Tím prvním bude zřejmě „spořící balíček“ se zvýšením daně z přidané hodnoty (DPH) a současně zavádějící solidární daň „milionářskou dávku“, což je pro řadu pravicových politiků naprosto nestravitelné. Uvidíme, jak si s ním pravice poradí. Tím dalším je už náš známý zákon o narovnání vztahů mezi státem a církvemi – církevní restituce.
To, že restituční zákon protlačila koalice Sněmovnou až po půlnoci, z pátku 13. na sobotu 14. července, kdy závěrečné kolo jeho projednávání, tzn. třetí čtení bylo již 15. června, je úspěchem taktiky ČSSD. Kdy souběžně s dalšími oponenty – KSČM a Věcmi veřejnými se zasazujeme, aby možné odškodnění – ovšem za splnění náležitých podmínek – bylo odloženo na dobu, kdy ČR bude z recese venku a státní finance se zotaví.
Připomeňme, že tato restituce počítá s tím, že se církvím vrátí 56 procent zabavených budov, pozemků a lesů a 59 miliard korun jim stát bude splácet po dobu příštích 30 let. Navíc budeme církve dotovat ještě 17 let. Z toho tři roky v plné výši, tedy 1,4 mld. korun ročně a dalších 13 let se bude podpora snižovat o 5 procent. Celkový objem naturálních restitucí se zvýší na 75 miliard korun.
Nedalo mi to, abych se podívala trochu do historie. V jezuitském učení o chudobě v Duchovních cvičeních třetího týdne (viz 2. kapitola) jsou popsány dvě vojenské korouhve z nichž jedna má nápis: „pýcha, čest, bohatství“ a druhá: „chudoba, hanba, pokora“, je cvičenec metodicky veden k tomu, aby si vybral – v zájmu víry – tu druhou. Když byl ustanoven řád Tovaryšstva Ježíšova, skládají jeho členové slib, kromě jiného i o své chudobě. Jezuité jsou řeholí, řádem a nikoliv kongregací, jelikož veřejné sliby stoupenců řádu jsou zároveň sliby slavnostními. Tento žebravý řád nemůže mít stálé jmění a musí žít z darů a podpor věřících a z nejistých almužen, jak to potvrzuje papež Pius V. v bule Dum Indefessae ze dne 7. července 1571. Kdeže tyto časy jsou a s nimi i slavnostní sliby…
Definice Světové banky o chudobě zní: „Žít za méně než dolar denně“. Tato kategorie je aktuální spíše v Africe či v Indii. V České republice status sociálně slabého znamená příjem nižší než 7 143 korun měsíčně. Do této kategorie spadá stále větší množství lidí, kdy příjmovou chudobou je podle Českého statistického úřadu ohrožen zhruba každý osmý až desátý občan.
V té souvislosti připomínám slova ministra Kalouska z doby ještě nedávné: „V každém případě opakuji, že není třeba se bát. Neexistuje žádný objektivní důvod domnívat se, že se česká ekonomika dostane do krize. Dojde jen ke zpomalení růstu. To znamená, že budeme stále bohatnout, jenom ne už tak rychle. Žádná mimořádná opatření nejsou zapotřebí, proto také žádná neuplatníme…“Jak to dopadá, vidíme. Největší dluhy si vytvořily české domácnosti půjčkami na bydlení. Ty od roku 2002 tvoří více než 70 procent objemu půjčených financí. A to už se nezmiňuji o individuálních dluzích a půjčkách, které tíží víc jak 90 procent naší populace.
Věru, nemáme příliš dobré vyhlídky do budoucna. Přitom vláda „rozpočtové odpovědnosti“ a boje proti korupci má ve svém záměru snížit letošní schodek státního rozpočtu na 105 miliard korun, což znamená ušetřit oproti loňsku 37 miliard korun. Protože však ekonomika neroste, je třeba škrtat, kde se dá, aby se těmito „opatřeními“ získalo těch 24 miliard. A jsme v začarovaném kruhu, kdy se zvýšením DPH na 15 a 21 procent bude zákonitě klesat poptávka a ekonomika bude klesat dál.
Totéž se týká i letošní dosud nevyřízené finanční zálohy na nevyplacené evropské dotace ve výši 60 miliard. Státní rozpočet počítal se 100 miliardami korun, zatím přišly pouhé dvě. To vše budeme muset zaplatit. A vláda nemá jiné řešení – než připravovat další škrty. Jinými slovy – proškrtat se až k „vítěznému konci“.
Zastavit tuto „škrtovládu“ , v zemi v níž trpí přes 80 procent lidí,
je na pořadu dne. Krajské i senátní volby budou toho důkazem.
