A teď k důchodové reformě. Jsem rád, že občas vidím ve Sněmovně paní ministryni. Zaujal mě už název té komise, sám o sobě, jako pracovní nástroj mít komisi, kde je padesát členů, znamená, že nestojím o žádný výsledek, protože v padesáti se reálně nedá dobrat žádného výsledku. Ale ta komise se jmenuje - pro spravedlivé důchody - a myslím, že abychom případně i v tomto dílčím úkolu mohli uspět, měli bychom se nejdříve měli shodnout na definici, co je spravedlivý důchod. Když se na ní shodneme, pak můžeme hledat nástroje, kterým ten cíl splníme. A já jsem zatím neslyšel, co je spravedlivý důchod, jak velká má být míra solidarity a jak má být velká míra zásluhovosti. Přece tyto dva parametry určují, jak jsou důchody vnímány, jak je kdo vnímá, zda jsou spravedlivé nebo ne.
Druhá poznámka. Stát žádné důchody neplatí. Stát žádné důchody neplatí, platí je daňoví poplatníci, především střední třída. Platí je ve svém sociálním pojištění, z nichž část se odvádí na penze, a platí je zaměstnavatelé, sociální pojištění za své zaměstnance, z nichž část - výrazná část - jde na penze. Současně platí, že ti samí zaměstnanci, zaměstnavatelé, ale především střední třída podle výše odvodů, ti také platí 75 procent veřejného zdravotního pojištění. A pak se musíme ptát, jaká bude penze pro tuto střední třídu, když oni odejdou do penze. Když to jsou ti, kteří desítky let nesou na svých bedrech jak do veřejného zdravotního pojištění, tak do penzijního systému. A když se podíváte na ty tabulky - a není čas je tady demonstrovat na plénu Poslanecké sněmovny - vidíte, že od určité příjmové skupiny ten náraz - ten náraz - je příliš velký. Náhlý pokles příjmů je příliš velký. A to já považuji za nespravedlivé a bavme se, co s tím můžeme udělat.
Třetí poznámka je, že když se bavíme o penzijní reformě, musíme říkat - aspoň my, občanští demokraté, budeme říkat, protože to je pravda - že žádná reforma se nebude týkat stávajících penzistů, ani těch, kteří do penze půjdou přibližně v budoucích patnácti letech. Protože ti už se nejsou schopni adaptovat na nové podmínky, a bylo by to zase vůči nim nespravedlivé. Takže když se bavíme o důchodové reformě, tak bychom měli čtyřicátníky a mladší. Oni sami sebe označují za sendvičovou generaci a znamená to, že se starají jak o své děti, tak o své rodiče. A protože jsou to jsou ti, kteří nesou na svých bedrech ten největší díl plateb penzijního systému průběžného i veřejného zdravotního systému, tak také očekávají nějaké služby od státu. A tito lidé jsou si velmi dobře vědomi toho, že jsou solidární a že část ze svých příjmů a odvodů solidárně dávají na zabezpečení svých spoluobčanů.
A bavme se o několika v zásadě jednoduchých opatřeních, která bychom mohli přijmout výraznou většinou v Poslanecké sněmovně. První, které dlouhodobě navrhujeme, aby každý poplatník důchodového pojištění, což je ta významná část sociálního pojištění, lépe řečeno důchodové daně či pojistné daně, protože to není pojistné, to jsou daně, aby mohl jedno procento, jeden procentní bod, pokud bude chtít, přispívat na penzi svých rodičů nebo prarodičů. Myslím si, že to bude utužovat soudržnost rodiny.
Druhá poznámka k tomu, co bychom mohli dělat, je spojit debatu o důchodové reformě s prorodinnou politikou. To nelze odtrhnout. To nelze odtrhnout! Paní ministryně, já neříkám, že nemáte stejné úvahy. Tak já bych prosil, kdybyste to nemusela hned komentovat. To je obecný přístup, že musíme spojit podle našeho názoru prorodinnou politiku a debatu o změně penzí, které zabezpečí solidní důchody pro čtyřicátníky a mladší lidi. Protože každá reforma pro tyto dnes lidi v tom nejlepším produktivním věku a mladší ponese nějaké náklady, tak navrhujeme, abychom vytvořili fond strategických rezerv. Tam, aby směřovaly mimořádné výnosy z privatizace či příjmy z dividend státních podniků, ne na běžné výdaje státního rozpočtu, jako se to stalo v letošním roce. A když chceme pomoct té generaci čtyřicátníků, tak můžeme přemýšlet o nových odpočitatelných položkách pro tuto generaci v daňovém přiznání. A bezesporu by mohla být nějaká částka, kterou věnují například na sociální či zdravotní služby svých rodičů nebo prarodičů. Tím bychom byli schopni do toho systému péče přinést další soukromé peníze a bezesporu sledujeme debatu o chybějících dvou miliardách v oblasti sociálních služeb, ale o tom dneska hovořit nechci.
Další změnou, kterou bychom mohli udělat a na které bychom se mohli shodnout, je odpočitatelná položka na pořízení bydlení. Dnes je to pouze pro první bydlení. Pokud se ovšem nějaká rodina rozhodne, že zakoupí bydlení, byt či rodinný dům pro své děti, tak v tom okamžiku nemůže už použít tu částku jako odpočitatelnou položku. A teď neříkám, že se má navýšit ta celková odečitatelná položka ve výši 300 tisíc, ale veďme o tom debatu. To všechno jsou nástroje, jak přivést do systému ať už sociálních služeb, nebo do penzijních systémů další soukromé peníze, když ony tam vlastně jsou soukromé, jenom stát je přerozděluje. Soukromé firmy, zaměstnanci, ať už soukromého nebo veřejného sektoru, také veřejné instituce platí sociální pojištění, to jsou ti, kteří produkují peníze pro penzijní systém. My jsme na takovou debatu připraveni, jsme připraveni ji vést, a už to tady říkal můj kolega pan poslanec Bauer, naše zkušenost, a já bych řekl draze politicky zaplacená, je, že změna penzijního systému se musí přijmout větší většinou než vládní. Opustil bych iluzi, že se na tom musí shodnout všichni. To je iluze, a pokud bude někdo trvat na tom, abychom se všichni shodli na změnách penzijního systému, tak současně říká, žádnou změnu nechci. Ale měla by to být výrazná většina Poslanecké sněmovny a Senátu, výrazná většina, a teď nechci říkat, jestli ústavní, ale výrazná tak, aby nehrozilo, že po volbách, když se budou měnit levicové a pravicové vlády tam a zpátky, aby se měnily penzijní systémy, protože taková změna - proto jsem mluvil o tom, že se to nebude týkat ani těch, kteří půjdou v příštích 15 letech do penze, protože taková změna penzijního systému je dlouhodobá, zpočátku budou pouze náklady, proto chceme ten fond strategických rezerv, a výnosy se mohou ukázat nebo ta změna se může ukázat za 15, 20, 25 let. Já vím, že je to mnohdy obtížné, když jsme omezeni volebním obdobím, jsme skoro v polovině volebního období. Včera jsem se dozvěděl, že každá kritika vlády je proto, že jsou evropské volby, ale pak bychom nemohli kritizovat vládu nikdy. Letos jsou evropské volby, příští rok jsou krajské a senátní volby, za dva roky jsou sněmovní volby, tak kdy vlastně můžeme kritizovat vládu? Ale tady já nevystupuji s kritickým pohledem, možná trochu vůči sociálním demokratům, ale spíš s podanou rukou, s nabídkou k debatě i po té zkušenosti, že malá většina prostě nestačí a že to té stabilitě systému prostě neprospívá. A můžete nám věřit, nebo ne, když uděláme jednu chybu, tak ji určitě nebudeme podruhé opakovat.
Děkuji za pozornost.
