Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové. Dovolte mi, abych navázal na své vystoupení z pátku minulého týdne, když jsem své vystoupení rozdělil do deseti bloků. V pátek jsem vás seznámil s našim stanoviskem k vládnímu programovému prohlášení a celkové daňové zátěži daňových poplatníků a podrobně jsem vás seznámil s našim návrhem na zrušení superhrubé mzdy.

Takže já budu kontinuálně pokračovat v té dané struktuře. A nyní bych se poměrně podrobně věnoval návrhu na zdanění technických rezerv pojišťoven. Já myslím, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že řadu podkladů k tomuto bodu jsem získal od České asociace pojišťoven. Já myslím, že je to naprosto legitimní, protože ten návrh se této asociace členů, této asociace bezprostředně dotýká. Takže nejprve vás seznámím s jejich stanoviskem k tomuto návrhu ve sněmovním tisku 509 a pak si to poměrně podrobně projdeme hlavní argumenty, které hovoří proti tomuto návrhu, zejména proti zdanění technických rezerv, které se týkají životního pojištění.

Ještě než začnu, zaznamenal jsem debatu o tom, jak je dlouhý legislativní proces. Nicméně u tohoto návrhu zákona zatím trvá přibližně čtyři měsíce, což určitě není nadprůměrná doba. Minule jsem avizoval a připomínal náš návrh zákona, který tady leží déle než dvanáct měsíců. Takže jsme zhruba čtyři měsíce poté, co ten tisk připutoval do Poslanecké sněmovny. Pokud mě paměť neklame, tak jsme se necelé dva jednací dny věnovali tomuto tisku v prvním čtení a v druhém čtení to myslím byl jeden jednací den s tím, jak jsme to tehdy tak zvláštně řešili dopoledne i odpoledne. Takže zatím ten průběh je nadstandardně rychlý, když to porovnáme s průměrnou dobou délkou projednávání sněmovních tisků.

Vláda schválila tento návrh zákona na konci května. Poté přišel do Poslanecké sněmovny a součástí toho návrhu je právě návrh na technické zdanění rezerv pojišťoven od 1. ledna 2020, a jak správně je uvedeno v důvodové zprávě, tak se to bude týkat nejprve, pokud by to takhle bylo schváleno od 1. 1. 2020, že by to bylo účinné i platné, tak by se to poprvé uplatnilo to zdanění za zdaňovací období 2020. To znamená, co se týče technického zdanění rezerv, nejsou očekávané příjmy vůbec zahrnuty a nemohou být vůbec zahrnuty v návrhu státního rozpočtu pro příští rok. Tolik jenom na úvod. To znamená, pokud bychom se tady rozhodli v Poslanecké sněmovně ten návrh modifikovat, nebo zcela vyloučit z tohoto sněmovního tisku, žádným způsobem nebudou ohroženy plánované příjmy státního rozpočtu, tak jak jsme schválili ty základní parametry pro příští rok.

Doposud byly daňově uznatelné technické rezervy, které mají pojišťovny zahrnuty v účetnictví. Nově by podle tohoto návrhu měly být daňově uznatelné technické rezervy tvořeny na základě evropské směrnice Solvency II. A jednorázově podle hodnot k 11. 12. letošního roku má být zdaněn kladný rozdíl mezi účetními rezervami a rezervami podle Solvency II, což je přibližně když to zaokrouhlím očekávaný příjem kolem 10 mld. To znamená, z toho si jednoduše spočteme, že ten rozdíl mezi účetními rezervami a rezervami podle Solvency II dělají přibližně 50 mld., při daňové sazbě 19 % je ten očekávaný výnos zhruba 10 mld. s tím, že zaokrouhleně je rozdělen předpokládaný přínos do státního rozpočtu v roce 2021 zhruba 7 mld., a v roce 2022, což je po příštích volbách, zhruba 3 mld. 

Teď vás seznámím s připomínkami uvedené České asociace pojišťoven.

První odrážka, nazvali to Projídání budoucnosti. Protože rezervy jsou podle Solvency II aktuálně nižší, tak v rámci přechodu na novou metodu vláda navrhuje jednorázové zdanění a to v průběhu dvou účetních období. Je to jednorázový příjem. Současně ty peníze mají být použity na opakující se mandatorní výdaje, což znamená, že nejpozději třetí účetní období nám zůstanou mandatorní výdaje, ale nebudou kryty žádným příjmem státního rozpočtu ze zdanění technických rezerv pojišťoven.

Jak jsem říkal, jedná se zhruba o zdanění 50 mld korun. Od roku 2023, pokud by ten návrh prošel tak, jak je navržen, by tedy už nepřinášel žádné daňové příjmy do státního rozpočtu.

Rezervy podle Solvency II jsou součástí komplexních výpočtů v rámci kvantifikace potřebného solventního a minimálně požadovaného kapitálu pro bezpečné provozování pojišťovací činnosti, zatímco účetní rezervy v souladu s principem opatrnosti musí zajistit schopnost pojišťovny uhradit veškeré závazky vůči klientům. Ta věta je poměrně komplikovaná. Nicméně jednoznačným způsobem vyplývá ten rozdíl. Minimální rezervy, ty jsou harmonizované v rámci EU podle směrnice Solvency II, vlastně říkají, aby vůbec mohla nějaká společnost dostat licenci, aby mohla poskytovat pojišťovací služby, musí mít ty rezervy v minimální výši podle Solvency II. V České republice je to číslo dokonce vyšší, protože náš národní regulátor, což je v tomto případě Česká národní banka, nepovažuje evropsky stanovenou minimální hranici za dostatečnou pro bezpečný finanční trh, právě proto, že pojišťovny se musí připravit na budoucí krytí z pojistných událostí všech klientů.

Dalším důvodem při vykazování těchto dvou úrovní rezerv jsou rozdílné přístupy ve vykazování některých položek. Například se jedná o odložené pořizovací náklady, akumulované dluhy, budoucí zisky a další. Solventnostní rezervy jsou předmětem dohledu ČNB, ale sama Česká národní banka přiznává, že nemá v rámci pravidelného výkaznictví k dispozici natolik detailní informace a data, které by umožňovaly ověření správnosti stanovení výše solventnostních technických rezerv, srovnatelných s hloubkou auditorských prací, které provádějí externí auditoři při auditu účetní závěrky.

Tady bych chtěl jenom připomenout, já už jsem to opakovaně říkal, že prostě není pravda, že pojišťovna si může jakýmkoliv způsobem stanovit výši technických rezerv. Jedná se o složité matematicko-pojistné plány, odhad budoucích zisků a také odhad budoucích nákladů.

Kritická oblast je oblast životního pojištění. Tady má vlastně pojišťovna zaplatit daň ze zisků, které ještě nenastaly. Potom vám podrobně představím jednoduchý modelový příklad, pokud si občan spoří zhruba tisíc korun měsíčně, což není žádná závratná částka, jak to vypadá i se zdaněním buď postupným nebo tím jednorázovým.

Účetní technické rezervy u životních pojištění jsou vytvořeny podle pojišťovnou pevně daných a neměnných pravidel pojistné matematiky a jejich hlavním účelem je pokrytí budoucích nároků oprávněných osob vyplývajících z pojistných smluv. Jsou to tedy vlastně peníze klientů, které jsou připraveny na budoucí plnění pro případ, že například dojde k výraznému zhoršení zdravotního stavu či dokonce pokud dojde k úmrtí nebo k podstatnému omezení schopnosti vykonávat pracovní či jiné žádoucí aktivity.

Vzhledem k tomu, že podle metodiky a podle pravidel Solvency II, nebo Solvency Two, myslím, že se to používá častěji, se od rezerv očekávají budoucí zisky, dojde v rámci novely k jejich zdanění výrazně v předstihu, než a zda vůbec tyto nejisté budoucí zisky budou realizované.

Zdanění očekávaných budoucích zisků životního pojištění tak znamená odvod daně z prostředků, které pojišťovny ještě ani nemají. A v případě, že se nenaplní vždy obecně nejisté předpoklady dalšího vývoje v horizontu desítky let, tak je ani v budoucnu reálně mít nebudou. To je opravdu unikátní situace.

Myslím, že v té debatě zaznívají oprávněně určité otázky. A jak příznivci tohoto zdanění tak odpůrci na ně hledají odpověď. A myslím, že pouze v podrobné rozpravě před zahájením hlasování pak můžeme zvážit, které argumenty jsou pro, které jsou proti a které by mohly mít vyšší váhu v našem rozhodování.

Poctivě přiznávám, že ta debata není sto nula, že i my se snažíme podívat se na návrh zdanění technických rezerv realisticky a z obou stran, nejenom pouze z jedné strany.

Nicméně ty strany jsou tady tři. Velmi často se debata zužuje pouze na dvě strany, a to je státní rozpočet a pojišťovny, ale neměli bychom zapomínat na tu nejdůležitější stranu, která v té jednoduché daňové matematice prostě neexistuje, a to jsou klienti pojišťoven a zejména klienti u životního pojištění. A o ty by nám v té debatě a při hledání řešení mělo jít nejvíce. Ani ne o příjmy státního rozpočtu, ani ne o příjmy či zisky pojišťoven, ale o stabilitu a (nesrozumitelné) klientů, to znamená těch, kteří se pojistili zejména v oblasti životního pojištění.

Takže pojďme k takovému bloku otázek a možných odpovědí.

První otázka legitimní je, jak se změní uznatelnost rezerv. Dneska se tvoří daňově uznatelné technické rezervy pojišťoven podle zákona o účetnictví. To se má změnit a do budoucnosti Ministerstvo financí a vláda jako celek navrhují brát do úvahy rezervy vypočtené podle pravidel Sovency II. Tato tak zvaná solventnostní pravidla však byla vytvořena pro stanovení minimální a optimální bezpečné výše kapitálu. A v některých z minulých vystoupení pan předseda Kalousek nám popsal složité vyjednávání na evropské úrovni, kdy ČR tehdy zastávala pozici, která odpovídala vyšší minimální hodnotě těchto rezerv. Nicméně v rámci hledání kompromisu, a myslím, že to byly zejména státy z jižního křídla EU, jmenovitě Itálie, která vlastně prosadila zhruba tu padesáti procentní hodnotu technických rezerv podle Solvency II. Naše republika zastávala názor, že by bylo lepší mít 70 %. To konce konců taky odpovídá i stanovisku regulátora ČNB. Pokud to budu interpretovat správně, pokud ne, tak se omlouvám. Tak regulátor k tomu, aby společnost dostala licenci k podnikání na tomto regulovaném trhu, musí mít rezervy ve výši 1,4 % podle Solvency II, což vlastně odpovídá přesně té pozici ČR, kterou se nám nepodařilo prosadit na evropské úrovni. Pokud ano, ale to jsme neměli samozřejmě v rukou my sami, ale záleželo i na stanovisku mnoha partnerů, tak by to bylo skutečně těch 70 %. Jednoduchá matematika 50 krát 1,4 je sedmdesát.

Ten výpočet rezerv, které mají být nově zdaněny podle Solvency II vlastně nenavazuje přímo na ostatní položky v účetnictví, je koncepčně odlišný a je proto i v rozporu s obecnými účetními zásadami. Například odečtení budoucích očekávaných zisků od hodnoty závazků je v rozporu se zásadou opatrnosti uplatňovanou v účetnictví.

Solventnostní pravidla, znovu připomínám, byla vytvořena pro stanovení minimální optimální bezpečné výše kapitálu.

Ten návrh zákona vykazuje i jisté prvky retroaktivity, protože retroaktivně dopadá na činnost pojišťoven, to jest na dříve vytvořené účetní rezervy k jednotlivým dříve uzavřeným pojistným smlouvám. Je to v zásadě sankce vůči pojišťovnám, které plní své povinnosti obezřetného podnikání podle zákona o pojišťovnictví, zde konkrétně spočívající v obezřetném oceňování závazků, zejména budoucích závazků vůči klientům. Navržená úprava ve svém důsledku v zásadě sankcionuje pojišťovny za to, že prostředky, které by při méně obezřetném ocenění závazků mohly být vyplaceny akcionářům, ponechaly v rezervách pro své klienty. Protože pokud by pojišťovny ty rezervy nevytvořily, byly by součástí normálně příjmu pojišťovny a byly by zdaněny. Nicméně by byly méně odolné při nějakých mimořádných pojistných událostech.

Když to shrneme, tak vlastně pojišťovny, které v minulosti nevyplatily svým vlastníkům veškerý zisk po odečtení pouze povinného minima pro rezervy, budou za tuto obezřetnost postiženy novou daní se všemi důsledky pro jejich budoucí chování. Samozřejmě je to na rozhodnutí vlastníků těch pojišťoven, můžeme prognózovat s větší či menší mírou optimismu, zda i když to bude zdaněno, budou stejně motivovány k vytvoření stejně vysokých rezerv, které budou podléhat zdanění nebo ne.

Myslím, že otázka, kterou se máme zabývat, je, jaký je vlastně mechanismus pro vytváření těch rezerv. Pojišťovny tvoří rezervy na závazky, které vyplývají z jednotlivých pojistných smluv, zatímco u neživotního pojištění se účetní technické rezervy tvoří zejména na již nastalé pojistné události a rozpouští se při likvidaci pojistné události, účetní technické rezervy u životních pojištění jsou vytvořeny podle pojišťovnou pevně daných a neměnných pojistně matematických pravidel a jejich hlavním účelem je pokrytí budoucích nároků oprávněních osob, který vyplývají z uzavřených smluv. K rozpouštění tedy pak dochází při výplatě pojistného plnění, což ale vzhledem k dlouhodobému charakteru tradičního životního pojištění často může nastat až v daleké budoucnosti.

Měli bychom vědět, jaká je celková výše technických rezerv. V součtu za celý sektor pojišťovnictví jsou ty technické rezervy ve výši zhruba 300 mld. korun, z toho přibližně 80 mld. za trh, ne za jednotlivé pojišťovny, tvoří technické rezervy na životní pojištění, což je přibližně 240 mld. korun. Když porovnáme částku 300, podle Solvency II by to bylo zhruba 250, takže vidíme, že ta obezřetnost našich pojišťoven není několikanásobně vyšší než předpokládají pravidla Solvency II, ale je taková, jakou vlastně požaduje náš národní regulátor.

To pojištění má samozřejmě časové rozlišení. Vy z vás, kteří jste někdy zodpovídali za účetní uzávěrku, tak víte, jak to velmi častou jsou problematické body, jak často probíhá debata i s externími auditory, co podléhá časovému rozlišení nejenom v nákladech, ale také ve výnosech. A součástí těch rezerv je samozřejmě i to časové rozlišení pojistného, kdy ta část pojistného pokrývající rizika dalších období se musí, se musí, musí se převést ze zákona do rezervy na nezasloužené pojistné, kdy tato takzvaná rezerva představuje pouze historickou tradiční pojišťovnickou terminologii pro zcela běžné a logické časové rozlišení prostředků, jaké je běžné v jakémkoli jiném odvětví či oboru podnikání. Jakákoliv snaha o omezení daňové uznatelnosti časového rozlišení v případě pojišťoven by tak byla zcela unikátní a vedla by k diskriminaci tohoto sektoru vůči ostatním odvětvím ekonomiky. Mnozí zastánci toho zdanění tvrdí pravý opak, že diskriminovány jsou ostatní subjekty, které podléhají dani z příjmu ve prospěch pojišťoven. Tady jsem se vám pokusil ukázat, že v případě, že popřeme ten nárok časově rozlišovat budoucí náklady a výnosy, tak dojde naopak k diskriminaci sektoru pojišťovnictví jako celku.

Jaký může být dopad na samotné pojišťovny, pokud by ten návrh zákona prošel v předložené verzi? Opatření dopadá na celý pojišťovnický sektor, v průměru pojišťovny odvedou na dani 90 % obvyklého čistého ročního zisku, což je, řekl bych, bezprecedentní jednorázové zdanění jednoho sektoru podnikání, a nedá se vlastně měřit se sektorovými dopady diskutovaného vyššího zdanění nebo jiných odvodů ve stejných odvětvích, ať už se bavíme o bankovnictví, telekomunikacích, internetových gigantech a podobně. Když se podíváme na veřejně přístupná čísla, tak pojišťovny odvádí každý rok 2,5 až 3 mld. daně z příjmů právnických osob, což je 19 % zisku před zdaněním. Navrhovaná úprava je tedy naprosto nad rámec tohoto běžného zdanění. Navíc ten dopad by nebyl samozřejmě rovnoměrně rozložen mezi všechny pojišťovny. Vyšší rezervy jsou v pojišťovnictví(?) vždy ve prospěch klientů, jejich snižování vede ke snížení odolnosti sektoru, přitom pojišťovnictví působí jako stabilizující prvek pro celou ekonomiku.

Některé pojišťovny, a to je ten rozdílný dopad na konkrétní pojišťovny, by podle tohoto návrhu odvedly dokonce 300 až 500 % čistého zisku jako jednorázovou daň. A to skutečně může vyrobit velký problém. Představte si firmu v jiném odvětví, která z ničeho nic by měla odvést... ne z ničeho nic, po rozhodnutí Parlamentu, abych byl přesný, by měla v průběhu dvou zdaňovacích období, abych byl přesný, ne jednoho, ale dvou zdaňovacích období, odvést dodatečně 300 až 500 % čistého zisku. Z těchto čísel podle mě vyplývá, že by se mohlo jednat o daňovou diskriminaci, protože toto opatření, tato nová daň nedopadne na všechny pojišťovny stejně, což je důsledkem využití pravidel Solvency II pro účely, pro které tato pravidla nebyla vytvořena. Pojišťovny totiž pod dohledem regulátora mohou používat buď standardní vzorce pro výpočet rezerv nebo interní modely, které lépe odráží jejich rizikový profil.

Zdanění budoucích zisků v životním pojištění také může znamenat uzavření stávajícího trhu v oblasti životního pojištění, protože pokud by měl nový subjekt zájem vstoupit na český trh, musel by odvádět daně z prostředků, které ještě reálně neinkasoval od svých klientů.

Mluvil jsem o dopadu na pojišťovny a teď budu mluvit o dopadu, který podle mě máme posuzovat nejpečlivěji, a to je dopad na klienty. To je ta třetí strana v té debatě o zdanění technických rezerv pojišťoven. Myslím si, že pokud to byla takhle přijato, tak můžeme realisticky očekávat zvýšení cen. Vzhledem k tomu, že pojišťovny budou nuceny odvést část svých rezerv jako jednorázovou daň, budou jim ty prostředky chybět a budou nuceny hledat způsoby, jak tuto mezeru v hospodaření zacelit. Proto si myslím, že je realistické očekávat zvýšení cen pojistného pro občany i pro firmy.

A teď trošku přeskočím. Zaznamenal jsem opakované vyjádření pana ministra vnitra, který tvrdil, že to, že pojišťovny odvádějí část svých zisků do toho fondu pro - když to zjednoduším - integrovaný záchranný systém, nevedlo ke zvýšení cen. Já vám pak na konkrétním případu ukážu, že samozřejmě to vedlo ke zvýšení cen. Byl to podobný model, kdy jsme zákonem určili, že část zisku je nasměrována, jak bych řekl, s mašličkou na konkrétní účel. Nakonec se ukázalo, že to nezaplatily pojišťovny, ale tak jak jsme my, kteří jsme před tím varovali, nakonec to zaplatili klienti těch pojišťoven. Je to standardní ekonomické chování všech daňových subjektů.

Může také dojít ke stažení nadbytečného kapitálu.
To jednorázové zdanění zvyšuje rizikovost odvětví a akcionáři tak mohou požadovat větší výnos. Je to logické, pokud máte riskantnější podnikání, tak ti akcionáři zvažují i budoucí nejisté riskantní situace, a proto krátkodobě jsou vedeni snahou zvýšit výnosnost. Anebo se alternativně mohou pojišťovny rozhodnout veškerý nadbytečný kapitál z pojišťovny v České republice stáhnout a investovat jej v méně rizikových zemích, které podobná opatření nezavádějí. Myslím, že v debatě v prvním a druhém čtení jsme o tom už debatovali a skutečně jsme nenašli jinou evropskou zemi, která by zdaňovala rezervy podle Solvency II.

Samozřejmě hrozí, pokud budou mít pojišťovny méně prostředků k dispozici, že se sníží chuť investorů do sektoru dávat nové prostředky, což může vést ke snížení schopnosti pojišťoven investovat do nových služeb či do zlepšení stávajících služeb. Může nastat situace, že i v tomto sektoru bude docházet k menšímu počtu inovací. A samozřejmě když se bavíme o dopadu na klienty, tak to může mít dopad i na investiční výnos u životního pojištění, vzhledem k tomu, že pro zajištění prostředků na platbu daně mohou být pojišťovny nuceny předčasně odprodat některá svá aktiva za nevýhodných podmínek, což může mít také negativní dopad na investiční výnos ze stávajících smluv životního pojištění.

Pro ty z vás, kteří nesouhlasně kroutí hlavou, tak si všimněte, že používám sloveso mohou, uvidíme, žádný imperativ, že se tak stane. Je to jenom odhad budoucího chování, protože popravdě řečeno, kdo z vás zná daňové poplatníky, kteří radostně platí vyšší a vyšší daně? Já se přiznám, že takové daňové poplatníky neznám, ale mohu se samozřejmě mýlit. Ale zdůrazňuji, že jsem zatím použil slova mohou, hrozí, může se stát, ne že se to určitě stane, protože to si pak můžeme říct s odstupem tří čtyř pěti let, pokud by takový návrh zákona prošel, jaký měl dopad na klienty.

Jaké hrozí obecně riziko v tomto sektoru? Tak tady hrozí riziko, že dnešní právnické osoby, které mají sídlo podnikání v České republice a platí tady daně, provedou konverzi na pobočky. To znamená, může se stát, že akcionáři budou zvažovat i další možnosti, jak se tomu opatření - klidně můžeme použít slovo, sloveso - vyhnout a jedním z možných opatření je, že dceřiná společnost se převede na pobočku. Tím pádem přestanou být dohlíženy národním regulátorem a veškerý reporting včetně stanovení výše technických rezerv, může proběhnout mimo kontrolu České republiky, do země sídla mateřské společnosti. Tím může Česká republika přijít o přímou regulatorní kontrolu nad podstatnou částí pojišťovacího sektoru a myslím, že se můžeme v té debatě shodnout, že to je zrovna sektor, který nezaznamenal žádný větší otřes v průběhu minulých let. A já vám potom v tom bloku týkajícímu se pojišťoven také připomenu ty tragické následky povodní v roce 1997 u nás na Moravě, ve Slezsku a v roce 2002 v Praze a v dalších českých krajích.

Na základě schváleného návrhu zákona Ministerstvo financí očekává, že bude činit vybraná daň zhruba 10,5 miliardy Kč, které budou rozloženy do dvou let. To znamená, ten největší dopad na pojišťovnictví lze očekávat v roce 2021, kdy, pokud to projde, budou zdaněny technické rezervy ke stavu 31. 12. 2019, tudíž za zdaňovací období 2020.

Může to mít dopad i na nově sjednávané smlouvy, zejména na životní pojišťovny, protože tady budou platit pojišťovny daň z očekávaných zisků. Odhad těchto zisků je přitom velmi závislý na vývoji úrokových měr, na vývoji inflace a na dalších v čase proměnných faktorech. Daňový výnos v těch prvních dvou letech bude sice velký, ale pak v zásadě může dokonce poklesnout, to vám ukážu pak na tom konkrétním příkladu modelové jedné smlouvy o životním pojištění. Zjednodušeně řečeno, to, co by stát vybral za 20 let, vybere najednou, respektive nadvakrát, a v ostatních letech to už danit nebude, o to mohou být ty daně z příjmů sníženy.

Myslím, že je poctivé přiznat, že smyslem regulace sektoru podle Solvency II nikdy nebylo její využití pro daňové účely, ale na prvním místě ochrana sektoru, respektive ochrana klientů před riziky fungování finančních trhů. Výsledky dle Solvency II je vždy nutno chápat v kontextu nejlepších předpokladů budoucího vývoje, které se ale nemusejí v dlouhodobém horizontu individuálně vždy naplnit. Díky této volatilitě se může vnímání rezerv v budoucnu výrazně změnit a solventnostní rezervy v závislosti na ekonomickém vývoji a dalším vývoji mohou stoupnout. Pak je otázka, zda i poté stát přistoupí k dalšímu zdanění těchto technických rezerv, nebo se skutečně bude jednat pouze o jednorázovou operaci.

Trošku odběhnu. Politická zkušenost s tím, že daně zavedete na nějaké období, se ukazuje jako mylná, pokud to není v jednom funkčním období jedné konkrétní vládní většiny. Vzpomeňme si - spotřební daň na pivo, kterou zaváděla úřednická vláda, v důvodové zprávě, bylo to v roce 2009, bylo uváděno, že se s tím uvažuje na rok nebo na dva, platí to 12 let. Vzpomeňme si na opatření na zvýšení daní za naší vlády, které mělo platit tři roky, a už platí 7 let. To znamená, když se něco udělá jednou, nikdo nemůže vyloučit, že k tomu modelu se vláda, kterákoliv jiná vláda, vrátí a použije jej znovu.

Pokles daňových výnosů v budoucnosti ... (nesrozumitelné) k očekávaným úpravám pravidel Solvency II. Jak jsem říkal, je to evropská směrnice harmonizovaná a nemůžeme vyloučit, že ten vývoj půjde směrem, který si přeje Česká republika, že ty povinné minimální rezervy podle Solvency II se budou zvedat, a to povinně ve všech členských zemích Evropské unie.

Nejdřív v krátkosti a pak podrobně vás seznámím s připomínkami, které k této části sněmovního tisku 509 zaujal regulátor, to je Česká národní banka. Člověk by očekával, že pokud se vláda rozhodne měnit daňové podmínky pro finanční sektor, tak že to bude ve shodě s národním regulátorem a že po vzájemné debatě předloží návrh zákona, který bude podporovat Ministerstvo financí, vláda, ale také regulátor, což je Česká národní banka. Úplně se tak nestalo, takže v této chvíli vás seznámím se třemi zásadními připomínkami České národní banky, které v rámci standardního meziresortního připomínkového řízení nebyly vyslyšeny, na což má vláda bezesporu právo. Nicméně vzhledem k situaci, že jsou to připomínky regulátora, tak je to přinejmenším nestandardní.

První z připomínek, s kterou vás chci podrobně seznámit, je, že dva roky, na které je rozložena ta daň, podle názoru České národní banky jsou nedostatečná doba. Vzhledem k významnému dopadu navrhované úpravy na pojišťovny považuje Česká národní banka rozklad do dvou let jako nedostatečný. Česká národní banka očekává, že právní úprava povede k významnému tlaku na likviditu. Pojišťovny budou v důsledku nové právní úpravy nuceny k odprodeji některých aktiv, což může vést k budoucím ztrátám, neboť jinak by tato aktiva mohla být držena do splatnosti.

V této souvislosti Česká národní banka upozorňuje na riziko dopadu na klienty, protože předčasný vynucený odprodej investičního portfolia může mít negativní dopad na výši podílů na zisku připisovaných klientům životního pojištění. Dle názoru České národní banky se také jednorázové zdanění projeví snížením vlastních zdrojů, takže nelze vyloučit ani ohrožení plnění předepsaných regulatorních požadavků.
To jsou poměrně silná slova, která ovšem neadresuje vládě a vládní většině opozice, ale národní regulátor. Myslím si, že Poslanecká sněmovna respektuje postavení a nezávislost České národní banky. A pokud regulátor tvrdí, že dva roky jsou nedostatečná doba, že existuje riziko dopadů na klienty, tak vlastně potvrzuje mé obavy, o kterých jsem před chvilkou mluvil, že přijatý návrh zákona může mít negativní dopady na klienty. Dokonce říká, že může dojít vlastně k "vynucenému" odprodeji aktiv a tím snížení výnosnosti a tím pádem dopadu na klienty v negativním finančním smyslu.

Další z připomínek České národní banky, kterou jsem vybral, abych vás s ní podrobněji seznámil, je obsahový nesoulad. To znamená neobjektivní obraz rozdílu výše závazků. Česká národní banka upozorňuje vládu na obsahový nesoulad mezi rozsahem závazků zahrnutých do účetních technických rezerv a solventnostních technických rezerv. Dle názoru ČNB zjednodušené porovnání výše solventnostních a účetních technických rezerv tak nemusí dát objektivní obraz rozdílu výše závazků. Některé rezervy, které jsou v českém účetnictví vykazovány jako technické, jsou pro účely Solvency II považovány za rezervy netechnické. Příkladem je rezerva na splnění závazků z ručení za závazky České kanceláře pojistitelů. Jiné položky v účetnictví jsou nazvány rezervami např. rezerva na nezasloužené pojistné, ale ve skutečnosti jde o časové rozlišení, jehož řešení se v Solvency II odlišuje od účetního přístupu. Dojde tudíž ke dvojímu zdanění těchto významných položek, které se v účetnictví a Solvency II vykazují zcela odlišně. Když se pokusíme interpretovat tuto připomínku České národní banky, tak vlastně říká, že stát, ale ani regulátor není schopen jednoduchým rozdílem solventnostní rezervy a technické rezervy, stanovit správný základ pro tu daň. Například z toho důvodu, že rezervy, které jsou označeny jako technické v účetnictví, jsou označeny jako netechnické v Solvency II. To znamená, pokud vezmeme jako základ v tom rozdílu Solvency II, tak je tam jiná hodnota technických rezerv než bychom předpokládali. Na to upozorňuje regulátor, ne opozice. A o tom časovém rozlišení jsem před chvílí mluvil. V zásadě ČNB má obdobný názor, že se jedná o časové rozlišení, přestože se tomu v účetnictví říká rezerva. Jinými slovy, název konkrétní účetní kategorie nemusí znamenat, že se jedná o technickou rezervu. Nenašel jsem v důvodové zprávě, jak vláda chce rozlišit technické rezervy, které podle Solvency II nejsou technické, ale netechnické, a jak vláda chce přistoupit k časovému rozlišení např. u rezervy na nezasloužené pojistné.

A třetí, velmi závažná, připomínka České národní banky, je, že neexistují data k ověření výše rezerv. Česká národní banka upozorňuje, že na rozdíl od účetních technických rezerv, které jsou součástí účetní závěrky a podléhají externímu auditu, to znamená, to je těch zhruba 300 mld. za sektor jako celek, jsou to čísla ověřitelná, jsou ověřená nezávislými externími auditory. U solventnostních rezerv nemá regulátor -Česká národní banka - srovnatelné detailní informace a data, aby odpovídajícím způsobem ověřila výši těchto rezerv. Navíc toto stanovisko České národní banky vlastně vyvrací argument Ministerstva financí, že je to subjektivní, ta výše rezerv, a ty pojišťovny si to mohou určit, jak chtějí. Nicméně logická otázka vzniká, pokud má být zdaněn rozdíl mezi technickými rezervami v účetnictví a technickými rezervami podle Solvency II a to druhé číslo není schopen nikdo ověřit, ani regulátor, kdo ho vlastně stanoví. Kolik se má vlastně odečíst od celkových technických rezerv pojišťoven, a kolik tady bude základ pro daň. Já myslím, že každý, kdo dělá daňové přiznání, kdyby nebyl schopen objektivně a ověřitelně uvést náklady v daňovém přiznání a tím pádem, když to odečtu od výnosů, tak nebyl objektivně a ověřitelně schopen určit výše daňového základu, tak by měl velký problém u Finanční správy, pokud by přišla na kontrolu. Protože logicky daňovou správu zajímají náklady a jak byl stanoven základ pro daň. Pak ten součin základ pro daň krát 0,19, to už je docela jednoduše ověřitelné a sami víte, že v debatách o daňových zákonech je mnohem důležitější debata o tom, co je daňově započitatelné, co je daňově uznatelné, je mnohem komplikovanější, složitější, taky s větším možným dopadem na výši konkrétní daně než samotná sazba. Protože záleží na konkrétním daňovém zákonu, co je daňově uznatelné, a tam se dají s výší předpokládané daně dělat posuny jedním i druhým směrem.

Takže když shrnu tři základní připomínky ČNB, které nebyly vyslyšeny: Dva roky je příliš krátká doba. Objektivní existující nesoulad mezi výší závazků podle účetních technických rezerv a Solvency II a neschopnost reálně ověřit skutečnou výši rezerv podle Solvency II u konkrétní pojišťovny. Potom se velmi těžko dá připravit relevantní daňové přiznání a velmi těžko Finanční správa může zkontrolovat, zda ta daň byla odvedena správně a v souladu s daňovými zákony.

Otázka, která samozřejmě je na stole, zda se na takový zásah mohly a měly pojišťovny připravit. Je pravda a myslím, že jsem to četl minule, že v programovém prohlášení vlády se objevuje věta o tom, že vláda připraví nebo prosadí - teď přesně nevím, jaké tam bylo sloveso - zdanění technických rezerv, a to je taky argument pro to, že se tady pojišťovny vlastně připravit mohly, protože je to ve veřejně známém dokumentu. A v zásadě je to pravda. Pokud vláda projedná, připraví z programového prohlášení, získá podporu Poslanecké sněmovny, tak je to veřejný dokument a dají se tam najít očekávané kroky či očekávané návrhy vlády. Nicméně v tomto konkrétním případě podle mých informací - to bych zdůraznil, podle mých informací - Ministerstvo financí přislíbilo, že až se začne konkrétní návrh zákona připravovat, bude se sektorem pojišťovnictví v kontaktu a o konkrétnímu návrhu bude možno jednat. Nic z toho se bohužel nestalo. Podle mých informací k žádné komunikaci s tímto sektorem našeho trhu nedošlo. Nedošlo ani ke komunikaci s odbornou veřejností. Místo toho ministerstvo poslalo ten návrh do zkráceného připomínkového řízení.

Jedním z argumentů, které zazněly v debatě, bylo, že pojišťovny tvorbou nadměrných účetních rezerv manipulují se ziskem a odvádějí méně prostředků na daních. Ten argument zazněl; já jsem si opravdu nevšiml, že by kdokoliv v Poslanecké sněmovně, kterákoliv poslanecká frakce či poslanecký klub navrhoval snížení sazby daně z právnických osob. Pak bychom se mohli ptát, zda snížení o jeden či dva, tři či čtyři procentní body stojí za nějaké riskantní manévry v účetnictví s nejistým výsledkem, že když si to odložím a ono to projde, tak ušetřím jedno, dvě, tři nebo čtyři procenta daně. Porovnejte to s těmi čísly, o kterých jsem mluvil před chvílí - 300 až 500 procent průměrného ročního zisku. Když to porovnáte s jedním, dvěma, třemi nebo čtyřmi procenty daně z příjmu, tak zjistíte, že ta čísla jsou neporovnatelná. A myslím si, že by to nikomu nestálo zato, aby na to vsadil, navíc když to nikdo nenavrhuje. Podle mne je to příliš teoretická úvaha. Jako teorii to samozřejmě můžeme vzít v úvahu, ale prakticky... Pokud by vláda ve svém programovém prohlášení současně měla, že prosadí razantní snížení daně z příjmů právnických osob, tak bychom se tím argumentem museli zabývat.
Ale není tomu tak. Nevšiml jsem si ani v žádném z poslaneckých návrhů zákonů, a že jich tady máme, já nevím, přes sto, že by někdo navrhoval snížení daně právnických osob. Takže si myslím, že ten argument je pouze teoretický nebo ta debata je pouze teoretická, ale nemá žádný praktický dopad.

Navíc podle názoru auditorů, ale i koneckonců České národní banky, nelze měnit pravidla z roku na rok a pojištění musí při tvorbě a rozpouštění rezerv dodržovat jimi schválená pravidla. Už jsem mluvil o možné retroaktivitě vůči v minulosti vytvořeným rezervám. Pak taky vzniká problém zdanění budoucích zisků a taky rozdílné dopady na jednotlivé daňové subjekty. A je takový hezký výraz, který se používá v judikatuře a v rozhodnutích Ústavního soudu, a jedná se o takzvaný rdousící účinek. Nejsem si jistý, zda by se v tomto případě, pokud by ten návrh prošel, nejednalo o rdousící účinek tohoto daňového zákona.

Myslím, že když se budeme seriózně zabývat celým legislativním procesem a na začátku jsem říkal, že zatím ho máme ve Sněmovně přibližně čtyři měsíce, což není žádná dlouhá doba, tak vás seznámím, já nevím, jestli to jsou chyby, já bych spíš řekl vady než chyby nebo spíš chybějící součástí toho stávajícího legislativního procesu. Nebylo provedeno u tohoto konkrétního návrhu hodnocení dopadů regulace, takzvaná RIA, což mně přijde u tohoto návrhu jako nevhodné. Nevím, jestli to bylo úmyslně či neúmyslné, zda ten důvod byl časový, že by se to nestihlo včas seriózně připravit, ale myslím, že to je škoda, protože byl by to základ, mohli bychom tu zprávu oponovat, anebo s ní souhlasit. Takhle ta zpráva vlastně neexistuje a my tady, když se střídáme za tím řečnickým pultem u toho mikrofonu, tak odhadujeme, jaké mohou být dopady této regulace a tu RIA nemáme k dispozici.

Já jsem v prvním bloku svého vystoupení mluvil o principu, který je zakotven v programovém prohlášení vlády, který je dobrý a (i?) jsem to ocenil, a to je ten princip daňové neutrality. A já ho chápu tak, že když nějakou daň zvýším, tak jinou snížím a pak je to neutrální. Můžeme se bavit o struktuře těch daní, o tom, kolik je výnos které konkrétní daně, ale daňově neutrální, jinými slovy, v mém chápání jazyka českého, znamená, že se daňové zatížení nezvýší - celkově. V tomto případě, pokud budeme uvažovat až o 90% zdanění ročního zisku, se podle mého názoru jednoznačně nedá mluvit o principu daňové neutrality.

A další chybou nebo nedostatkem, abych nebyl tak přísný, jsou, řekl bych, nedostatečně vypořádané připomínky jak sektoru, tak regulátora. Řekl jsem před chvílí, že na to vláda a Ministerstvo financí mají plné právo, nicméně bych očekával, pokud jsou tak silné výhrady, silné výhrady regulátora, že ta argumentace, proč k těm návrhům, námitkám, návrhům nebylo vyhověno, bude podrobná a přesvědčivá. A já potom mám tady vytištěno a zažluceno jenom pár věcí právě z toho, jak probíhalo vypořádání těch došlých připomínek.

Tím, že bylo použito zkrácené připomínkové řízení, nevím, jestli to všichni víte, to znamená, v tomto případě máte na připomínky 14 dní, tudíž logicky nedošlo k vypořádní těch zásadních připomínek a neproběhla žádná komunikace, a to bych zopakoval, s pojišťovacím sektorem.

K návrhu zákona se nevyjádřila ani pracovní komise Legislativní rady vlády pro veřejné právo II - finanční právo, ani Legislativní rada vlády jako celek. Opět říkám, že je to možné, jenom to nepovažuji za vhodné u tohoto návrhu zákona. Takže nekritizuji ten samotný fakt, ale podle mě je škoda, že to neproběhlo. Některé připomínky mohly být zapracovány, případně mohly být odmítnuty s dobrou argumentační výbavou a určitě by nám to zkrátilo dobu projednávání v Poslanecké sněmovně.

Na tom je úsměvné, že ta vlastní pravidla, RIA, pracovní skupina Legislativní rady vlády, Legislativní rada vlády jako celek, si stanovila vláda sama. Nikdo jí do toho nenutil. Vláda si praví vlastní pravidla, podle mě jsou dobrá, ale pak je neporušuje. Jediný, kdo by si mohl stěžovat, je vláda sama na sebe a to se úplně očekávat samozřejmě nedá, protože - zopakuji potřetí a naposled, že - vláda takhle postupovat může, jenom to nepovažuji za vhodné.

Možná bychom mohli jeden odstavec, pár vět věnovat směrnici Solvency II. Vešla v platnost k 1. lednu 2016 a jejím cílem je nastavení sjednocených pravidel v rámci Evropské unie, které mají dosáhnout toho, aby se pojišťovny nedostaly do insolvence, proto se to jmenuje Solventnost. Má to zabránit insolvenci. A tato směrnice definuje pravidla pro vykazování aktiv, pojistně-matematických rezerv, výpočet kapitálového požadavku, při jehož nesplnění již zasahuje regulátor.

Dále musí pojišťovny počítat solventnostní kapitálový požadavek, který představuje ekonomický kapitál, který pojišťovna musí držet, aby omezila pravděpodobnost úpadku na 0,5 %. Samozřejmě s procentem nula se v reálném životě počítat nedá, ale podle Solvency II by měla být pravděpodobnost úpadku pouhých 0,5 %. A platí to pro všechny pojišťovny, které působí na sjednoceném evropském trhu. To znamená, jeden případ by nastal u konkrétní pojišťovny jednou za 200 let. To se shodneme, že to riziko není příliš vysoké, nicméně pokud by to bylo příští rok, tak co nám je po tom a co je po tom klientům pojišťovny, že dalších 199 let se nic nestane a to je taky problém pojišťovnictví jako sektoru.

Já pak vzpomenu ty dvě ničivé povodně v České republice. Obě měly charakter minimálně stoleté, některá až tisícileté vody a proběhly s odstupem pouhých pěti let. Takže to označení velké pojistné události jako stoletá voda, dvousetletá voda, tisíciletá voda je technické a neznamená to, že když se to stane letos, že dalších 100 let se to stát nemůže.

Slíbil jsem vám, a mám to tady, nějaký modelový příklad zdanění budoucích zisků životního pojištění. A ten obrázek vám nebudu ukazovat, není příliš velký, je to spíš pro mě, abych se v tom textu orientoval. Tak si představme modelový příklad, který je skutečně běžný, to znamená, smlouva s předpokládanou dobou trvání 20 let a s měsíčním pojistným 1 000 korun a s předpokládanou marží pojišťovny ve výši 10 %. To znamená, 10 % marže pojišťovny, 1 000 korun měsíčně pojistné, doba trvání 20 let. To znamená, 12 000 je roční pojistné, při té marži 10 % je z té jedné smlouvy roční zisk pojišťovny 1 200 korun a z toho se buď platí zisk podle současných pravidel, to znamená, první rok se zdaní 1 200 korun, daň je 228 korun, druhý rok se zdaní 1 200 korun jako zisk, daň je 228 korun atd. A poslední dvacátý rok, pokud to bude rovnoměrné plnění, opět marže pojišťovny bude základ pro zdanění 1 200 korun, daň 228 korun. Celkem za těch 20 let rovnoměrně z této jedné pojistné smlouvy, která je zcela běžná, pojišťovna zaplatí na dani z příjmů 4 560 korun, ročně dostane státní rozpočet 972 korun.

Zkusme si na ten samý případ, to znamená, měsíční pojistné 1 000 korun, délka smlouvy 20 let a marže 10 %, podívat, jak by to platilo, pokud by byl schválen tento návrh zákona.
První rok bude výsledná rezerva výrazně záporná, neboť od minimální hodnoty skutečných nákladů (nesrozumitelné) se odečtou veškeré uvažované budoucí zisky za zbývajících 19 let trvání pojistné smlouvy, tzn. 19 krát 1 200 je 22 800 - je zisk pojišťovny za 19 let. A ten se zdaní. To znamená, plus ten jeden rok, takže základ daně je 24 000, což je dvojnásobek ročního pojištění, tzn. pojišťovna inkasuje 12 000, zisk z toho má 1 200, ale základ pro daň bude 24 000. To je o 100 % víc, než jsou příjmy. A uvalí se daň, tzn. pojišťovna zaplatí v prvním čtvrtletí roku 2021 4 560 korun daň z celkového trvání 20 let. Jaké budou příjmy státního rozpočtu v druhém, třetím, čtvrtém, pátém, šestém až dvacátém roce? Nula. Nula. O to budou sníženy příjmy státního rozpočtu. To znamená, na tomto jednoduchém běžném případu pojistné smlouvy na životní pojištění chci ukázat, že tento návrh zdaňuje budoucí zisky za 20 let dopředu. A prý to není diskriminační. Znáte jiný sektor podnikání, kde by se zdaňovaly odhadované zisky za 20 let a zdaňovaly se v prvním roce a dalších 19 let se už neplatila daň? Já takový sektor neznám. Myslím si, že to je slabina tohoto návrhu u životního pojištění. Stát na tom vlastně nic nevydělá. V prvním i druhém případě stát vybere stejně. Samozřejmě relativní hodnota peněz je jiná, protože pokud ta daň bude za 20 let stejná a budu mít stejný daňový základ, tak vzhledem k tomu, že bude inflace fungovat 20 let, tak relativní hodnota daňového příjmu bude jiná, ale v absolutních číslech ta daň je pořád stejná, jenom se vybere po roce daň za budoucích 19 let. Jinými slovy, v následujících letech vláda bude o tyto peníze ochuzena. Kterákoli vláda, kterýkoli státní rozpočet. Takže reálně, když se na to podíváme selským rozumem, tak přijde o vybírání daní opravdu s předstihem 19 let, to si myslím, že není dobrý nápad.

Tolik bych řekl základní připomínky profesní organizace. Zcela otevřeně jsem řekl, že to je materiál České asociace pojišťoven, já jsem z něj citoval příp. jsem citoval ze stanoviska České národní banky. A teď si řekneme aspoň u těch zásadních připomínek, jak vlastně probíhalo to připomínkové řízení.

První věc, o které jsem se zmínil, byl názor České národní banky k přechodným ustanovením, že zásadně banka nesouhlasí s jednorázovým zdaněním a - navrhujeme upravit rozklad této jednorázové daňové rezervy na x let, kde počet by byl určen na základě výsledku hodnocení dopadu regulace RIA. - Takže co říká Česká národní banka? Nestřílí od boku, neříká nám regulátor, že to mají být tři, čtyři, pět zdaňovacích období, kde má být ta daň rozložena. Zcela logicky a pochopitelně říká, nechť vláda zpracuje dopady regulace tzv. RIA a ta RIA nám ukáže, jaká hodnota rovná se x, což je počet let, kdy by ty pojišťovny měly tuto daň platit.

A jaké bylo stanovisko Ministerstva financí k této zásadní připomínce České národní banky: Co se týče odhadů zvýšení daňových výnosů, tento odhad byl ještě upraven, neboť v rámci připomínkového řízení došlo k zohlednění některých připomínek a k úpravě legislativního textu, což má také dopad na odhad daňových výnosů. Záměr změnit metodiku stanovení daňově uznatelných rezerv v pojišťovnictví byl deklarován vládou již v programovém prohlášení vlády, tedy na počátku roku 2018, a reálný dopad navrhované úpravy bude až v roce 2021, tedy když se bude hradit daň za zdaňovací období 2020. Pojišťovny tedy mají dostatek času, aby se na tu změnu připravily. Pokud by ve výjimečných případech mělo zvýšené daňové zatížení u některé konkrétní pojišťovny negativně ovlivnit její finanční situaci, je institut posečkání vhodnou možností řešení... (Poslanec Stanjura se odmlčuje kvůli hluku z levé strany sálu.) Já jsem to dost dlouho vydržel, ale teď už je ten hluk příliš vysoký.
Takže Česká národní banka použila ve své připomínce odborné argumenty s tím, že požádala o vypracování RIA, aby na základě zhodnocení dopadů této regulace se stanovilo vhodně dlouhé období, po které mají... (nesrozumitelné), a Ministerstvo financí odpovědělo neodbornými politickými argumenty. Samozřejmě politické argumenty jsou zcela legitimní zejména v debatě v Poslanecké sněmovně, ale v komunikaci mezi Ministerstvem financí a Českou národní bankou nepovažuji argument typu - máme to v programovém prohlášení vlády, milá Česká národní banko, tím pádem vaši připomínku považujeme za takovou, že ji nezohledníme - to mi připadá skutečně málo a to je to, co jsem říkal, že mi tam chybí odborná argumentace. Rozumím, že když my jako zástupci opozice budeme vznášet politické argumenty proti tomuto návrhu, tak vláda logicky může používat také politické argumenty. Ale v debatě mezi Ministerstvem financí a Českou národní bankou bych skutečně nehledal odkaz na programové prohlášení vlády.

Česká národní banka to nenechala jen tak být a ještě napsala stanovisko oficiálně k tomu vypořádání, a to vám odcituji, protože je velmi krátké: Česká národní banka nesouhlasí s vypořádáním své připomínky a trvá na rozporu z důvodu, že rozklad daňové povinnosti do dvou let nepovažuje za dostatečný vzhledem k odhadu dopadu navrhované úpravy na pojišťovny. - Myslím si, že nezávislý regulátor, Česká národní banka, neposuzuje návrh zákona podle toho, zda to bylo, či nebylo v programovém prohlášení vlády, ale podle toho, zda to může mít dopad na finanční trhy, které ze zákona střeží Česká národní banka. A takhle národní banka postupovala. Bohužel vláda jí nevyhověla s odkazem na programové prohlášení vlády.

Abych necitoval pouze stanovisko vlády, opozice nebo České asociace pojišťovny, tak jsem si vytáhl citace renomovaných ekonomů, kteří působí ve veřejném prostoru v České republice. 11. června letošního roku proběhl k tematice zdanění technických rezerv pojišťoven kulatý stůl. A já vám odcituji hlavní závěry klíčových řečníků tohoto kulatého stolu, říkám závěry.

Miroslav Singer - nemusím představovat, dlouholetý guvernér České národní banky, který se z titulu své funkce dlouhodobě věnoval stabilitě finančních toků v České republice. Miroslav Singer řekl: V dřívějších letech jsme pojišťovny více hlídali vůči jiným finančním sektorům, a to i v porovnání s cizími zeměmi. A tento sektor vykázal velkou robustnost. Politikům to tak ušetřilo mnoho peněz, protože se nemuseli postarat o sektor, který by nefungoval, a vynaložit na tuto péči nemalé prostředky. - Jinými slovy Česká národní banka říká, že tím, jak prováděla přísný dozor, ochránila stabilitu tohoto trhu a tím pádem stát a politici nemuseli vynakládat prostředky daňových poplatníků na sanaci nějaké havárie na tomto trhu. Miroslav Singer dál v těch závěrech říká: Jeden z rozumnějších principů zdaňování je zdaňovat budoucí byznys, u kterého se každý může rozhodnout, jestli ho udělá, a to jak na straně klienta, tak na straně pojišťovny, podle cenových hledisek.

Princip by neměl zdaňovat nikoliv sektory, ale celou ekonomiku. Pokud by se zdaňoval sektor, neměla by se zdaňovat rozhodnutí, která nebyla byznysová, ale obezřetnostní.

Jinými slovy v tomto vystoupení bývalého guvernéra není a priori odmítnuta ta myšlenka, nicméně říká, že by to mělo být kdyžtak pouze v rámci celé ekonomiky a pouze na nové smlouvy. A do těch nových smluv by pojišťovny promítly nová pravidla, nové daňové zákony, a pak by záleželo jak na pojišťovně, jaký nabídne produkt, tak na konkrétním klientovi, zda ten produkt pro něho bude atraktivní, či nikoliv, ale bude to na jejich svobodné vůli. Tento návrh zasahuje již do dávno uzavřených smluv, a to je ta možná retroaktivita, o které jsem mluvil.

Dalším z řečníků byl Mojmír Hampl, asi nemusím taky představovat, bývalý viceguvernér České národní banky, který říká, a už ta první věta je klíčová: nepovažuji tento návrh za moudrý už čistě z fiskálního a makroekonomického pohledu, je to snaha získat jednorázový fiskální příjem, ze kterého už samo ministerstvo deklarovalo, že chce krýt opakující se výdaje, dokonce mandatorní výdaje. To dává smysl ve velmi krátkém horizontu, ale ne v pohledu makroekonomickém. Ve veřejném sektoru stále rezonuje téma odvodu zisku do zahraničí z ekonomiky, která má pořád jeden z největších podílů zahraničních investic na HDP. Je naprosto paradoxní, že vzniká tento návrh, který bude fakticky znamenat, že zahraniční vlastníci budou dodaněním technických rezerv schopni z tohoto sektoru odvést více prostředků, protože z toho dodanění získá pětinu fiskál, ale zbytek zůstane vlastníkům, a to z prostředků, které byly vytvořeny z peněz místních domácích pojistníků v dobré víře a z důvodu obezřetnosti.

A dále říká bývalý viceguvernér České národní banky: toto zdanění může také vést k nečekaným efektům na straně pojišťoven a jejich vlastníků, k efektům, které bych označil jako méně stability v sektoru, který je dominantně vlastněn zahraničními hráči. Mohl by být významnou motivací pro hledání způsobu, jak přeměňovat dceřiné společnosti na pobočky.

Vidíte, že ve vyjádření bývalých významných členů regulátora se ty obavy, o kterých jsem mluvil, také objevují. A myslím si, že nikdo z nás je nemůže obviňovat z toho, že to je pohled opozice. To je pohled lidí, kteří roky úspěšně vedli Českou národní banku.

A poslední citaci, kterou jsem si připravil, myslím že v důchodové reformě je už takové zaužívané sousloví Bezděkova komise, návrhy Bezděkovy komise a tak dále. A jedním z řečníků na tomto kulatém stole byl také Vladimír Bezděk. Dovolte mi, abych ocitoval jeho názory: tento způsob zdanění je nejhorší možnou snahou, jak dostat z tohoto sektoru požadovaný objem finančních prostředků. Vidíme zde rovinu daňově diskriminační, dále je tam mimořádně nízká technická kvalita návrhu, návrh je mimořádně distorzně škodlivý a komunikace Ministerstva financí vůči sektoru velmi špatná. Dělá to dojem, že se návrh schválně připravoval za zády sektoru, že tam je skoro ambice sektor za něco potrestat.

To jsou mimořádně tvrdá slova renomovaného ekonoma a ne opozičního politika.

Další citace. V návrhu vnímám především potenciální ohrožení finanční stability sektoru pojišťoven. Návrh míří k tomu, aby v zásadě odčerpal vlastní kapitál pojišťoven v hodnotě zhruba ročního zisku, u některých pojišťoven i několika ročních zisků. Zdanění sice odčerpá zisk každé pojišťovny, ale nedopadne na všechny subjekty proporcionálně podle jejich tržní velikosti zisku, nebo v jiném indikátoru. Nepochybně budou případy, kdy je u konkrétní pojišťovny například odčerpán dvouletý zisk a budou případy, kdy odčerpá jen zlomek ročního zisku. Povede to k tomu, že zdanění bude penalizovat ty společnosti, které účetní rezervy dnes drží relativně vyšší oproti solventnostním rezervám než jiné firmy, a tím pádem se chovaly obezřetněji ve prospěch klientů, aby s větší pravděpodobností dostály dlouhodobým závazkům vůči klientům, obezřetněji i z hlediska naplnění péče řádného hospodáře a v zájmu jejich akcionářů a zejména celé české ekonomiky. Řada pojišťovacích centrál, které působí v české ekonomice v tuto chvíli formou dceřiných společností, by mohla začít analyzovat převod dceřiné společnosti na zahraniční pobočku, protože tímto mechanismem by se dostaly z dohledové diskrece České národní banky. Zahraniční pobočky skrze celou instituci reportují ne České národní bance, ale přímo mateřské instituci dohledu v dané zemi a údaje o výši solventnostních rezerv, které mají být součástí daňového základu, by tak pobočky nemusely do domácí ekonomiky reportovat a je zde určité riziko, že by se mohly z tohoto záměru zdanění postaveného na solventnostních rezervách vymanit zcela, nebo částečně. Domácí subjekty, Ministerstvo financí a Česká národní banka, by pak měly menší, nebo vůbec žádný přístup k podstatným informacím určujícím daňový základ těchto zahraničních poboček, takže bych čekal, že návrh povede k nechtěným důsledkům. Nedivil bych se, kdyby centrály chtěly stáhnout veškerý disponibilní volný kapitál domů formou dividendy, a to z toho důvodu, že zdanění ve výši jednoročního zisku sektoru z pohledu akcionářů dramaticky zvyšuje míru rizikovosti provozování byznysu v České republice. Toto opatření je tedy ekonomický šrapnel na sektor a důsledky mohou být mimořádně závažné a očekávám, že se to nejvíce projeví v oblasti finanční stability. Kdyby například tím daňovým základem byl v nějaké podobě nový byznys, či hodnota nového byznysu, a tato daň by třeba měla charakter nějaké xprocentní přirážky k pojistnému, tak i přesto, že jsem zastáncem šetrnějšího státu a obecně nižší daňové kvóty v ekonomice, tak bych akceptoval, že je legitimním právem vlády si tu míru zdanění a míru veřejných výdajů určit. Díval bych se tedy alespoň na to, jestli na subjekty dopadne relativně podobně vzhledem k jejich velikosti, a to by tento návrh splňoval, tedy princip neutrality.

Opakuje se tady vlastně názor, který vyjádřil bývalý guvernér, že přestože by s tím nesouhlasili, tak pokud by to dopadlo pouze na nové smlouvy, oba dva ekonomové uznávají, že je to legitimní právo vlády, se kterým můžete politicky souhlasit, nebo nesouhlasit, ale nezasahovalo by už do uzavřených pojistných smluv. Tak jak návrh zní, tak zasahuje jak neživotní pojištění, tak životní pojištění. Ministerstvo zatím nevyhovělo ani připomínce České národní banky, aby bylo alespoň životní pojištění vyňato. Zde s vysokou pravděpodobností ten návrh povede dříve či později ke zdražení pojistného na českém trhu, protože to prostředí bude podstatně rizikovější pro provozování byznysu. Mám tady těch citací víc, ale myslím, že to stačilo, abych ukázal, že renomovaní ekonomové varují zejména před zdaněním smluv, které již v oblasti životního pojištění byly uzavřeny a současně říkají, i když s tím nesouhlasí, pokud by se vláda rozhodla vytvořit nová pravidla pro nové smlouvy, pak už je to na byznysových plánech pojišťoven a na jejich budoucích klientech (poslanec kašle), omlouvám se, zda by dopad těch daní se promítl například do cen pojistného a každý by se mohl svobodně rozhodnout, zda ano, či ne.

Teď se pokusím pár slov k argumentům, které zatím zazněly v té veřejné debatě.

Nevím, jestli to bylo na rozpočtovém výboru, nebo na některém z podvýborů, zazněl argument, že pojišťovny si zlepšily uznatelnost daní pozměňovacím návrhem, který Poslanecká sněmovna schválila v roce 2000. K tomu chci říct, že tvorba technických rezerv byla vždy daňově uznatelná a v průběhu let se měnily výše a způsob stanovení limitu pro daňovou uznatelnost. V počátcích se za daňově uznatelnou považovala tvorba technických rezerv z neživotního pojištění do výše 60 % předepsaného pojistného a v případě životního pojištění se za daňově uznatelnou považovala celá tvorba technických rezerv. Tady vidíme, že na začátku byl rozdílný přístup u životního a neživotního pojištění, já bych řekl, že docela logicky, a bylo omezení u tvorby u neživotního pojištění, u životního ne.
Rezervy životního pojištění, technické rezervy, představovaly v 90. letech přibližně 60-65 % z celkového objemu rezerv, nyní je to zhruba 80 %. Před zrušením limitu v roce 1999 činilo skutečné procento tvorby rezerv v neživotním pojištění 7,5 %, a tím pozměňovacím (návrhem) se zrušil ten limit, o kterém jsem mluvil, a z těch 7,5 % to bylo o rok později 11 %. Rychlejší růst rezerv v následujících letech byl způsoben zejména demonopolizací povinného ručení, kdy pojišťovny musely vytvořit rezervy - povinnost, kterou jim uložil zákon na pokrytí deficitu ve výši přibližně 5 mld., a v roce 2002 a 2003 pak rezervy na pojistné události vzrostly v důsledku škod způsobených rozsáhlými povodněmi.

Pokud bychom simulovali daňovou uznatelnost rezerv do výše 60 % pojistného i po roce 2000, to znamená, jako by ten pozměňovací návrh Poslanecká sněmovna nikdy neschválila, tak od roku 2004, to znamená po tom období, kdy pojišťovny dělaly rezervy po těch rozsáhlých povodních a rozsáhlých škodách, tak již nikdy nedošlo k tvorbě rezerv nad původní parametr 60 % od roku 2004. To znamená, to už je 15 let. I kdyby ta regulace platila, tak za posledních 15 let by pojišťovny nepřesáhly ten parametr, který limitoval výši rezerv u neživotního pojištění. Jenom zopakuji, že v roce 2001 pojišťovny řešily enormní tvorbu rezerv na závazky ze starého systému povinného ručení, které stát přenesl na Českou kancelář pojistitelů, a v roce 2002 a 2003 byly ty katastrofální povodně a enormní plnění pojistných smluv. A chci zdůraznit, že všechny nároky z pojistných smluv byly uhrazeny bez peněz daňových poplatníků.

To znamená, pokud by i po roce 2000 platila daňová uznatelnost pouze do 60 % pojistného včetně těch let, kdy pojišťovny reagovaly na změnu zákonů, tak stát by získal 9 mld. korun za 19 let. Získal by ale především v těch letech, kdy pojišťovny řešily extrémní povodně, čímž by je neústavně zatížil, a pojišťovny pak místo toho, aby platily škody klientům, mohly odvádět daně státu. To se naštěstí nestalo. Ale zvažme to číslo 9 mld. od roku 2000, pokud by ten pozměňovací návrh, kterým někteří v té debatě argumentují, že se tím výrazně zlepšilo postavení pojišťoven.

Druhý argument, a byla to vlastně reakce na můj dotaz, myslím, že na rozpočtovém výboru, jestli existuje jiná evropská země, ve které se daní podle Solvency II, tak jsem slyšel jak příklad Rakousko, že v Rakousku sice nepoužívají Solvency II, ale mají přísnější zdanění rezerv, než navrhuje vláda. Tak jaká je skutečnost? Rakouský model zdanění rezerv vychází z účetních rezerv. V oblasti životního pojištění je 99 % rezerv daňově uznatelných. Devadesát devět procent rezerv v oblasti životního pojištění je daňově uznatelných. Sami jsme si schopni vyhodnotit, že rozdíl mezi 99 % a 100 % je zanedbatelný.

V oblasti neživotního pojištění, mluvím o Rakousku, jsou rezervy rozděleny na krátkodobé a dlouhodobé. Za krátkodobé, které jsou plně daňově uznatelné, se považuje 70 % všech rezerv. To znamená, ze 100 % rezerv u neživotního pojištění se za krátkodobé považuje 70 % a jsou daňově uznatelné. To znamená, 70 % je už z tohoto pohledu z celkového objemu daňově uznatelných. Zbývajících 30 %, tedy dlouhodobé rezervy, jsou uznatelné z 80 %. Celkem je tedy daňově uznatelných 70 % a 80 % z 30, což je 24 %, takže 94 % všech rezerv neživotního pojištění je daňově uznatelných. Navíc v Rakousku je stále z 50 % uznatelná také vyrovnávací rezerva, která byla u nás před časem zrušena, což u nás bylo tehdy zhruba 5 mld. korun. Pokud bychom tedy aplikovali rakouský model do sněmovního tisku 509, který je podle tvrzení Ministerstva financí přísnější na pojišťovny než ten návrh, tak bychom zjistili, že daňově neuznatelných máme zhruba 4 mld. rezerv a z toho daň tvoří cca 1 mld. korun. Kdyby to tak bylo, tak si myslím, že v zásadě nevedeme debatu ke sněmovnímu tisku 509 o té části, která se týká pojišťoven. To znamená, kdybychom aplikovali ten rakouský model, tak se proti stávajícímu stavu skoro nic nezmění, rozpočet by získal zhruba 1 mld. korun ročně navíc. Tolik k argumentu, že v Rakousku jsou přísnější podmínky pro zdaňování technických rezerv. Myslím, že na konkrétním případu a aplikaci rakouského práva, rakouského přístupu jsem ukázal, že tento argument není relevantní.

My někdy v debatě používáme, my z opozice, abych byl přesný, ne vláda, termín, že se jedná o sektorové zdanění, a vláda argumentuje, že to sektorové zdanění není. Myslím si, že pravdu mají obě dvě strany. My to používáme proto, že se jedná o daň pouze pro jeden sektor, ale klasická sektorová daň se chápe jako dodatečná přirážka k dani z příjmů právnických osob. Takže v úzkém slova smyslu má pravdu vláda, v širším slova smyslu, že tato navržená daň dopadá pouze na pojišťovny, má pravdu opozice. A víte, že kolegové z České strany sociálně demokratické mají takový dlouhodobý daňový hit, se kterým často předstupují před veřejnost. Říkají tomu sektorová daň pro banky. Jednou je to dodatečná přirážka k dani z příjmů právnických osob, někdy je to návrh na zdanění aktiv těch bank. To je čistá sektorová daň a tu hlavní vládní strana odmítá a má v tom naši podporu.

Ale já jsem si jenom připravil několik čísel, když porovnáváme tyto dva sektory. Zopakuji, my jsme proti sektorové dani, kterou navrhují socialisté, ale abychom si udělali představu o tom, jak je který sektor ziskový. Mám tady údaje kumulované a zprůměrované, takže nebudu mluvit o jednotkových bankách, to by nebylo vhodné, a mám kumulované a zprůměrované údaje za roky 2009-2018, což je deset zdaňovacích období. Myslím, že to je dostatečná doba, abychom byli schopni porovnat i případnou změnu trendu, nebo ne.

Průměrný roční zisk před zdaněním - roční zisk před zdaněním: bankovní sektor 78 mld., pojišťovny 14 mld. - průměrný roční za těch deset let. Efektivní daňová sazba je u bank 16,5 %, u pojišťoven 19,5 %. Průměrná roční daň bankovního sektoru je zhruba 13 mld. a průměrná roční daň u pojišťoven 2,8 mld. Jsou to zprůměrovaná čísla. Aktiva - banky měly, já to zaokrouhlím, 4,1 bil. v roce 2009 a 7,3 bil. v roce 2018, tudíž nárůst aktiv byl o 3,2 bil., což je zhruba o 78 %. Pojišťovny měly aktiva necelých 400 mld. v roce 2009 a v roce 2018 520 mld. Rozdíl je zhruba 123 mld., nárůst aktiv za těch deset let o 31 % v pojišťovnictví, v bankovnictví o 78 %. Vlastní kapitál banky měly v roce 2009 320 mld., v roce 2018 necelých 580 mld., rozdíl byl 257 mld. Vlastní kapitál banky za deset let zvedly o 80 %, což je 257 mld.

Pojišťovny měly vlastní kapitál necelých 74 mld. v roce 2009. Vlastní kapitál v roce 2018 byl asi 98 mld., takže nárůst vlastního kapitálu bylo 24 mld., u bank 254, u pojišťoven 24, to znamená, to je desetina. Ale bylo to 33 % u pojišťovnictví oproti 80 % u bankovnictví.

Tolik jenom k porovnání těchto dvou odvětví. A sami zvažte, zda je rozumné na odvětví pojišťovnictví přidávat nějakou další, další daň. Argument, který jsem v debatě zaznamenal od pana ministra vnitra byl, když my upozorňujeme na možné riziko zdražení pojistného - říkám možné riziko, ne že se to určitě stane, tak pan ministr vnitra říká: Vždyť už jsme to jednou zažili. A nic se nestalo. Říká se tomu povinné ručení, nebo povinné pojištění za odpovědnost způsobenou vozidlem. Já budu asi používat to povinné ručení, myslím, že to je název, který se v obecné češtině častěji používá.

A argument pana ministra je, že povinnost do speciálního fondu byla zavedená od 1. ledna 2014 a nic se nestalo. Pravda je jiná. Průměrná cena - mám tady graf, nebudu vám to ukazovat, průměrná cena toho povinného pojištění prostě rostla. To znamená, že ten dodatečný odvod do speciálního fondu zaplatili klienti. Když se podíváte i do účetních závěrek pojišťoven, tak zjistíte, že to fungovalo, tak jak se dalo předpokládat. A to je hlavní nedostatek obecně sektorové daně, protože sektorovou daň ve skutečnosti nakonec zaplatí klienti i těch bank. A dojde jenom k vyšší míře přerozdělování. To už naši kolegové z ČSSD neříkají. Jen říkají: To jsou ty tučné banky, ty mají ty tučné zisky. Pojďme je více zdanit. A zapomínají dodat, že logickým chováním banky bude, že to nakonec zaplatí klienti. A to by se říkalo mnohem hůř, kdybychom měli říkat poctivě: Milí klienti bank, budete mít dražší služby, protože my to od vás vybereme ty peníze a pak vám možná něco vrátíme v rámci přerozdělování. Všechna čísla tomu odpovídají a je to naprosto logické a předvídatelné chování. A jsem rád, že v této sněmovně existuje jistá - já bych řekl dokonce ústavní většina, která odmítá nápady na zavedení sektorové daně.

Myslím, že když mluvíme o pojišťovnictví, tak bychom si mohli připomenout ta smutná fakta z posledních dvou velkých povodní, které zasáhly území ČR. A já jsem z města, kde jsme ty povodně zažili už před 22 lety. A jenom takový povzdech na okraj. Je to povzdech na fungování všech vlád od té doby. Klíčovým opatřením k tomu, aby se taková nešťastná a rozsáhlá povodeň nemohla opakovat například v Opavě je výstavba nové přehrady Nové Heřminovy. A přestože uběhlo 22 let, tak stát nebyl schopen prosadit výstavbu této přehrady, a že se vystřídalo za tu dobu vlád s různým politickým zabarvením. To je spíš jenom ukázka toho, jak obtížné je prosazovat nějaké větší stavby, které... je to pravda. Menšímu počtu občanů zhorší životní podmínky, případně zasahují do jejich majetků, ale současně potenciálně ochrání desetitisíce jiných občanů a majetek těchto desetitisíců občanů a všech firem, které na daném území podnikají.

A protože je to tak hodně dávno a my, kteří jsme to zažili na vlastní kůži, tak o tom úplně často nemluvíme a neradi na to vzpomínáme, kromě té solidarity a nasazení integrovaného záchranného systému a také si myslím, že právě proto, že ty povodně jak v roce 2002 tak v roce 1997 měly tak dramatické dopady, tak právě proto se podle mne dramatickým způsobem zlepšil integrovaný záchranný systém.

Takže v tom roce 1997 - bylo to v červenci pátého a šestnáctého července, byla zaplavena zhruba třetina území. Nejvíce Morava a východní Čechy. Postiženo bylo 536 měst a obcí ve 34 okresech. Například části Ostravy, Otrokovic, Opavy, Přerova, Olomouce. Nejtragičtější statistika je, že o život přišlo 50 lidí. Většina z nich utonula, a někteří zemřeli v souvislosti s povodní z jiných důvodů. Nejtragičtější následky byla obec Troubky. Já myslím, že mnozí z nás si to pamatují. Evakuováno bylo takřka 80 tis. lidí. A škody byly zhruba za 63 mld. korun, což v té době činilo 12 % státního rozpočtu. Když si uvědomím, že v té době ten státní rozpočet měl úplně jiný objem.

Samozřejmě k likvidaci škod a k likvidaci těch následků přispěchal i stát. V roce 1997 vláda uvolnila 11,4 mld. korun. A pak parlament schválil převod z toho účtu privatizace na povodní účet ve výši 4 mld. korun. A postupně byly uvolňovány další finance. Byly vydány tzv. povodňové dluhopisy, které byly ve výši až do 5 mld. korun. A vláda požádala i Evropskou komisi o možnost použití prostředků ve výši zhruba 1,5 mld. korun. V té době jsme ještě nebyli členským státem.

Škody na památkách činily zhruba 6 mil. korun. Například v Kroměříži bylo zatopeno více než 90 % Podzámecké zahrady. Já to říkám proto, že i díky vytvořeným rezervám pojišťovny dostály všem svým závazkům. Podobná situace nastala o pět let později. Zatopené stanice metra. Škody za 7 mld. jenom na veřejné dopravě v Praze. Opět pojišťovny dostály všem svým závazkům. A možná právě díky tomu, že byl zrušen ten limit daňově uznávání technických rezerv, než životního pojištění, i na základě toho, pojišťovny dostály. Když to shrnu, myslím si, že není rozumný nápad dodatečně zatížit více než 10 mld. celý sektor. A jenom odkážu na naši podrobnou debatu v rozpočtovém výboru. Myslím si, že můžeme v debatě a v hlasování odlišit vlastně tři modely. Buďto neprojde vůbec, což je varianta, kterou bychom preferovali my jako občanští demokraté.

Nebo to projde, tak jak chce vláda. To je zase určitě varianta, kterou preferují vládní strany. A nebo se pokusíme o nějaký kompromis. A například vypustit z oblasti z daně technických rezerv tu oblast životního pojištění. Jinak mimochodem doporučil rozpočtový výbor, ale mnozí, kteří sledují jednání výboru, já bych řekl, přeceňují výsledky hlasování ve výboru, já myslím, že klíčové hlasování na plénu, protože vzhledem (?) k daňovému balíčku a (nesrozumitelné) to potvrdí, jsme hlasovali asi o šedesáti pozměňovacích návrzích, a s výjimkou dvou to dopadlo plus jeden nebo minus jeden hlas. A teď je jedno, kdo měl momentální většinu, takže kromě toho, že jsme se, řekl bych skoro jednomyslně shodli u těch plynových kotelen, všechna ostatní hlasování byla velmi těsná. A pro plénum Poslanecké sněmovny to není určující, jestli v daném hlasování měla vládní většina plus jeden hlas, nebo plus dva hlasy, anebo i opozici se občas podařilo získat většinu v rozpočtovém výboru. Ale také plus jeden hlas.

To znamená, je to věc, která není černobílá, a na kterou bychom se mohli zaměřit. Tím považuji za ukončený ten nejdelší blok ve svém vystoupení. Nejdelší proto, že ho považuji za nejvíce kontroverzní. K těm ostatním blokům už budu mluvit mnohem kratší dobu. Teď jsem si napsal hazard jako čtvrtý blok.

A musím říct, že mě k tomu vystoupení v této oblasti inspirovaly vlastně jednak zpráva Ministerstva financí, která hodnotila účtenkovou po dvou letech a potom zpráva z minulého týdne nebo zprávy z minulého týdne, které vlastně vycházely z údajů, které poskytlo Ministerstvo financí.

Pokud si dobře pamatuju ta čísla, tak za provoz účtenkovky zaplatili daňoví poplatníci za ty dva roky 150 milionů korun. Až budeme ve státním rozpočtu projednávat některé pozměňovací návrhy, které budou v řádech desítek nebo možná jednotek milionů korun a budeme slyšet, že na to nejsou peníze alokovány ve státním rozpočtu, tak si vzpomeňme, kde stát utratil 150 milionů korun.

Důvodem pro zavedení účtenkovky měla být motivace občanů, aby si vyžadovali účtenku, účet. Tak já jsem ho chtěl vždy, účet. Mě nikdy nenapadlo, že bych někde něco posílal. Ale jsou mezi námi jiní, kteří podle mě propadli účtenkovce. Když mluvíme o závislostech, tak zvažme sami, jestli je normální, že hráč tady poslal největší počet účtenek za měsíc, jich bych schopen vyprodukovat jedenáct tisíc účtů za měsíc. A protože platí pravidlo, aby ty účty neposlal zřejmě personál, že aby ten účet byl zařazen do slosování, tak platí, že za jeden den z jedné provozovny pouze jeden účet. Takže pokud máte jedenáct tisíc účtenek měsíčně, tak přibližně zaokrouhleme, je to necelých 400 účtenek denně. A protože to nemůže být z jednoho obchodu, to znamená stát se tváří, že věří tomu, že ten člověk každý den navštíví zhruba 380 prodejen a v každé z nich udělá účet. To si myslím úplně popírá. Navíc jsem se dočetl, že existují bazary, kde si hráči, patologičtí hráči, vyměňují účtenky za 0,01 korunu. Mě napadá, vidím pana poslance Nachera, jak dneska utratí třikrát tady, bude mít tři účtenky, by mohl za 0,01 korunu směnit s někým, kdo utratí tři účtenky někde jinde. Přijde vám to normální? Pan poslanec Nacher to samozřejmě neudělá. Já chci jenom, má tu smůlu, že zrovna na něj vidím, když se dívám doleva. Tak tady ten účel ta účtenková loterie vůbec neplní. A byl to jenom takový pokus ukázat, že to nejsou jenom ty hazardní společnosti, ale v tomto případě i stát, který pod vidinou snadné výhry, věcné výhry, motivuje některé občany k tomu, aby sehnali jedenáct tisíc účtů a zaregistrovali je.

Já jsem se v prvém i druhém čtení věnoval tomu institutu zdanění výher, který považuji za nešťastný z důvodu obtížné vymahatelnosti kromě toho, že je to dodatečné daňové zatížení. V prvém čtení mnozí z poslanců zde vystupovali, ukazovali matematické příklady, že pokud by ten návrh zůstal v původním znění tak, jak byl předložen do Poslanecké sněmovny, tak zejména u kurzovních sázek by se mohlo stát, že v okamžiku, kdy vyhrajete, při poměrně nízkém kurzu a vsadíte poměrně vysoký obnos a tu výhru zdaníte 15 procenty, tak nakonec váš výsledek bude minus. Myslím, že ten argument zaujal Ministerstvo financí a Ministerstvo financí připravilo ve spolupráci s konkrétními poslanci rozpočtového výboru pozměňovací návrh, který má tuto nelogičnost odstranit. To je sice pravda, to se tím návrhem asi podaří, ale podívejme se, za jak absurdních okolností.

Ano, bude se danit pouze rozdíl mezi vloženými a vyhranými prostředky, ale současně se říká, že zdaňovací období je rok. A pokud to myslíme vážně a pokud by to měla Finanční správa někdy zkontrolovat, tak každý, kdo například hraje Sportku, by si měl ve svém nějakém, a to není účetní deník, to nevím, deník sportkaře nebo deník kurzového sázkaře, nebo ten nejhorší případ, deník toho, kdo háže peníze do těch beden, vést a psát. Dneska, 29., ne, to bylo včera, dneska je 30. října, jsem vsadil 260 korun a vyhrál jsem 303 korun. Za dnešní den mám zisk 43 korun. Takhle by to měl vést celý rok. Na konci roku by měl sečíst vsazené a vyhrané prostředky. Jsem si jist, že bohužel většina jich bude v minusu, logika hazardních her, jinak by to nefungovalo. Ale ti, kteří budou čirou náhodou v plusu, protože to je jenom otázka štěstí a ne umění toho člověka, tak to budou muset doložit a říct, jé, já jsem vyhrál 101 tisíc anebo, a to byl rozumný potenciální návrh rozpočtového výboru, tady tu hranici zvednout na milion korun, a jdu to danit. Ale ono je v zásadě jedno, jaká bude hranice, jestli deset tisíc, sto tisíc, milion nebo deset milionů. Jakým způsobem ta daňová správa ověří, že ta částka, ten daňový základ, je správný? Já si to vůbec neumím představit. Taková absurdita, že bude mít jako deníček hráče a bude si tam psát, kolik vsadil a kolik vyhrál. Možná by to bylo to nejvýchovnější, co by ti hráči mohli pro sebe udělat, aby viděli, jak ztrátová činnost to je. Fakt si to neumím v praxi představit. Možná se pak dozvíme od těch, kteří to navrhli a prosadili v rozpočtovém výboru, a je to lepší než ten stávající stav, to je třeba říct, proti tomu původnímu vládnímu návrhu je to prostě lepší. Ale podle mě je to neproveditelné. Nezkontrolovatelné. A neměli bychom do zákona napsat paragrafy, které se nedají zkontrolovat a tím pádem účinně vymáhat. Vyrobíme tím problém nejen daňovým poplatníkům, ale také pracovníkům finanční správy. Protože po nich spravedlivě nemůžeme chtít, aby to řádně zkontrolovali, případně doměřili nebo řekli ano, v pořádku, ten limit byl nižší než je stanovený v zákoně. Samozřejmě čím vyšší ten limit bude, tím menší skupiny daňových poplatníků se to bude týkat, to je pravda. Ale ten problém s kontrolou (nesrozumitelné) zůstává bez ohledu na výši té hranice.

Tak jsme se snažili zjistit, jak je to jinde v Evropě. Jestli jinde v Evropě se například plošně zdaňují všechny výhry, jak je to v tom navrženém zákoně, sněmovním tisku 509 a jak je to také v tom pozměňovacím návrhu, který rozpočtový výbor, tentokrát bych řekl výraznější většinou než jednoho, dvou hlasů, doporučil Poslanecké sněmovně. Jediné, na co jsem se mohl odkázat, už jsem z toho jednou citoval, to byla RIA Ministerstva financí z roku 2015, takže novější informaci nemám, v opozici ani nemáte kapacity, jak to zjišťovat. A v té analýze RIA z roku 2015 Ministerstvo financí tehdy napsalo, žádná země EU neaplikuje plošné zdanění výher. Mimochodem za výsledkem z roku 2015 bylo doporučení nezavádět zdanění výher, protože to jsou právě ta rizika kontroly, proveditelnosti, nákladů na správu takové daně, náklady na kontrolu a podobně.

My jsme tady v minulém volebním období přijali nový zákon o dani z hazardu. Pokud si ti, kteří tady seděli, vzpomenou, tak nakonec získal širokou politickou podporu. Nebyl to souboj koalice versus opozice. Ano, Poslanecká sněmovna na rozdíl od tehdejší vlády prosadila jinou míru zdanění podle škodlivosti konkrétního druhu hazardu. A je pravda, ten argument se opakuje u toho tisku, že tehdejší vláda vlastně navrhovala to samé, co navrhuje tato vláda. Ale tehdejší Sněmovna to odmítla a přijala vlastní pravidla, která se aplikují teprve, paní ministryně mi pomůže, řekl bych tři zdaňovací období, pokud se nepletu. Poprvé to bylo snad 2016, mám pocit. Takže zatím máme výsledky za tři.

A například pro občanské demokraty byl klíčovým instrumentem v tom zákoně ten registr hráčů, který má sloužit, abychom vyloučili z hazardu ty, kteří například pobírají nějaké dávky, společnost jim je dává a oni pak ty peníze, které dostávají jako pomoc od společnosti, utrácejí v hazardu. Musím poctivě přiznat, že paní ministryně s tím po letech pohnula, a podle informací, které od ní mám, tak nejpozději v polovině příštího roku to reálně vznikne poté, co proběhne zkušební provoz. 

A podle mě teprve potom můžeme očekávat ty pozitivní dopady zavedení takového registru. My jsme se tady přeli o tom, jestli nemá být širší ta blokace, my jsme třeba navrhovali v zásadě všechny příjemce sociálních dávek, protože na to se skládá společnost, tak není žádný důvod, když se na to složí společnost, aby ten, který tu pomoc dostane, aby ji použil k nějakým hazardním hrám. Nicméně podle mě se k tomu můžeme vrátit, až po roce či dvou vyhodnotíme konkrétní dopady. Současně platí technologický rozvoj v oblasti hazardu. Myslím si, že nejenom ten tlak obcí a Ministerstva financí, když se snižuje počet heren a počet VHP, to je výherních hracích přístrojů.

Realita bude taková, že hazard se bude přesouvat na internet, a tam je otázka zdanění mnohem komplikovanější. To si řekněme otevřeně, je to mnohem komplikovanější vzhledem k tomu, že vlastně můžete sázet na server po celém světě a je velmi obtížné tam dohledat daňové poplatníky a určit jim spravedlivou daň. Myslím si, protože neznáme přesné dopady, kromě toho, že známe fiskální dopady. Vidíme to v minulých letech, kolik stát vybral, případně se můžeme zeptat, nevím, jestli třeba Svaz měst a obcí nebo Ministerstvo financí má celkové údaje, kolik z hazardu přichází do městských rozpočtů, tak já nemám představu, řekl bych, že toho je víc než přichází do státního rozpočtu (nesrozumitelné) těch pravidel. Tak si myslím, že máme pořádně vyhodnotit dopady toho nového hazardního zákona a poté případně přistoupit ke změnám sazeb u jednotlivých typů hazardu. A měli bychom brát v úvahu i společenskou škodlivost těch jednotlivých...

Já vím, že je velmi těžké hájit například zdanění či nezvýšení daní u hazardu. Nicméně, když použiji tu nejčastější loterii, kterou znám odmala jako dítě, to je sportka, znám rodiny, které roky sázejí buď stejná čísla nebo jiná čísla. To sám za sebe úplně neoznačuji slovem hazard. Mně to připadá jako taková pohádka pro dospělé. Kdo by nechtěl vsadit kdysi 18 korun, jeden sloupec stál šest korun, to si pamatuju, nevím, kolik to je dneska, už nevím, a získat za to milion korun. To je pohádka pro dospělé a nevím, jestli tohle zrovna... Já vím, že to logicky padá do hazardu, ale když se o tom bavíme, označit ty, kteří si vsadí do sportky za ty, co propadli hazardu, to tu odvahu nemám a nemyslím si ani, že by to bylo pravé označení. Jiná věc jsou ty herny. To je úplně jiný případ a myslím si, že i to by měl zohledňovat zákonodárce, když určuje výši zdanění.

A podle mě právě proto ta minulá Sněmovna rozlišila různé sazby daně u různých typů hazardu. Samozřejmě tam jsou - ať už podrobnější debata, vidím pana předsedu Bartoška, myslím, že je to dlouholetý návrh KDU-ČSL (nebo?) jeho osobně, aby peníze z hazardu byly přímo určené někam. Musím říct za nás, že to nepodporujeme, že si myslím, že to má rozhodovat vláda, že čím víc svážeme daňové výnosy konkrétních výdajů státního rozpočtu, tím míň dáme politického prostoru pro rozhodování vlády, tím míň dáme prostoru pro politické priority vlády. A platí to pro každou vládu. Mandatorní a kvazimandatorní výdaje tvoří více než tři čtvrtě státního rozpočtu. Reálná politická debata, teď nemluvím o změnách nějakých zákonů, ale reálná politická debata u státního rozpočtu se nám smrskla zhruba na 25 % výdajů. To je ten souboj, v kterém svádíme politický souboj o pozice versus vláda nebo vláda versus opozice. Připadá mi to hrozně málo pro každou vládu, která vyhraje s nějakým politickým programem, a pak jí zůstane 25 % celkových příjmů státního rozpočtu. A navíc, zase z těch 25 % na mnohých procentech je shoda, takže to není... Ten skutečný souboj je ještě o mnohem nižší částku. Proto trošku,... no nesouhlasím s názorem, že to je nejdůležitější zákon roku. Právě proto, jak se zužuje prostor pro politický souboj. Tolik k tomu hazardu. Potom jestli budeme podrobně procházet jednotlivé pozměňovací návrhy, tak jsou tam návrhy, které se týkají živých her, zrovnoprávnění například pokeru, podmínky v České republice s podmínkami v jiných státech a podobně.

Chtěl bych ještě jednou upřít vaši pozornost k mým pozměňovacím návrhům, které jsou tady k dani z příjmů, které se týkají elektromobility. Já vím, že Ministerstvo financí tento návrh nedoporučilo Poslanecké sněmovně ke schválení, ale chtěl bych, abychom se ještě jednou nad tím zamysleli. Česká republika přijala nějaké mezinárodní závazky, můžeme polemizovat, jestli jsou rozumné nebo ne, ale ta polemika nikam nevede. My jsme ty závazky přijali a plnit je musíme. A - otočil jsem se, abych viděl na pana ministra životního prostředí, protože bezesporu jeho resort bude přispívat k tomu, zda ty závazky, která Česká republika přijala, naplníme nebo ne. Musím říct, že v tom základním pohledu, který prezentuje vláda, se vlastně shodujeme. Říkáme, že ano, tyto závazky jsme přijali, ale bavme se o racionálních opatřeních, která na jedné straně povedou ke splnění závazku České republiky, na druhé straně nebudou snižovat konkurenceschopnost českých podnikatelů a nedopadnou zásadním způsobem na příjmy našich obyvatel. To myslím, že je základní přístup, na kterém se s vládou shodujeme a jsme připraveni hledat opatření, která by k plnění těch cílů.

Pokud mám dobrá čísla, tak abychom plnili naše závazky, tak v roce 2030, což je sice za dlouhých 11 let, ale není zase tak daleko, jak to vypadá, by mělo v České republice jezdit zhruba 250 tis. elektromobilů. A pokud odborníci uvádějí, že na 10 elektromobilů potřebujete jednu dobíjecí stanici, tak za těch 11 let by mělo být 25 tis. dobíjecích stanic. Když se podíváte na stávající stav, letos, loni, předloni, tak zjistíte, že pokud se nezmění něco, tak se absolutně k těm číslům nemůžeme dostat. A bude to velký problém pro Českou republiku, pro automobilky, které vyrábějí v České republice. A o významu automobilového průmyslu jako celku pro Českou ekonomiku se nemusíme přesvědčovat. Myslím, že je naprosto klíčový.

Různé země k tomu přistupují různě. My jako pravicová strana určitě odmítáme dotace, nicméně limitujícím faktorem kromě faktorů technických, dojezdové vzdálenosti a podobně, je také cena. A pokud chceme provést nějakou pozitivní motivaci, ať už firem nebo občanů, a současně odmítáme přímé dotace, což odmítáme, tak ten návrh obsahuje tři rozumné věci. Poslanec Juříček řekl v prvém nebo v druhém čtení, že ví, kde ten návrh vznikl. Já jsem říkal, že se tím nijak netajím. Vznikl na půdě automobilového průmyslu. Není důvod to nějak tajit a říkat, že jsme to nekonzultovali s automobilových průmyslem, že to nejsou návrhy, které automobilový průmysl jako celek podporuje. Je to vlastně zkrácení odpisové doby jak u elektromobilů, když to říkám takhle zjednodušeně, protože ten návrh podle daňového zákona je trošku složitější, a to vlastní přeřazení z druhé do první odpisové skupiny, to znamená, nevytváříme žádnou speciální, jenom se pokoušíme tímto opatřením zvýšit motivaci firem, aby ta vozidla pořizovaly. A protože k těm vozidlům potřebujete dobíjecí stanice, tak stejně tak navrhujeme přeřazení dobíjecích stanic do jiné odpisové skupiny. Ministerstvo to odmítlo. Mě by zajímalo, pana ministra životního prostředí, jestli to považuje za rozumné nebo nerozumné. Pokud tyto návrhy považuje za nerozumné, veďme o tom debatu, tak pane ministře, jaká jsou rozumná opatření, která by dopomohla směřovat k těm vysokým číslům, která by v České republice měla být za 11 let?

Děkuji. Tak já volně navážu na pozměňovací návrhy, které se týkají daně z příjmů a vlastně přeřazení jak elektromobilů, tak dobíjecích stanic z jedné do jiné odpisové skupiny. Jenom zopakuji, nevím, jestli pan ministr životního prostředí zaznamenal ten můj dotaz, pokud vím, vláda to odmítla, Ministerstvo financí má také negativní stanovisko, tak můj dotaz je, jaké jiné nástroje k podpoře tohoto segmentu a k plnění našich závazků vláda připravuje, případně navrhne, nebo to necháme bez podpory? I to je samozřejmě řešení. Jenom se obávám, že zejména z toho cenového hlediska pak Česká republika nebude schopna plnit závazky, ke kterým se přihlásila.

Tolik jenom poznámka k tomu - je to takový náš příspěvek občanských demokratů k racionální debatě o tom, jak plnit závazky České republiky, například v oblasti klimatických změn.

Pár slov budu věnovat svému pozměňovacímu návrhu, který je veden v systému pod číslem 3459. Jenom na okraj, pane zpravodaji, já jsem kontroloval - vy jste měl pochybnost, když jste rekapituloval druhé čtení, nakonec jsem to zkontroloval ve stenozáznamu, povedlo se mi přečíst ta čísla dobře, nebyla tam žádná chyba, děkuji, jsme ve shodě, to se může stát, že se člověk přeřekne a řekne jiné číslo dokumentu. Naštěstí se tak nestalo.

Já jsem podal pozměňovací návrh také k té části... (Kašle.) Omlouvám se - která se týká spotřební daně z tabáku. Když jsem ten návrh poprvé odůvodňoval, tak jsem řekl, že jsem si vědom, že ta daň je částečně harmonizovaná a díky tomu, že jeden z těch parametrů Česká republika neplnila, tak ke zvýšení daně prostě dojít musí. Nicméně s ohledem na předpokládané příjmy státního rozpočtu jsem se pokusil navrhnout zvýšení této daně z tabáku pro následující tři, respektive čtyři zdaňovací období, tak aby ten nárůst nebyl jednorázový, kde se zvyšuje riziko přehraničních nákupů a zvýšení šedého či černého trhu. Současně tak, aby příjmy z této daně se daly dobrým způsobem odhadovat a plánovat do příjmů státního rozpočtu. Ten předpokládaný dopad vládního návrhu je zhruba 12 až 13 Kč na krabičku cigaret, pokud mám dobré informace. Ten můj návrh, který dávám ke zvážení, celkově zvyšuje cenu krabičky o 22 Kč, ale rozvrženo na čtyři léta. S tím, že ten návrh je, aby nejvyšší byl příští rok, to znamená, aby předpokládané příjmy státu byly zhruba odpovídající tomu, jak to prognózuje Ministerstvo financí, vláda a mimochodem jak byly schváleny základní parametry rozpočtu v prvním čtení, přestože jsem pro ten návrh nehlasoval, tak respektuji, že celkové příjmy už byly Poslaneckou sněmovnou schváleny. Takže ten návrh je zhruba 9 Kč v roce 2020, 5 Kč - vždycky plus - 5 Kč v roce 2021, 4 Kč v roce 2002 a 4 Kč v roce 2023. Opravdu jedinou motivací je snížit riziko přehraničních nákupů, šedočerné ekonomiky, tím pádem snížit riziko výpadu příjmů státního rozpočtu. A současně to střednědobé plánování této daně. Už jednou se nám povedlo v Poslanecké sněmovně shodnout, myslím, že jsme ty sazby přijali na tři roky v minulém volebním období, pokud mě paměť neklame, tento návrh navrhuje na čtyři. Žádným zásadním způsobem nemění parametry, které navrhla vláda.

Pozměňovací návrhy si necháme na konec, to je tisk 509, kdybych potřeboval citovat. To je odůvodnění pozměňujících návrhů, to si dám k tomu.

Máme za sebou šest z deseti oblastí, ty ostatní budou poměrně krátké.

Poplatek za katastr. Mluvilo o tom hodně kolegů. Já myslím, že ten návrh sem úplně nepatří, do daňového balíčku. Myslím si, že paní ministryně tak dostala zodpovědnost za něco, co sem měl předkládat ministr zemědělství. Možná si nebyl schopen vyjednat větší peníze pro katastrální úřad v rámci státního rozpočtu a i když poplatky mají charakter daní, tak to podle mě do daňového balíčku prostě nepatří. Myslím si, že je to návrh, který skutečně mnoho daňových poplatníků oprávněně rozčiluje. Ty argumenty říkali jiní řečníci k tomuto bodu, tak já je nebudu opakovat, ani nebudu polemizovat s důvodovou zprávou. Možná trochu ano.

Tak buď budeme v debatě používat argumenty typu inflace, rostoucí průměrné mzdy, rostoucí náklady provozní na energii a podobně, a budeme je někam aplikovat, nebo nebudeme. Nejhorší přístup je, že někdy ty argumenty uznáme a někdy je neuznáme. Místo abychom pokud možno zjednodušili například daň z nemovitostí, a jeden z návrhů, které přednesl můj kolega pan poslanec Munzar, slouží k něčemu, co bych nazval automatická daň z nemovitosti v okamžiku, kdy se změní rozsah vašeho majetku. Ano, dneska je to poměrně jednoduché, pokud se nezmění obsah vašeho majetku, neprodali jste kus zahrady nebo nekoupili kus zahrady, tak je to velmi jednoduché, stát vám to spočítá, pošle vám informaci o tom, že máte zaplatit tolik a tolik do tehdy a do tehdy, a vy to zaplatíte. Takže pro daňového poplatníka je to poměrně jednoduché. Mnohem větší problém je, když kousek zahrady prodáte nebo koupíte nebo postavíte garáž, tak musíte podat daňové přiznání. Musíte na to myslet, je tam jiný termín, než je daňové přiznání k dani z nemovitosti a kdy je splatná a podobně, a myslím, že stát má dostatek informací, mimo jiné právě proto, že to má na katastru, má zaznamenánu změnu vlastnictví, zná výměru, zná nemovitosti, protože přílohou toho zápisu jsou kupní smlouvy, a není žádný důvod, aby to stát nezaplatil za daňové poplatníky, a stejně jednoduše, když není změna, aby nabídl možnost placení daně z nemovitosti, když ta změna proběhne. Mně to přijde rozumné směrem k daňovým poplatníkům, je to zjednodušení pro daňové poplatníky, stát si má ty informace prostě předávat. Pokud mluvíme o digitalizaci a elektronizaci, tak to je jeden z případů, kdy stát má všechny informace, zapíše změnu do katastru a současně nás nutí, abychom tutéž změnu, kterou musíme zapsat na katastr, teď se nebavme o výši poplatku, abychom ještě v jiném řízení, to znamená v daňovém řízení, abychom ji znovu zopakovali a tutéž informaci státu poskytli znovu. Nevidím k tomu žádný důvod a myslím si, že by bylo rozumné, aby to prostě fungovalo automaticky. Za prvé se tím vyloučí možnost, že někdo zapomene nebo úmyslně to nepodá, to už můžeme spekulovat, zdali to bylo neúmyslné či úmyslné. A současně tím pádem stát předepíše - minimálně na straně předpisu daně z nemovitostí bude mít relevantní data a bude přepsáno všech 100 %, co se platit mají. Škoda, že pro to zatím není vůle, ale myslím si, že je to jeden z rozumných návrhů, které by stály za podporu.

A teď máme návrh na vypuštění toho poplatku, je to návrh na automatické určení výše daně od státu směrem k daňovému poplatníkovi.

Pak mám bod, který jsem nazval daň z plynu. Předpokládám, myslím, že to byla ta jediná výjimka, o které jsem mluvil, pane zpravodaji, ten pozměňovací návrh získal širokou podporu v rozpočtovém výboru. Hlasovali pro něj, neříká, že všichni, ale členové všech poslaneckých klubů. Myslím, že to bylo 20 z 21, pokud mne paměť neklame. Tím já považuji de facto debatu k tomuto návrhu za uzavřenou a tam jsme našli nějaké shodné stanovisko.

A teď mi dovolte, než půjdu na shrnutí a závěr, které může být krátké, nebo také ne, to ještě nevím, abychom si prošli jednotlivé pozměňovací návrhy a já vám oznámil aspoň rámcovou pozici našeho klubu. Procedura, která je navržena rozpočtovým výborem, není úplně jednoduchá. My tam pravděpodobně budeme mít nějaké návrhy na změnu. Nicméně ten základní princip je správný. To znamená, až budeme hlasovat o pozměňovacích návrzích, půjdeme podle jednotlivých typů daní. Naše pozměňovací návrhy budou pravděpodobně směřovat k otočení v rámci konkrétní daně předřazení nějakého hlasování, nebo podobně. Což je věc politického rozhodnutí, protože mnohé ty návrhy jdou proti sobě a vždycky bychom to měli podle mého názoru seřadit od nejměkčího po nejtvrdší nebo naopak, protože když jsem připraven např. podpořit tři návrhy v dané oblasti k danému zákonu, které se liší v nějakém detailu. jeden považuji za ideální, druhý za o něco horší, ale hodný podpory, třetí bych taky ještě podpořit. Ale když budeme nejdřív hlasovat o tom třetím, tak pro mě to není komfortní situace pro náš klub. Pokud existuje většina pro nějaké konkrétní řešení, tak je vlastně jedno, v jakém pořadí začneme. My budeme vždycky navrhovat v tom daném bloku, pokud už tam není, neříkám, že je to ve všech blocích, případně navrhneme změnu procedury, aby tam byl ten bod jako první, o kterém si myslíme, že nejlépe odpovídá našemu programu a našemu názoru na ty daně.

Nicméně, ta základní procedura je správně a já teď v tom rychlém přehledu se budu držet struktury, tzn. podle jednotlivých daní, aby neskákal z tématu na téma. Návrh na zamítnutí - tak to je politické rozhodnutí. Pozměňující návrhy obsahující změny zákona o dani z nemovitých věcí, to jsem říkal už v prvém čtení; je to oblast, kde vláda má podporu občanských demokratů. Jak ten základní vládní návrh, tak ten doplňující pozměňující návrh. Takže tam z naší strany bude podpora těchto pozměňujících návrhů. Já myslím, že to je návrh paní poslankyně Krutákové, který si osvojil rozpočtový výbor jako celek. Pokud se občas pletu v označení původního autora, u toho návrhu se omlouvám, že když tam třeba rozpočtový výbor si to osvojil, tak je to potom možná úplně nepřesné.

A pak máme daň z příjmu. To je logicky daňový zákon, který obsahuje nejvíce změn. Týká se taky největšího počtu daňových poplatníků. Kromě toho, co navrhuje vláda, jsou tam i dobrá vylepšení, která navrhují především opoziční poslanci. Začal bych tím, jenom ve stručnosti, co podrobně zdůvodňoval pan poslanec Skopeček - a je to návrh na zvýšení základní slevy na poplatníka. Ty návrhy jsou v zásadě tři. Dva jsou ve stejné částce. Minule to kolegové poslanci podali společně, (nesrozumitelné) každý zvlášť, takže spravedlivě podle abecedy pan poslanec Ferjenčík a pan poslanec Skopeček navrhují, aby se základní sleva zvýšila na 30 tisíc. Pak je tam návrh z dílny SPD, který navrhuje zvýšit základní slevu na 27 tisíc. Můj návrh je i v té proceduře, abychom nejdřív hlasovali o 30 tisících, pak o 27 tisících. To je zrovna ten případ, o kterém jsem mluvil. My podporujeme všechny tři návrhy. Všechny návrhy SPD, protože všechny snižují daně. Ale pro nás je lepší varianta 30 tis. než 27 tis. Tak bylo by lepší, kdybychom v tomto pořadí hlasovali: 30, 30, 27 a když neprojde nic, tak zůstává základní sleva na poplatníka tak, jak je dneska - která je mimochodem stejná od roku 2008. Tady jsme na ten argument inflace, která je když započtu rok 2008 přes 20 %. Když to vezmu od roku 2009 je zhruba 16,5 %. A na argument zvyšující se průměrné mzdy jsme nějakým způsobem zapomněli.

Pro mě z nepochopitelných důvodů se tomuto opatření brání naše levice. Já tomu opravdu nerozumím, protože zvýšení základní slevy na poplatníka pomůže zejména těm, kteří mají nižší než průměrnou mzdu. Takže pro ně by relativně to zvýšení mělo vyšší, relativně, absolutně by bylo stejné, ale relativně by to pro něj mělo vyšší kladný přínos do jejich peněženek než u vysokopříjmových nebo u těch, kteří mají průměrnou mzdu. Ale levice z nepochopitelných důvodů - pro mě nepochopitelných - se tomu brání. Tomu opravdu nerozumím. Tak to je jedna část zákona o dani z příjmů a pozměňující návrhy, které k tomu směřují.

Druhá část návrhu zákona, o které jsem podrobně mluvil, tak ji nebudu opakovat, tak je to zrušení superhrubé mzdy. Myslím, že to je návrh paní poslankyně Langšádlové, který neodpovídá parametrům, které vypracovala ODS, ale vlastně odpovídá s výjimkou zrušení solidární daně odpovídá vládnímu programovému prohlášení. A dokonce, jak jsem citoval minulý pátek, odpovídají tomu prvnímu materiálu, který Ministerstvo financí poslalo do vnějšího připomínkového řízení, a tam skutečně i Ministerstvo financí v tomto funkčním období navrhovalo zrušit solidární daň a myslím si, že ten návrh je veskrze pozitivní.

Další návrhy, které se týkají daně z příjmu, já jsem o tom mluvil v případě té elektromobility, to je návrh, který se samozřejmě dotýká daně z příjmu, jinde se to řešit prostě nedá.

Prosím o chvilku strpení, protože já vím, že člověk po té byrokracii nesmí chtít moc, ale my máme proceduru, která je správně rozdělena podle typu daní. A pak máme materiál, který obsahuje všechny pozměňující návrhy, který je seřazen v abecedním pořadí. A ta orientace není úplně jednoduchá. Příště, pane zpravodaji, kdyby nám ti, kteří to připravují, dali v tom stejném pořadí, myslím, že byste to přivítal vy i já. To nevyčítám panu zpravodaji, to je samozřejmě věc administrativy v Poslanecké sněmovně. Ale pro orientaci a pro urychlení debaty by to bylo bezesporu přínosné. Protože takhle z hlavy si fakt nevybavím...

Mnohé z těch návrhů se taky týkají zdanění výher. Tam přijal rozpočtový výbor nějaké usnesení, to byl návrh Ministerstva financí a současně jsou tam různé návrhy. Rozpočtový výbor za prvé už doporučil Poslanecké sněmovně zvýšit hranici pro zdanění výher ze 100 tisíc na jeden milion. Je tam taky pozměňující návrh, který tu hranici z jednoho milionu zvedá na 10 milionů. A je tam několik pozměňujících návrhů, které v zásadě ruší to zdanění. Jeden povedený, myslím, že ho dal pan poslanec Votava, chtěl bych ho takhle veřejně pochválit - doufám, že se nepletu, když tak pan poslanec mě určitě opraví a nebyl to úmysl - pan poslanec Votava navrhuje zrušit zdanění výher z hazardu s jedinou výjimkou, ponechat zdanění účtenkové loterie. Říkám to správně? Ne. Tak to byl jiný kolega, který to navrhl, omlouvám se panu poslanci. Ale jeden z těch pozměňovacích návrhů k tomu směřuje. Mně to připadá spíš zábavné, že hazard, který organizuje stát, by zdaněn byl, a ten ostatní nebyl. Ale proč ne.

A samozřejmě klíčové pozměňující návrhy, protože u dani z příjmu jsou taky zákony o rezervách jako zvýšení základu daně z příjmu, tak jsou pozměňující návrhy, které směřují k tomu problému, o kterém jsem mluvil nejdelší dobu, tzn. problému zdanění technických rezerv pojišťoven. Jsou tam jednak návrhy, které se možná i opakují, které my považujeme za ty nejsprávnější, tzn. úplně tuto část z návrhu zákona vypustit. Pak je tam návrh, který velmi těsnou většinou, tou nejmenší možnou, doporučil rozpočtový výbor, tzn. zdanit neživotní technické rezervy z neživotního pojištění a ponechat tak, jak to bylo vždycky, plně daňově uznatelné technické rezervy k životnímu pojištění. Nenapadlo mě, abych, teď mě to napadlo, když jsem to citoval - možná jsem mohl navrhnout (nesrozumitelné) v Rakousku, aby 1 % těch rezerv bylo zdaněno, když jsme se už odkazovali v té debatě i na Rakousko, ale to už prostě nestihnu a nebudu navrhovat opakování druhého čtení. To beru, že jsem na to nepřišel a mohl jsem to skutečně navrhnout.
Tam já také očekávám největší politický souboj a říkám - tam, kromě toho, že je krize, (vládě?) jsme i předvedli pozitivní prvky naší daňové politiky.

Dalším blokem, o kterých budeme hlasovat, je návrh zákona o spotřebních daních. Jeden jsem představil, to znamená, to zvýšení daně z tabáku v období čtyř let s tím celkovým zvýšením, průměrným, u jedné krabičky zhruba o těch 22 korun. Je tam i pozměňovací návrh pana poslance Skopečka, který on si určitě zdůvodní podrobně sám.

Pak tam máme několik návrhů, které se týkají zdanění hazardu. A jak to někdy bývá, když to neprojednáváte najednou, ale postupně, já jsem člen rozpočtového výboru a mohu vás ubezpečit, že rozpočtový výbor z těch pozměňovacích návrhů schválil nebo určil dva, které jdou naprosto proti sobě. Já teď nebudu říkat tady lepší nebo horší, je to paradox, protože hlasovali jsme na různých schůzích, pravděpodobně bylo různé složení přítomných členů rozpočtového výboru. Jenom chci upozornit, že člověk by očekával, že když rozpočtový výbor například schválí dva pozměňovací návrhy k jedné dani, že se nějak doplňují, ale tyto dva návrhy se vzájemně vylučují, ale kdo jiný než my jako Poslanecká sněmovna to prostě rozhodne. Tak chci jenom na to upozornit, proto říkám, že musíme trošku s rezervou se dívat na usnesení těch výborů. Myslím si, že obě byla přijata o hlas nebo o dva, už si přesně nevzpomínám, ale v jiné době, v jiném složení přítomných členů rozpočtového výboru.

A pak je tam pozměňovací návrh DPH, který DPH původní návrh vůbec, vůbec neobsahuje a já chci jenom připomenout ve třech větách, protože podrobně to zdůvodňoval pan poslanec Munzar, my (považujeme?) za - teď skromnost stranou - nejlepší pozměňovací návrh, který zazněl v té rozpravě od všech poslanců, je náš, pozměňovací návrh v oblasti DPH, kdy navrhujeme zvýšit ten povinný limit pro povinnou registraci DPH z jednoho na dva miliony. To bych řekl, když porovnám všechny návrhy, že je opravdu nejlepší směrem k malým a drobným podnikatelům a představoval by konkrétní výraznou pomoc těm nejmenším podnikatelům. Znám stanovisko Ministerstva financí i vlády, které je odmítavé. Mrzí mě to. Nevím, proč pak máme chystat desetibodové, dvacetibodové, třicetibodové programy podpory malým a drobným živnostníkům, když tady máme konkrétní, důležitý bod a v tom bohužel politická shoda nepanuje.

Předposlední návrh nebo předposlední blok se týká našeho programového evergreenu, bohužel, my jsme si mysleli, že to projde rychle a museli jsme z tohoto vyrobit programový evergreen, to je zrušení daně z nabytí nemovitosti. (Hluk v sále.) A docela rád bych někdy absolvoval debatu s oponentem toho návrhu před daňovými poplatníky, aby jim vysvětlil, což já nedokážu, za co tu daň platíme. Za co se platí daň z nabytí nemovitostí. Myslím, že jsme schopni zdůvodnit, proč se platí daň z příjmů, že jsme schopni zdůvodnit, proč se platí spotřební daně, že jsme schopni zdůvodnit, proč se vůbec platí DPH, teď nemluvím o konkrétní sazbě, ale proč se platí. Ale neznám žádný argument - budu muset zvýšit hlas ne proto, že to chci zdůraznit, ale proto, abych vás překřičel - neznám žádný argument, kterým bych vysvětlil daňovému poplatníku, proč platí daň z nabytí nemovitosti.

On použije své peníze, již jednou zdaněné, nebo si půjčí, hypotéka nebo jiný finanční produkt, to použije na nákup vlastního majetku a stát po něm chce čtyři procenta. A zase. Ta debata o sazbě, už slyším ten protiargument, byly tři, ale já říkám - ono je to jedno, jestli jedno, dvě, tři nebo čtyři, ta základní otázka je pořád stejná. Za to platíme tu daň? Za to, že se člověk postaral o vlastní bydlení? Za to, že si pořídil louku, zahradu z již zdaněných peněz? To je opravdu jediná daň, bez ohledu na debatu o sazbě, kde nejsem schopen a byl bych rád, kdyby někdo z těch, kteří jsou proti zrušení, kromě toho, že to je výpadek ve státním rozpočtu, což samozřejmě přiznáváme, myslím, že 13,5 miliardy jsou čísla Ministerstva financí, to je samozřejmě pravda, ale to vlastně nezdůvodňuje. Pak jediný důvod je, aby stát vybral peníze. To už pak můžeme zavést krokoměry a budeme platit podle toho kolik ujdeme chůze, protože ošoupeme chodníky. Nebo já nevím, co bychom ještě mohli zdanit - s argumentem - státní rozpočet ty peníze potřebuje.

Opravdu fakt nevím. To není řečnická otázka. Pokud někdo z vás, kteří jste proti, máte dobrý argument, který můžeme říct daňovým poplatníkům, proč se ta daň vůbec platí, ne o té sazbě, proč se vůbec platí, rád si ho vyslechnu. My jsme na žádný argument nepřišli, kromě toho, že stát chce peníze. A že to je zvykové právo a že už je to dlouho. To uznávám, ale to není žádný důvod, proč ta daň je vůbec uvalena. Byla by to zajímavá debata. Rád bych slyšel nějaké argumenty. Myslím si, že mě nepřesvědčí, ale možná se mýlím.

Takže obecně k těm pozměňovacím návrhům za náš klub. My podpoříme všechny pozměňovací návrhy bez ohledu na to, kdo je podal, které vedou a) buď ke snížení daňové zátěže, nebo b) k zjednodušení daňového systému. Musím přiznat, že v některých pozměňovacích návrzích nás kolegové z jiných stran předběhli, nepovažovali jsme za potřebné to opakovat a říkat - my jsme taky podali tento pozměňovací návrh a vést ten souboj, kdo byl první. Proto říkám, že ty návrhy podpoříme, ty, které vedou ke snížení daní nebo ke zjednodušení daňového systému, bez ohledu na to, kdo je vlastně podal.

A dostávám se k poslednímu bloku, který jsem si nazval Shrnutí a závěr. Obecně říkám, že nejtěžší je napsat na A4 nějaké shrnutí, abych toho případného čtenáře nebo poslance, který bude hlasovat, zaujal. Když ho zaujmu v té A4, tak se pak možná do těch podrobností podívá. A asi není složité napsat stostránkovou důvodovou zprávu, ale já se v tom závěru chci zeptat, jaké jsou vlastně motivy tohoto návrhu a přijetí toho daňového balíčku. Když se podívám na fiskální dopady, o kterých si myslím, že to je ten hlavní důvod, tak si myslím, že nejsou nijak dramatické - poctivě řečeno.

Pokud máme 1 608 miliard výdajů, o 113 miliard výdajů, ale i příjmů, více než v letošním roce, tak ten souboj o 10 miliard se může zdát malicherný, ale není. Pan předseda Poslanecké sněmovny mě v neděli školil, že když se zvyšuje složená daňová kvóta - a když to trošku (nesroz.) - tak to vlastně znamená, že se nic neděje a oni v zásadě ty daně snižují. Nějaké tři věty mezi tím jsem vypustil. To mně tedy přijde jako mimořádně odvážné tvrzení, když budu mírný v hodnocení.

Sama vláda přiznává v tom materiálu, že složená daňová kvóta bude nejvyšší v historii České republiky, s jednou výjimkou, roku 1993, kdy se transformovala ekonomika a vznikala samostatná Česká republika. To znamená, míra přerozdělování příští rok bude rekordní. Rekordní. A to je největší problém jak toho daňového balíčku, tak státního rozpočtu, který prošel v prvním čtení.

Někdy si říkám - a myslím, že to byl i název oblíbeného filmu Lépe pozdě nežli později - vzpomeňme si, kolikrát jsme tady mluvili o slevách na jízdném. Stačilo, aby premiér marketingově usedl do vlaku, jel vlakem včera a přišel na to, že ten systém se zneužívá. Rok a půl to tady říkáme, ale lépe pozdě nežli později. Já jsem tady říkal v debatě k loňskému rozpočtu, že v době, když jsem byl na Ministerstvu dopravy, ty slevy činily 250 milionů korun ročně a už tehdy bylo vlastně nemožné je efektivně zkontrolovat při mnohem nižším rozsahu. Dneska ten rozsah je více než dvacetkrát vyšší a prostě není v silách - a to si (nesroz.) - není v silách Ministerstva dopravy to efektivně zkontrolovat.
A opět přerozdělujeme. Aby se někde mohlo poslat 5,5 mld., tak musíme něco vzít. A poslat to jenom některým. A bavme se o legitimním politickém názoru např. s našimi kolegy z levice, je lepší dávat 5,5 mld. na slevy jízdného, i když někteří to určitě nepotřebují a někteří, zejména důchodci, to prostě nevyužijí, protože necestují, nebo je lepší ty peníze případně použít na důchody všem penzistům? Naše odpověď je úplně jednoduchá, za b) je mnohem lepší. Když jsme chtěli zvýšit důchody o tisíc korun měsíčně těm, kteří jsou 25 let a déle v důchodu, tzn. těm, kteří šli do důchodu v roce 1994 a dříve a není jim současně 85 let, tak na ty 4 mld. nám řekla paní ministryně práce a sociálních věcí, že nejsou. Ale na aktivní politiku zaměstnanosti příští rok, když všichni pracují, kteří chtějí, jsou skoro zrovna 4 mld., skoro to samé číslo. A na tyto slevy se používá 5,5 mld. Tak co by bylo lepší pro soudržnost společnosti v rámci rozumné prorodinné politiky? Podle nás by bylo lepší přidat těm, kteří už jsou tak dlouho v penzi. Ale z neznámých důvodů to levice odmítá. Co je na tom nejvíc úsměvné, ze všech čísel jasně vyplývá, že toto opatření by pocítily především ženy, které vychovávaly děti, skoro ve 100 %, když jsme to analyzovali a máme čísla z Ministerstva práce a sociálních věcí a z České správy sociálního zabezpečení, koho by se to týkalo. To paní ministryně šmahem odmítne, aby pak udělala tiskovku - paní ministryně práce a sociálních věcí, aby bylo zcela jasné, mluvím o důchodech, myslím paní ministryni práce a sociálních věcí, která to šmahem odmítne, teď mluvím o MPSV, nemluvím vůbec teď o financích - aby pak za několik týdnů udělala tiskovku, šla k tomu mikrofonu a řekla: Jedním z hlavních cílů adaptace důchodového systému - všimněte si, nepoužívá slovo reforma, ale adaptace - je řešit otázku nespravedlivě nízkých důchodů zejména žen, které vychovávaly děti. - Já s tím souhlasím. Ale když byl konkrétní návrh, který dvakrát poslala horní komora nám do dolní komory, tak ho dvakrát paní ministryně odmítla. Když to odmítla poprvé, to je více než rok, tak jsem říkal, že si počkám, kdy přijde s konkrétním opatřením. Už to mohli brát v roce 2019, především ty dámy. Nebo to mohli brát od roku 2020. Takže minimálně dva roky jsou fuč, 12 tis. ročně pro každou z nich, která už je více než 20 let v důchodu, fuč, ale paní ministryně zvažuje, jak tento problém vyřešit. A náš přístup je - radši to dáme rychle a hned, protože to má logiku, možná to není nejspravedlivější, možná to není nejvíce systematické, ale pomáhá to hned. Staré české přísloví říká - kdo pomáhá rychle, pomáhá dvakrát. A to je problém jak daňového balíčku, tak státního rozpočtu.

Zaslechl jsem v minulých dnech mnoho slov taky od pana předsedy Poslanecké sněmovny a taky od pana místopředsedy Vojtěcha Filipa o tom, jak to trvá dlouho, jaké jsou ty obstrukce apod. Jednali jsme, a to číslo je korektní, do dneška asi 15 hodin, po dnešku budeme mít 20 hodin, ale zhruba 4 měsíce. Víte, jak dlouho jsme jednali o zdanění církevních restitucí? Kolik jednacích dnů a kolik hodin? Asi 11 jednacích dnů, asi 15 hodin. A jaký byl výsledek? Vy, kteří jste pro to hlasovali? Tento zákon zásadním způsobem působil proti demokratickému a právnímu řádu v České republice a když to zjednoduším, to slovo ústavního soudce zpravodaje, pokusil se skrýt zločiny komunistického režimu. A na to jsme měli času dost. Já myslím, že mnozí z vás věděli, jak to dopadne. Nebudu dneska číst seznam těch 114 poslanců a poslankyň, kteří vědomě hlasovali pro závažné porušení demokratického a právního charakteru České republiky. Tak tvrdá slova z Ústavního soudu. A tady se nic neděje. Žádná sebereflexe. Máme tady právníky, kteří sedí v opozičních řadách. Jak se jim to poslouchalo? Ano, někteří pro to nehlasovali, je třeba říct, ale někteří pro to hlasovali. Jak se jim to poslouchalo? Já jsem tvrdší slova Ústavního soudu za ty roky neslyšel. A na to jsme měli času dost. Takže odmítám tohle jednoduché - obstrukce. Říkejte jenom obstrukce, já prostě říkám, nemůžete od nás očekávat, že radostně a rychle budeme hlasovat pro zvyšování daní. Naši voliči si to skutečně nepřejí, vaši možná ano, naši ne a my hájíme jejich zájmy naprosto logicky. Nicméně v tom svém vystoupení jsem se soustředil zejména na věci, které by podle mě byly přínosné i pro vaše voliče. Rozumím tomu, že se neshodneme na razantním snížení daně z příjmů a abychom to prosadili, musíme vyhrát volby, postavit většinovou vládu, pak jsme schopni prosadit. Ale jsou věci, které jsou nebezpečné, kontroverzní a přitom nemají silný dopad do státního rozpočtu.

Když si vezmeme ty dva tisky, které nevím proč je svazujete, daňový balíček a státní rozpočet, tak za prvé chci říct, že státní rozpočet podle mého nejlepšího odhadu bude projednán řádně podle harmonogramu, který jsme všichni schválili, tzn. lze s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že ve středu 6. prosince státní rozpočet bude schválen. Ten daňový balíček obsahuje přibližně 10 mld., pokud by byl schválen, 10 mld. příjmů pro příští rok a k tomu máte 1,6 bil. výdajů. 10 % je 160 mld., ať neudělám chybu jako včera, když jsem to špatně spočítal na volebním výboru, budu počítat nahlas, 1 % je 16 mld., 1 promile je 1,6 mld., takže daňový balíček přesahuje zhruba 6... 0,6 promile... 6 promilí výdajů státního rozpočtu, takže to svazování tam vůbec nevidím. Navíc jsme si řekli, že v těch daňových příjmech pro příští rok je nakreslená i digitální daň, která dělá 2 mld. nebo 2,1 mld. podle toho návrhu. Takže to svazování není potřebné. Státní rozpočet si každá vláda prosadí, jinak by ta vláda skončila, neznám vládu, která by nebyla schopná prosadit rozpočet. To znamená, ty argumenty typu - tím, že dlouho mluvíte a zdržujete u daňového balíčku, ohrožujete přijetí státního rozpočtu, prostě nejsou pravdivé. Dokonce kdyby byl ideální případ, ideální případ, že budeme jednou hlasovat o daňovém balíčku, a to první hlasování procedura, takže v druhém hlasování nebo až vypořádáme všechny námitky k proceduře, až budeme poprvé věcně hlasovat a pokud bychom zamítli, což je ideální stav z pohledu občanských demokratů, kdybychom zamítli tento návrh zákona v prvém čtení, tak se se státním rozpočtem roku 2020 nestane vůbec nic. Vůbec nic. Protože po pravdě řečeno odhadovat příjmy a výdaje na jednotky miliard, tzn. v řádu promilí, je v zásadě nemožné. Pokud se odhad příjmů a výdajů např. bude lišit o 10 mld. za rok, tak je to velmi dobrý výsledek rozpočtového plánování. Podívejme se na výsledky nejenom v tomto, ale i v jiných volebních obdobích. Nejste schopni na 99,9 % naplánovat přesně celkové příjmy a celkové výdaje. Takže debata o daňovém balíčku žádným způsobem neohrožuje debatu o státním rozpočtu a dokonce, protože předpokládám, že vládní většina státní rozpočet schválí, je to logické, není to nijak překvapivé, už taky schválili ty základní parametry, takže vlastně se budeme bavit jenom o přesunech v rámci kapitol, tak dokonce i kdyby ten daňový balíček vůbec nebyl schválen, tak se nic neděje a ten státní rozpočet dopadne vlastně stejně, jak je plánován, lépe, nebo hůře, uvidíme, jak dopadnou zejména vnější ekonomické vlivy, které se velmi těžko odhadují vládě a tím hůře bez týmu analytiků opozici.

Takže kdybych to chtěl shrnout, ideální řešení je zamítnout daňový balíček, protože to bylo přesně v duchu vládního programového prohlášení, tím bych skončil. Odcituji z toho vládního daňového prohlášení, zpaměti, už to teď nenajdu, to by totiž byl přesně naplněn princip daňové neutrality.

Žádné daně se nezvyšují, žádné daně se nesnižují, když ten sněmovní tisk zamítneme a ctíme princip daňové neutrality. Pojďte do toho s námi, jsme na to schopni najít hodně hlasů. Pokud to neprojde, tak se vás budeme snažit přesvědčit, abyste podpořili alespoň některé pozměňovací návrhy, které považujeme za rozumný politický kompromis. Současně jsme si vědomi, že jsou oblasti, a je to logické, v ekonomické oblasti probíhá ten politický zápas a politický souboj, protože i v oblasti daní jsou prostě oblasti, ve kterých ten kompromis nemůžeme najít, protože máme jiný přístup, například jak má být vysoké zdanění zaměstnanců. To je naprosto logické, pochopitelné a o tom povedeme další měsíce a roky standardní souboj mezi pravicí a levicí a já plně respektuji, že současný kabinet je levicový, tudíž na snížení daní jít nemůže. Ale sám si ten kabinet napsal do svého programového prohlášení, že chce být daňově neutrální, tak vás jenom slušně požádám: splňte své programové prohlášení alespoň v tomto bodě, zahoďme ten zákon a můžeme říct, že jsme společně naplnili programové prohlášení vlády ve shodě vlády i opozice a zachovali jsme daňovou neutralitu, kterou vláda tak správně do svého programového prohlášení napsala.

Děkuji vám za pozornost a kromě pár faktických připomínek, které mi určitě nedají, abych na někoho nereagoval, už k tomuto sněmovnímu tisku vystupovat nebudu. (Potlesk z pravé části sálu.)