Bohužel - a to díky pandemické situaci, která okupuje mediální a přirozeně mediální pozornost i pozornost veřejnosti, tak tento bod bohužel této mediální pozornosti a pozornosti veřejnosti uniká. Také uniká to, že při omezení možnosti setkávat se mi chybí velmi podrobné odborné diskuse a kulaté stoly, kde by se o tom diskutovalo. Před prvním čtením a kolem prvního čtení, když to bylo ještě možné, takové kulaté stoly probíhaly, ale od té doby máme všichni trochu zkomplikovaný život a mě to velmi mrzí, protože o takové důležité novele se diskutovat skutečně má.
Nebudeme si zastírat, že i každá krize vede k tomu, že různé státní instituce se snaží získat další pravomoci, kompetence a úkolem naší Poslanecké sněmovny je opravdu velmi citlivě zvažovat, jestli je taková kompetence namístě, a měli bychom si umět pojmenovat i ta rizika, která takové zvýšení pravomocí přináší. Bohužel, ta diskuse mi tady velmi, opravdu velmi chybí.
A také mi chybí vyhodnocení, jakým způsobem centrální banka dnes nakládá s dočasnou možností kvantitativního uvolňování, které jsme zde přijali v legislativní nouzi, resp. vládní většina to přijala v legislativní nouzi, a byl tam po velmi důležitých a možná někdy i napjatých diskusích dohodnut kompromis, dokonce tohoto roku, a přesto zde máme tuto novelu, která vlastně chce tyto kompetence protáhnout "navždy".
Jak jsem řekl, každá krize bohužel vede k tomu, že je zde permanentní snaha o zvýšení kompetencí státních institucí a Česká národní banka chtěla tuto svoji moc a vliv rozšířit i před krizí. Teď se ta krize hodí pro nějaké argumenty, protože vždy je argumentováno tím, že je to pro dobro společnosti, ale v realitě se využívání pravomocí liší mnohdy od představ a líbivých proklamací. Každá pravomoc má totiž i svoji odvrácenou tvář.
A na rozdíl od vlády, která je pod kontrolou Parlamentu, je centrální banka nezávislá a kontrola je tedy ze strany veřejnosti velmi omezená, resp. neexistuje případně dovolání se proti jejímu rozhodnutí. Já nijak nezpochybňuji a je dobře, že zde máme vyvážení jednotlivých mocí a to, že centrální banka je nezávislá, ale také to znamená, že my v Poslanecké sněmovně bychom měli opravdu několikrát velmi citlivě vážit, velmi měřit a dát si na misku vah několikrát a posoudit několikrát ze všech stran jakoukoliv novou kompetenci, moc a pravomoc, kterou centrální bance svěříme a jak moc případně zúžíme nebo rozvolníme její manévrovací schopnost, protože skutečně zde si můžeme klást starou dobrou a pravdivou otázku, kdo bude hlídat hlídače. Proto mi dovolte, abych zopakoval některé teze, které jsem tady řekl i při předchozích projednáváních.
Během minulého roku byla přijata novela o České národní bance, která dočasně umožnila centrální bance takzvané kvantitativní uvolňování prostřednictvím nákupu státních, ale i privátních dluhopisů, a to do konce roku 2021. Já bych se skutečně zeptal, stejně jako kolegové už po několikáté, pana guvernéra, jak centrální banka s touto pravomocí naložila, nakládá a hodlá nakládat, protože pokud ještě neskončila pro centrální banku tato dočasná možnost, tak bychom měli počkat na vyhodnocení, jak s touto pravomocí bylo celkově naloženo. Není nutné z mého pohledu dnes přijímat to jako trvalou pravomoc pro centrální banku, trvalou možnost pro centrální banku, ale skutečně si počkat na to vyhodnocení. A zejména proto - proto tady o tom všichni mluvíme a je potřeba na to zásadně upozornit - že ani v ekonomické obci není jednoznačná shoda na správnosti a vhodnosti této pravomoci. Mnoho ekonomů, mnoho odborníků upozorňuje i na značná rizika, která jsou s tím spojena. Jedná se totiž o pravomoci výběrové a rozhodovat o tom, který fond, kterou společnost centrální banka zachrání a kterou vlastně odsoudí ke krachu. * A my neznáme kritéria, podle kterých bude centrální banka rozhodovat. Neznáme je. Je zde nebezpečí, že bude dlouhodobě udržovat například zombie společnosti. A my nemáme jistotu, že bude rozhodovat každá další bankovní rada vždy správně.
Já jsem tady už v minulém čtení vzpomínal například na z mého pohledu příliš dlouhé a příliš drahé intervence centrální banky proti koruně, které udržovaly uměle levnou práci a udržovaly konkurenceschopnost, například nízkou měnou, která nevedla k tlaku na zvyšování produktivity a tlaku na vyšší přidanou hodnotu. Udržovala tím politiku České republiky jako levné montovny. Bude tedy při této nové pravomoci vždy bankovní rada vždy rozhodovat správně, jak bychom si přestavovali?
Dalším rizikem, které zmiňují odborníci a zmiňují i ekonomové, kvantitativního uvolňování je například riziko znehodnocování měny. Tím pádem znehodnocování úspor obyvatelstva a vysoká inflace. Takže máme tedy jistotu, že v jakémkoliv okamžiku bude výkon těchto pravomocí v pořádku a nezpůsobí další jiné problémy? Já se neptám na to, že někdo může věřit, že centrální banka to bude vždy dělat naprosto správně, ale tu jistotu skutečně nemáme.
Proto bych chtěl apelovat na to, abychom počkali na skončení platnosti té novely, která byla přijata v legislativní nouzi a na vyhodnocení celého toho období a teprve pak se k tomu vrátit, k možnosti kvantitativního uvolňování, a diskutovat o tom na základě získaných znalostí s zkušeností. Dnes je to opravdu předčasné.
Druhá oblast, o které chci mluvit - ta je mediálně zajímavější, protože se může reálně dotknout skoro každého z našich občanů - a to jsou nové kompetence v oblasti úvěrů na bydlení. A to právě stanovením závazných úvěrových ukazatelů hypoték. Vláda společně s centrální bankou nám navrhuje v tisku souběh až tří ukazatelů, co je i v rámci Evropské unie velmi raritní.
Chci se zeptat v této souvislosti pana guvernéra - doufám, že mi odpoví - v jakých zemích využívají centrální banky všechny tři úvěrové ukazatele. Před příchodem krize jsme slyšeli z úst představitelů centrální banky různá varování a různé obavy - já jsem to tady v druhém čtení nazval strašení - z toho, že nám hrozí hypoteční bublina, že ceny nemovitostí jsou výrazně nadhodnoceny nad jejich reálnou hodnotu a že centrální banka musí mít kompetence, aby uchránila finanční stabilitu bank proti hypoteční bublině. To je vždycky stará známá taktika argumentovat tak, aby se veřejný prostor vystrašil a díky tomu vystrašení se získala nová kompetence.
Ekonomická krize kvůli covidu přišla daleko dříve, než si kdokoliv z nás představoval a plánoval a je daleko hlubší, než jsme si všichni dokázali představit. Opakovaně vidím z veřejných vystoupení, že vždycky někdo vystoupí a upozorňuje na riziko výrazného propadu cen bytů a domů. Ve skutečnosti i přesto, že krize trvá už rok, a přestože česká ekonomika zažila jeden z nejhlubších propadů v historii České republiky za minulý rok, tak přesto ve skutečnosti cena bytů nijak výrazně nespadla. A to třeba také proto, že v krizi se jedná o určitou konzervativní investici na jedné straně a také o určitou stabilitu pro život jednotlivých občanů. Protože problém v bytové politice je zejména na straně nabídky, protože ta je nedostatečná. To je důvodem vysokých cen bytů. Problém není na straně přemrštěné poptávky, kterou centrální banka tímto chce regulovat.
Druhým argumentem centrální banky pro tento návrh byla finanční stabilita, tedy to, abychom se nedostali do pasti vysokého množství nesplácených hypoték. A já se chci pana guvernéra zeptat na další otázku a to je aktuální podíl po tom roce nesplácených hypoték a nějaké srovnání s ostatními státy v Evropské unii. Protože podle dat, které mám k dispozici, výrazně nenarostl počet nesplácených hypoték. Stále se pohybujeme kolem jednoho procenta.
Ano, v minulém roce se můžeme bavit, že tomu pomohlo moratorium. Pomáhá určitě to, že komerční banky i individuálně dohadují splátkování se svými klienty. Díky pokračujícímu lockdownu a pokračující krizi, která zvyšuje ty finanční problémy na straně občanů, tak se toto procento může zvyšovat. Ale zatím se ukazuje, že nějaký výrazný propad nenastává. A já doufám, že ani nenastane.
Ale proto bych se chtěl pana guvernéra zeptat v souvislosti s tímto, jaké jsou predikce centrální banky, jak vyhodnocuje stávající situaci a zejména na to, jaký je aktuální podíl na splácení hypoték. A na tom čísle, že zatím příliš nenarostlo, se ukazuje zejména - a to je potřeba při této diskuzi zdůraznit - že samy komerční banky přistupovaly k poskytování hypoték velmi konzervativně a nedovolily si žádný hazard s hypoteční bublinou. A ukazuje se, že jejich vlastní řízení rizik funguje.
Tak mě zajímá, pane guvernére, proč doporučení nestačí. Proč doporučení, které jste využívali ještě před krizí, proč doporučení centrální bance nestačí, proč to musí být závazný ukazatel a závazná záležitost. Nota bene v situaci, když většina bank to doporučení skutečně ctí, ale výhodou doporučení oproti závažným ukazatelům je, že v individuálních případech, když posoudí individuální situaci toho žadatele, toho svého klienta, tak se může od doporučení odchýlit, pokud jim to umožní jejich řízení rizik. Navíc centrální banka je kontrolním orgánem bank. To znamená, že pokud by nějaká banka nectila ta doporučení a dovolila si příliš velké riziko, které by ohrožovalo nějakým způsobem finanční stabilitu, tak předpokládám, že by centrální banka toto poznala, vyhodnotila a nějakým způsobem by postupovala.
A jak jsem tady mluvil o těch doporučeních, tak se podívejme na samotný postup centrální banky. V době ekonomického růstu centrální banka vydala bezprecedentní doporučení, dokonce v souběhu těch tří ukazatelů, kterým před krizí, v době ekonomického růstu, výrazně oddálila možnost vzít si hypotéku již lidem se středními příjmy. A jak jsem tady říkal, většina bank toto doporučení ctila. V době krize centrální banka doporučení zmírnila, vypustila tzv. ukazatel DTI, poměr dluhů a čistých příjmů žadatele, a zvýšila výši hypotéky k hodnotě nemovitosti na 90 % a také zvýšila poměr celkové dluhové služby k měsíčnímu příjmu žadatelů na 50 %. Snad to říkám správně. Já jsem velmi rád, že centrální banka přistoupila ke zmírnění doporučení, ale co mi přijde trošku paradoxní je, že v krizi svá dosavadní, velice omezující doporučení centrální banka rozvolnila. Já s rozvolněním souhlasím, děkuji za tu změnu v přístupu, jen skutečně upozorňuji na určitou paradoxnost situace.
Návrh výrazným způsobem posiluje roli centrální banky právě v oblasti bytové politiky a dokonce bych si troufl říct, že vláda tím přesouvá značně rozhodování o dostupnosti bydlení na centrální banku, a to proto, že samozřejmě většina občanů, pokud si chtějí pořídit vlastní vlastnické bydlení, tak si na to berou hypotéku a rozhodování o tom, zda mohou nebo nemohou, by se v tomto případě přesunulo na centrální banku. Já se obávám, že pokud by centrální banka přistoupila k těmto pravomocím a k těmto ukazatelům velice extenzivně, tak by tím dále zkomplikovala dostupnost bydlení, resp. by zvýšila jeho nedostupnost.
Ten problém, že centrální banka, pan guvernér to v minulých čteních zdůraznil, tak ten problém je, že centrální banka bude rozhodovat pouze ze svého úhlu pohledu, tedy s ohledem na úvěrové zatížení obyvatelstva a finanční sektor. Pan guvernér tady při prvním čtení, a já to zopakuji, protože už je to více než rok, zdůraznil, že centrální banka, centrální bankéři logicky nemohou posuzovat nedostatečnost nabídky bytů a podobně. To jsou zas další faktory, které vstupují do dostupnosti bydlení, že to není odpovědnost centrální banky. Ale to je právě ten problém. Bydlení z mého pohledu je základ, o kterém se nemůže v naší zemi rozhodovat pouze podle jediného aspektu nebo zejména podle toho jediného aspektu a tím je úvěrové zatížení obyvatelstva. Ale tam právě novela míří. V případě přijetí této novely se bude rozhodovat o dostupnosti bydlení podle finančního rozhodování centrální banky.
Je zde spousta pozměňovacích návrhů, které mění parametry těchto kompetencí, ale v případě, že chceme měnit pouze parametry těch úvěrových ukazatelů, tak vlastně budeme souhlasit s přesunem rozhodování o dostupnosti bydlení z velké části na centrální banku. Opravdu chceme říci, kolegyně a kolegové, že s tím souhlasíme, ale používejte, centrální banko, jen dva ze tří úvěrových ukazatelů nebo udělejte více výjimek třeba pro mladé lidi? Já se skutečně domnívám, že bydlení je takový základ života občanů, že nemůžeme nechat, aby se o něm rozhodovalo zejména podle kritéria finančního sektoru. Vlastnické bydlení je totiž formou, a ukazuje se to dneska v krizi, určitého majetkového zabezpečení, protože je mnohdy pro občana účelnější investovat do vlastní nemovitosti, kterou v případě problémů může prodat, než platit za půjčení nemovitosti cizí. Přesto tyto kompetence centrální banky mají vést k regulaci poptávky po vlastnickém bydlení. Potřeba bydlet se tím ale nijak nesníží, jenom se ta poptávka přesune do sektoru nájemního bydlení, kde je také nedostatek bytů. Takže to nájemné v důsledku toho bude růst, budou tím růst dále životní náklady obyvatel a zmenší se prostor pro občany našetřit si např. na jistinu hypotéky. A může se dokonce stát, že při nesprávném stanovení a souběhu úvěrových ukazatelů mnoho rodin na hypotéku nedosáhne a budou tím drženy v sektoru nájemního bydlení, ač by případně splátka hypotéky byla totožná nebo nižší než výše nájemného. I do této paradoxní situace se můžeme dostat, pokud se úvěrové ukazatele nastaví nesprávně a zdůrazňuji, že se to stane, pokud to bude mít na starosti centrální banka, bez naší kontroly, bez možnosti zásahu vlády a bez zákonodárné moci.
Návrh zvýšení kompetencí je typickým příkladem legislativy, kdy se zužuje prostor pro individuální rozhodnutí bank. Zužuje se prostor pro dohodu dvou svéprávných subjektů, v tomto případě bank a klientů. A já si myslím, že bychom měli také nechat na posouzení komerčních bank, aby individuálně zhodnotily situaci každého klienta, zhodnotily jeho celkové zatížení dluhy, zhodnotily jeho finanční situaci, a to každá komerční banka při svém řízení rizik umí. Naše bankovní prostředí je totiž velmi konzervativní a jak už jsem tady řekl, pro ně je postačující doporučení, kterými se stejně ve většině případů řídí, ale zůstává zde prostor pro odchýlení se podle nějakých mimořádných individuálních případů.
Stejně tak chci tady zmínit diskutované zmírnění ukazatelů pro lidi do 36 let. Já jsem velmi rád, že rozpočtový výbor přijal návrh kolegy Martínka, že to může splnit, toto kritérium, pouze jeden ze žadatelů, ale nemyslím si, že věk je to jediné správné kritérium. Protože jaký je rozdíl, když chce někdo zabezpečit svoji rodinu a pořídit si nemovitost pro bydlení v 35 letech nebo v 38 letech. Je třeba možné, že někdo např. zdědil pozemek a jeho finanční situace mu dovolovala našetřit si na jistinu hypotéky až později. A proč mu to komplikovat? Pokud bychom měli jednat o zvýhodněném bydlení, tak bychom se měli bavit třeba o první hypotéce. Já si myslím, že tohle není také dostatečně prodiskutováno, a proto se připojuji k návrhu na vrácení novely do druhého čtení. Skutečně jediné kritérium věk není to úplně pravé, i když chápu záměr pomoci mladým lidem v bydlení, s tím samozřejmě souhlasíme. A i v těchto případech hraje daleko důležitější roli posuzovat individuální situaci konkrétního žadatele, než se snažit dostat žadatele o hypotéku do určitých direktivně nařízených škatulek.
K té obavě z finanční nestability a zhoršení procent splácených úvěrů je nutno říci, že v mezinárodním srovnání dosahuje dlouhodobě Česká republika v ohledu platební morálky jednoho z nejlepších výsledků v rámci Evropské unie, což je pouze potvrzení dobrého hodnocení rizikovosti a bonity samotnými komerčními bankami. A také je to z mého pohledu i doklad toho, že banky přistupují velmi uvážlivě k hodnocení svých klientů a poskytování hypoték.
A stejně jako u kvantitativního uvolňování nikdo dnes nevíme, jak budou budoucí rady centrální banky rozhodovat o těch úvěrových ukazatelích a co pro ně bude důležité. Takže znovu je zde otázka do budoucna, kdo bude hlídat hlídače při nezávislosti centrální banky. A zdůrazňuji - musím to zdůraznit, i když jsem o tom už tady mluvil - a důrazně upozorňuji na jedno riziko. V případě maximálního využití těchto nových kompetencí může dojít k tomu, že zejména mladé rodiny, ale i významná část střední třídy na hypotéku nedosáhne. A co to způsobí? Část z nich bude vyhledávat půjčky na dražším nebankovním trhu, což samozřejmě naopak zvýší riziko jejich platební neschopnosti. A jak jsem řekl, když se veliká část přesunuje do sektoru nájemního bydlení, kde bude ještě větší přetlak, a cena nájemného se zvýší, může se stát, že v případě velmi striktního nastavení ukazatelů pak nájemné může být větším nákladem než náklad na samotnou hypotéku. A to zase bude moment, který podnítí to, že lidé budou shánět peníze, kde se dá, a můžeme se tak dostat do nebezpečné spirály. A co je pro finanční stabilitu domácností a tím i ekonomiky horší, stanovit pravidla tak, že mnohé lidi vyženeme z bankovního trhu do náruče různých úvěrových společností s daleko vyššími úroky a s daleko větším rizikem pro ty samotné domácnosti, protože pořízení peněz bude pro ně dražší a rizikovější. A nebo umožníme komerčním bankám individuálně posoudit jejich finanční situaci, aby mohli získat dostupnou hypotéku? Pokud tedy víme, že bankovní sektor funguje a formy doporučení jsou dostatečné, buďme, prosím, konzervativní a nechme hodnocení konkrétní situace konkrétního člověka na bance, která hypotéku poskytuje.
Z tohoto důvodu jsem předložil - a dnes o tom budeme hlasovat - pozměňovací návrh, který z návrhu novely vyjímá kompetence právě týkající se úvěrových ukazatelů a tedy zachovává stávající úpravu, která umožňuje centrální bance dávat doporučení. A protože centrální banka je zároveň kontrolním orgánem bankovních institucí, tak doporučení jsou v maximální možné míře bankovním sektorem ctěna, což jsme mohli vidět v době před krizí i v krizi. Pouze to umožňuje v individuálních případech po důkladném zvážení rizik se od doporučení odchýlit. Dostupné bydlení skutečně nezajistíme tím, že budeme podvazovat a komplikovat podvazování hypoték, opravdu ne. Stav v oblasti bydlení rozhodně není uspokojivý, zejména co se týká dostupnosti a cen bytů. Ale ten problém skutečně není na straně poptávky, kterou chce centrální banka tímto uměle stlačovat dolů, protože tak si vykládám to, že chce tyto kompetence, ale je na straně nabídky. Je zde nedostatek bytů, protože příprava výstavby nových bytů je dlouhá. Podle Doing Business jsme na 157. místě. Drahá cena také vychází i ze všech různých požadavků na stavebníky. Všechny ty různé normy, které se jen poslední léta zvyšují a tím se zvyšuje cena výstavby. Více bytů dnes je skutečně potřeba, lidé nezakládají rodiny v pozdějším věku, žijí více singl, je větší rozvodovost, lidé více migrují - to všechno ve skutečnosti tlačí poptávku nahoru. Ale ta poptávka se nesníží tím, že se zregulují hypotéky. Jenom se skutečně přesune do sektoru nájemního bydlení, kde se cena nájmů bude také zvyšovat, což vidíme tedy kromě možná dnes nějakého pražského specifika, kdy se na trh dostaly byty, které byly původně pronajímány přes Airbnb, což je z mého pohledu teď výkyv v tom sektoru nájemního bydlení v Praze, ale v ostatních lokalitách České republiky nějaký pokles cen nájemního bydlení nevidíme.
Z tohoto důvodu jsem předložil pozměňovací návrh, z tohoto důvodu jsem zde vystoupil. Věřím, že mi bude jak ze strany pana guvernéra, tak ze strany paní ministryně odpovězeno. Třeba mi vyvrátí některé mé teze, já jsem na to připraven. Jenom prosím, abychom skutečně mohli diskutovat, a nenechávali jste si své vystoupení pouze na konec až po ukončení rozpravy, kdy už nelze reagovat.
Děkuji.
