Právě ta pestrost a touha po míru vyvolávala zuřivost skupiny odpůrců, Marx ví, kde sebraných a sem poslaných, kteří mimo nadávek, výkřiků a pokusů o provokace opakovali jen nesmyslné teze, že jsme placeni Ruskem, že chtějí na západ a ne na východ, že Rusko je hrozbou, že NATO a USA jsou naši spojenci.

Nevím, kdo platil profesionální billboardy našich odpůrců, možná někdo stejný jako nedávné červené karty, ale na straně odpůrců konvoje jsem viděl jen upřímné lidi bojující za mír. Lidi, kteří v sobotu přišli, přestože oficiální média odpůrce zastrašovala. Ostatně- takovéto zastrašování by nebylo nic nového -podobné snahy o diskvalifikaci odpůrců oficiální jediné pravdy zaznívaly v 50. letech v Americe také - třeba přes Výbory pro neamerickou činnost.

Obdobně mírně řečeno přihlouplá se mi zdá argumentace, že nechtějí na východ, ale na západ. Konvoj a celé NATO není přece o tom, zda chceme na východ nebo západ, ale o tom, zda chceme být zataženi do vojenských a mocenských hrátek USA a jeho spojenců nebo, zda chceme nezávislou mírovou politiku. Nebo je snad Rakousko na východě, když není v NATO?

Stejně tak házení oponentů NATO do svazku s Putinem je úsměvné. Rusko není socialistická země, je to kapitalistická lokální velmoc samozřejmě s vlastními imperiálními ambicemi. Ale jestli někdo považuje Rusko za největší hrozbu pro mír, ať si vezme mapu světa a namaluje tam všechny cizí vojenské základny mocností. Těch amerických nakreslíte nepochybně přes stovku, a abychom byli spravedliví, zkuste nakreslit i ty ruské… Sakra, kde jsou? A nepřipadají Vám náhodou americké základny kreslené v čase jako Rusko obchvacující?

To by možná neotřáslo jen Jelcinem, který za tleskání tzv. „demokratů“ rozehnal tanky demokraticky zvolený parlament. Tomu by zřejmě ani nevadilo, když by na jeho hranicích světoví četníci zosnovali za pomoci banderovců „majdan“ ke svržení oligarchů s Janukovičem v čele a umístili tam svou vojenskou základnu…

Když jsme u toho malování, nakreslete si na mapě světa ještě ložiska strategických nerostných surovin. Ropovody, plynovody. A konflikty posledního čtvrtstoletí… Cože se to překrývá? Už Vám svítá?

Byl to pro mne, který žil v dětství v zajetí představy již věčného míru, velký šok. Zažít války probíhající i s podporou naší země… Jugoslávie, hned po vstupu právě do paktu NATO, bez referenda. Irák. Afghánistan. Oranžové revoluce. Pokusy o destabilizaci procesů v Jižní Americe. Libye. Boj proti teroristům Ládina a spol., kteří se svým vymkli kontrole svých amerických učitelů. Arabské jaro. Ale samozřejmě i rozdmýchávané konflikty v okolí či dokonce uvnitř Ruska (ostatně, metoda rozděl a panuj byla použita úspěšně i jinde, bez referenda v Československu, v Jugoslávii za přispění humanitárního bombardování, tak proč by to nešlo v Rusku, že…) - v Čečensku, Gruzii, na Ukrajině… Ne, člověk nemusí být žádným fandou Ruska ani jeho současného autoritářského režimu, aby pochopil, odkud kam kráčí svět…

Politika USA a NATO není politikou koexistence, spolupráce, míru, obhajoby demokracie a svobody, ale agresivní snahou o celosvětovou dominanci a kontrolu strategických zdrojů. Vše je pro tento cíl dovolené – mediální a ekonomická válka, barevné revoluce, kybernetické útoky, puče a podpora diktátorů a teroristů (viz Škola Amerik), agrese, války s nastrčenými nebo vlastními pěšáky.

Jestli mají být toto naši spojenci, pak musíme mít logicky cíle stejné. Pro tyto cíle dle Lékařů proti jaderné válce, kteří získali v roce 1985 Nobelovu cenu za mír, „spojenci“ zavraždili v posledních letech jen v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu až 2 miliony nevinných lidí.

Uvědomují si lidé, komu to vůbec mávají, nebo jen vyměnili ze zvyku červené praporky za pruhované?

Je přirozené, že lidská zvědavost a neokoukaná vojenská technika přivede i další diváky podél trasy konvoje, méně pochopitelné je nekritické vítání „Welcome and stay“, to je skoro jako zvací dopis. I když v našich zemích je pochopitelné i toto – v roce 1939 se také našlo dost spoluobčanů, kteří vítali nadšeně Hitlera. Výplach mozků je ale dnes mnohem sofistikovanější, tak je pravděpodobnější prostě jen ta zkratka v mysli – „s USA na věčné časy…“ – to ke štěstí stačí, než začnou časem padat bomby…

Odvahu říci svůj občanský postoj dokázali mnozí i přímo během vpádu amerických dragounů na naše území. Děkuji jim.

Dragounská jízda. Prý odstrašující cvičení pro Rusko. Asi Američané nečetli nebo nepochopili Shakespearovo „Mír kážeš s mečem v ruce?!“. A český Švejk jim neříká nic už vůbec…

Mohli by ale svá vozítka uvést alespoň do stavu, aby bez závad projeli naší republikou, do Ruska je to totiž trochu dále, až pojedou se věší slávou bojovat za svého císaře pána... Ale od české armády ať se to radši neučí, všichni máme na paměti osud obrněnců při hlídání Nesvobodné Evropy… A mohli by si také alespoň umět spočítat, kdy jim dojde nafta, ale to je asi na zelené americké mozky moc, na to mají zvláštního člena posádky, který se do transportérů zřejmě nevešel… Jó, Švejci by si nejspíše uměli poradit…

Kdo se účastnil sobotní demonstrace, si také všiml, že si letos připomínáme 70. výročí konce II. světové války, vítězství nad fašismem. Uctíme všechny hrdiny, kteří padli za to, abychom mohli žít, všech 360.000 našich vlastních obětí, zaokrouhleně 140.000 rudoarmějců, 200 Američanů a další stovky padlých jiných národů, kteří položili život při osvobozování naší vlasti. Prý se někteří dragouni půjdou poklonit padlým. Asi by se v hrobě obraceli, kdyby viděli, jak mír, za který bojovali, jak spojenectví antifašistických sil zrozené v ohni jejich vlastní vojáci pošlapávají…

Kdo se účastnil sobotní demonstrace, zjistil, že zde se rozhořívá plamínek, který může spojit všechny lidi toužící po míru. Plamínek, který se může podobně jako ve Spojených státech v době války ve Vientamu rozhořet v oheň. Oheň, který spálí všechny válečné štváče, zahraniční i ty domácí.

Kdo se účastnil sobotní demonstrace, jel možná jako já pak tramvají a zachytil rozhovor dvou lidí – prý kdo to na Václaváku protestoval proti dragounům? „Asi prý někdo, komu se nechce makat, kdo ničemu nerozumí…“ Pak se duo vzorově zpracované propagandou a metodou „chléb a hry“ odebralo na kávičku, zatímco mnozí z účastníků spěchali na večerní směnu za pár tisíc měsíčně…

Kdo se zúčastnil sobotní demonstrace, se pak v prý svobodných a nezávislých médiích dozvěděl, že tam většina přítomných asi vůbec nebyla. Boj za mír, za pravdu, hoří i v médiích – bez stále opakovaných a doplňovaných záznamů, fotografií, videí, sdílených po sociálních sítích, internetu, v alternativních médiích, by pravda mohla být pošlapávána až do okamžiku, z kterého nebude již pro lidstvo návratu… Nedílnou součástí tohoto boje za mír je i kulturní tvorba. Picassova holubice, písně Jonna Lennona vyjadřují stále touhu po míru a odpor proti válce. A ani dnes nová tvorba podporující boj za mír nepřestává. I dnes je dost umělců, kteří se nezalekli dnešních chlebodárců a obsah svého čistého srdce předávají dál…

Mír má naději. Kdo se účastnil sobotní demonstrace, tomu věří ještě o trochu více.

Zdeněk Hyde