Naše země nyní oficiálně oplakává čtyři české vojáky, kteří zahynuli v Afghánistánu. Každá smrt je bolestivá a to zejména pro nejbližší, ale je třeba říci, že nejvíce by mělo bolet to, že to byla smrt zbytečná.
Stejně tak jako byla zbytečná i smrt dalších 5 českých vojáků v Afghánistánu, stejně tak jako byla zbytečná smrt dalších 15 vojáků, kteří zahynuli při českých vojenských misích v zahraničí od roku 1990 (celkem tedy 24).
Tito vojáci totiž nezahynuli při zajišťování bezpečí našich občanů, a je jedno, zda při obraně našeho území, případných teroristických hrozbách nebo při zásazích v době živelných katastrof. Zahynuli jako žoldáci při plnění agresivních plánů vojenského paktu NATO, EU, USA a jeho spojenců při pochybných zahraničních misích.
Otázka účasti našich vojáků v těchto misích však s sebou nepřináší jen riziko dalších mrtvých vojáků, ale i dopady další. Naše země se stala součástí seznamu světových četníků – agresorů, přičemž občas připomíná malého štěkajícího psa schovávajícího se za velkého pána. Tím se zvyšuje bezpečnostní riziko i pro občany naší země, přestože válečná dobrodružství „našich“ vlád ve své většině odmítají. Zároveň nás stojí účast v misích ročně několik miliard korun (v roce 2013 1,25 miliard Kč), které byly potřebnější jinde, obzvlášť v době krize. Že takovéto bojůvky nejsou v našem národním zájmu, o tom není ani pochyb. Tyto války nejsou ani v našem národním zájmu, ani v zájmu obyčejných obyvatel zemí agresorů nebo i zemí obětí.
Když byli žoldáci v posledních sto letech verbováni do desítek válek o nerostné suroviny, strategická území či odbytiště, měla mírová hnutí často značnou mezinárodní sílu, která ve svém důsledku znamenala i stažení vojáků z dobývaných území. Připomeňme si třeba válku ve Vietnamu. Za mír bojovali v řadách hnutí i dělnické a komunistické organizace.
Mohu být hrdý, že i dnes jsou komunisté aktivní součástí mírového hnutí. Že nesouhlasili s vysláním našich vojáků do zahraničních misí, že nesouhlasili s uvolňováním prostředků na vytváření sil rychlého nasazení, které by sloužily potřebám světovládců. Že pod hesly „Místo zbraní, štítů - statisíce bytů“ bojovali v parlamentu i na ulicích proti vstupu do NATO, proti novodobým válkám v Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu, Líbyi, Sýrii a v dalších zemích. Že prosazují svět míru, rovnoprávnosti, spolupráce mezi národy a státy.
I to by mělo zaznít při vzpomínce na padlé vojáky, zhruba mé vrstevníky, kteří mohli mít značnou část života ještě před sebou. Kdo je tedy vinen za jejich smrt?
