Myslím, že toto téma je velmi závažné. Setkáváme se s ním dennodenně při jednání s našimi občany. Musím říci, že mám někdy pocit, že lidé už jenom čekají, kdy je budou vyhánět migranti z jejich domů a z jejich bytů, protože obava, která mezi lidmi je, je obrovská. Je potřeba ale těmto věcem čelit reálnými fakty a pokud jde o otázku přístupu, tak jednoznačně musíme říci ano. Pomůžeme, ale nepřejeme si vás.
To je jasný vzkaz. Nejhorší je, ti tzv. vítači vytváří dojem, v zemích, odkud lidé přichází, mnohdy ze zemí, kde přichází za ekonomickým blahobytem, za tím, že Evropa je jakýmsi rájem, tak přichází s očekáváním, že tady padají pečení holubi ze stromů. Takto to ale není. Je potřeba informovat a hledat aktivní politiku i v zemích, odkud lidé přicházejí.
Na druhé straně se tady hovoří o solidaritě. Mnohé země Evropské unie mají svoji historii. Máme ji my, mají ji další země. Je zajímavé, že země, které po nás žádají solidaritu účasti na řešení migrace z oblastí, které kdysi byly koloniemi, jsou to země, které tyto kolonie měly. Oni realizovali mnohdy své bohatství díky těmto koloniím, tam vznikly přirozené vazby mezi rodinami, známými. Ti lidé nepřichází do neznámého prostředí. Oni přichází do zemí, které byly jejich rodné a domovské. Ale tyto země s námi nebyly solidární ve výnosech z koloniální účasti. Dneska po nás chtějí, abychom my byli solidární s nimi? To je v pořádku, ale každá věc má svoji míru a historii. Je potřeba věci brát v širších souvislostech, protože mnozí lidé, kteří sem přichází, přichází v očekávání ne že půjdou do Česka, k Česku nemají žádný vztah, tady je ani moc nezajímáme. Nezajímáme je ani ve vztahu k našemu sociálnímu systému, protože náš sociální systém v porovnání s německým, švédským, francouzským a dalšími je spíše odrazují, než lákají. Takže stejně nakonec směřují do zemí, kde mají své přirozené vazby, kde mají své rodiny, kde mají své známé.
Myslím, že i tyto věci je potřeba brát do úvahy, pokud hovoříme o řešení novodobé migrace, která vzniká, historicky nastává svým způsobem i nové stěhování národů, to je realita. Svým způsobem je to také výsledek Arabského jara, které jsme mnozí obdivovali, dneska důsledky jsou tady, bohužel.
Je potřeba hledat a myslím, že tlačit právě na země, které mají své přirozené vazby v těch původních zemích, odkud migrace přichází, aby využily své diplomatické, své hospodářské a další vazby k tomu, abychom řešili situaci těch lidí v zemích, odkud pochází, nikoli abychom řešili situaci až tady. Vím, že to dneska a teď v tuto chvíli nejde, ta situace je nějaká. Ale musím tady podpořit pozici vlády, která samozřejmě to nemá jednoduché pod tím tlakem v rámci Evropy. Na druhé straně musím říct, že považuji za nešťastné některé výzvy k tomu uzavřít hranice apod. Prostě svět dneska je globalizovaný, svět se bude stěhovat, lidé se budou stěhovat. My tomu nějakým uzavřením hranic nezabráníme.
Samozřejmě je potřeba se tady výrazně postavit proti nebezpečí, které může existovat, tj. otázka terorismu, organizovaného zločinu. To jsou reality, které prostě existují. Na druhé straně – zase poznatky jsou takové, že většinou lidé, kteří mají nějaké teroristické nebo zločinecké úmysly, tak do Evropy nepřichází na těch gumových člunech, ale přijíždí s naprosto perfektními doklady, za luxusních podmínek. Protože samozřejmě možnosti tady existují.
Z tohoto pohledu myslím, že navržené usnesení je vyvážené, že nám dává prostor. A určitě náš směr, kterým jdeme, tj. orientace spíše na východ (Ukrajina apod.). Nakonec v České republice už dneska máme víc jak půl milionu cizinců, kteří tady legálně žijí. To nepočítám, kolik jich je ještě nelegálních, kteří tady jsou. Takže ta realita tady je. V tom kontextu se bavíme o 500 – 1000 lidech, takže vyváženost tady není. Je potřeba samozřejmě uklidnit mínění veřejnosti, je potřeba oba extrémy, které se dnes objevují, jak ty vítače, tak ty odmítače - prostě dostat do roviny reálného řešení. Myslím, že tento přístup vlády je potřeba ocenit.
