Já jsem tady několikrát vystupoval jak v prvním, v druhém, tak ve třetím čtení k této novele zákona, dlouze jsem tady hovořil o našich výhradách k této novele. A jak sama paní ministryně a jak sám pan guvernér potvrdili, vlastně Senát přináší dílčí parametrické změny v tomto návrhu zákona, nicméně ty dva důležité nástroje, ke kterým jsem měl výhrady, trvají. Takže i moje výhrady k těmto nástrojům trvají.
Nebudu zde opakovat všechny argumenty, které jsem měl, protože jste si je vyslechli dostatečně. Přesto mi dovolte, abych zareagoval ve svém vystoupení na některé věci, které tady zazněly. Paní ministryně tady ve svém vystoupení říkala, že se ukázalo, že ten nástroj kvantitativního uvolňování stabilizoval trh. Chtěl bych upozornit, že každá mince má dvě strany. A odvrácenou stranou, řekněme rizikem tohoto nástroje kvantitativního uvolňování je riziko znehodnocování měny díky vysoké inflaci a díky tomu i úspor obyvatelstva. Samozřejmě závisí na rozsahu využívání tohoto nástroje. Ale na tento rozsah využívání po schválení nebude mít ani moc zákonodárná ani moc výkonná žádný vliv. Jenom chci upozornit v této souvislosti, že už dnes máme vysokou inflaci. Všichni to už začínáme pociťovat. A pokud skutečně bude masivní využívání tohoto nástroje, tak to jenom inflaci dále podnítí.
Touto novelou zákona bychom umožnili České národní bance vstupovat na finanční trh, nakupovat akcie a dluhopisy podle jejího uvážení, a tím bychom jim umožnili řekněme příliv možná jednoduše emitovaných peněz do ekonomiky, což ale sekundárně by vedlo k přesunu například investic do jiných sektorů a k tvorbě některých bublin, jako je například ta nemovitostní, kterou chce naopak Česká národní banka díky nástroji na hypotéky regulovat.
Co se právě týká hypoték, tak chci také upozornit stejně jako tady pan senátor, že český bankovní trh je konzervativní. Vlastní hodnocení rizik a bonity klientů samotnými bankami funguje. Sám pan senátor tady říkal, že je to vidět na tom, že se pohybujeme pod hranicí jednoho procenta, co se týká nesplácených úvěrů na bydlení.
Je tedy zcela nezpochybnitelným faktem, že předchozí forma doporučení byla dostatečná, notabene když se jí ve většině případů banky řídily, ale zůstal jim prostor pro odchýlení se, pro individuální posouzení každého jednotlivého případu. A návrh zvýšení těchto kompetencí v oblasti hypoték je takovým typickým příkladem legislativy, kdy se právě zužuje prostor pro individuální rozhodování, zužuje se prostor pro dohodu dvou svéprávných subjektů, v tomto případě banka - klienti (?). A proto se domnívám, že nepotřebujeme centralizaci rozhodování o podmínkách hypoték a současně centrálně stanovené výjimky a centrálně stanovené kvóty pro tyto výjimky.
Tato centralizace významným způsobem posiluje roli centrální banky v oblasti bytové politiky, kterou bychom se primárně měli zabývat tady ve Sněmovně. Já jsem to tady říkal opakovaně, že vláda tím přesouvá rozhodování o dostupnosti vlastnického bydlení pro naše občany na centrální banku. A právě striktní využití těchto nástrojů centrální bankou může omezit významným způsobem přístup lidí k vlastnickému bydlení a dokonce se může stát, že při nesprávném stanovení a nesprávném souběhu těch úvěrových ukazatelů mnoho rodin na hypotéku nedosáhne a budou tak držení v sektoru nájemního bydlení, ač by např. faktická splátka hypotéky byla totožná s výší nájemného. I do takové paradoxní situace se můžeme dostat v případě, že centrální banka někdy v budoucnu o tom nebude rozhodovat správně. A znovu opakuji, my jako moc zákonodárná a naši pokračovatelé na to nebudou mít žádný vliv.
A z tohoto důvodu kvůli oběma nástrojům novelu zákona o centrální bance nepodpořím.
Děkuji za pozornost.
