsem přesvědčený, že represivní opatření napomůže jejich proměně. Když jsem v roce 1990 hovořil s jedním profesorem z Massachusettského technologického institutu, tak mi pravil: „Vítejte v demokratickém systému. Držím všem Čechoslovákům palce. Mnoho lidí bude mít s touto změnou problémy a nepřizpůsobiví budou systém zneužívat ke svému prospěchu. V Americe to trvalo sto let“. Nevěřil jsem mu. Teď vidím, že měl pravdu. Taky věřím, že nacionalismus zcela neovládne českého voliče.
