Zda to vždy musí běžet v tom trapném algoritmu – snaha o udržení tabuizace tématu, neochota změnit názor, nasazení demagogických argumentů v diskusi a zesměšnění tématu i jeho promotorů. Pořadí nasazení jednotlivých bodů je možné dle libosti měnit, ale cíl je vždy stejný. Lidem lapeným tímto vzorcem společenského diskurzu by bylo dobré připomenout něco málo z historie.
Před více jak sto lety byl vznesen požadavek na volební právo žen. Někteří „moudří“ muži se tehdy nad takovou představou pohoršovali. Muž suverén ve společnosti je přece jediný schopen rozumět tomu, co je pro společnost dobré. Připomínám, že to byla sociální demokracie, která se za myšlenku volebního práva žen postavila. Trvalo sice ještě několik let, než se volební právo žen prosadilo. Dnes je však něčím tak samozřejmým, že o jeho oprávněnosti pochybuje opravdu už jen několik zakomplexovaných, fašizoidních macho typů.
Před skoro sto lety bylo např. nemožné, aby vdaná žena byla učitelkou ve škole. Ví to někdo z kritiků návrhu Oranžového klubu? Z dnešního pohledu jde o absurditu, která nestojí za to, aby se o ní vůbec mluvilo. Připomínám, že sociální rovnoprávnost a sociální spravedlnost, jako témata sociální demokracie, stojí v pozadí tohoto dnes již nikým nezpochybňované sociální reality.
Před šesti, sedmi desítkami let byla homosexualita trestným činem a představa, že by občané stejného pohlaví spolu mohli oficiálně žít, byla považována za výplod devianta a vyslovení takového požadavku pak aktem anarchie. A když ženy poprvé oblékly kalhoty! Hotový konec světa! Konec ano, ale jen konec představ maloměšťáků o společnosti a jejím fungování.
Mohla bych pokračovat dále ve výčtu mnoha dalších témat a událostí, které vyvolaly bouři nevole a snahu smést to nové se stolu. Všechny uvedené myšlenky a události si na začátku prošly „uličkou“ tvrdého odmítnutí, demagogie a také dehonestace jejich nositelů. Musí tomu být tak i dnes, musí si liberální myšlenky tím projít i dnes? Musí? Opravdu musí? Nepatří tento vzorec „diskuse“ o myšlenkách událostech či tématech, jakým je návrh Oranžového klubu sociálně demokratických žen o podpoře sdílené rodičovské dovolené pro otce, do minulosti? Patří! Rozhodně patří!
Stejně tam patří i to, aby takové téma okupovali ihned politici. A zdá se, že se tomu už stalo. Toto téma, které Oranžový klub nabídl do našeho společenského diskurzu, je téma pro občany, pro rodiny, pro otce dětí. Ne pro politiky a politické strany! Lidé, občané, rodiče, ti by se měli vyjadřovat k tomu, jak to vidí, co potřebují. Otevření tématu rodičovské dovolené pro otce by mělo inspirovat odbornou veřejnost k diskusi. Psychologové, psychoterapeuti a lékaři by se měli tímto tématem zabývat a zkoumat, jaký vliv na vývoj dítěte a posílení funkčnosti rodiny bude mít táta na plný úvazek. Pokud jako strana za něco stojíme, pak buďme garantem toho, že to téma nedovolíme jen tak shodit se stolu.
Návrh nikomu nic nenařizuje, milí kolegové politici. Chce pouze, aby se o motivaci či podpoře otců, a to i formou ekonomických stimulů, diskutovalo. Návrh je především podnětem k celospolečenské diskusi. Nic víc, nic míň. To zdůrazňuji těm politikům, kterým slovo rodinná politika zní jako strašák minulosti a vnímají ho div ne jako ohrožení demokracie či mluví o sociálním inženýrství či socialistickém řízení rodin. Nevím, ale sousední Německo, kde sdílení rodičovské dovolené prosadila velmi konzervativní ministryně pro rodinu, sama matka sedmi dětí, se těžko dá nazvat "socialistickým" státem.
Jsem sociální demokratka svým přesvědčením, ne členstvím ve straně. Jsem proto také hrdá na to, že to bylo sociálně demokratické hnutí, které od svého vzniku generovalo ve společnosti pokrokové myšlenky, aktivně zastávalo moderní postoje a bylo hlavní nositelkou liberalizace společnosti. Nebyli to pánové, kdo si slovo liberální dávali do názvu svých stran, byla to sociální demokracie, která byla skutečným nositelem tolerance, otevřenosti k jinakosti, podporovatelem proměny zkostnatělých kulturních vzorců. Na tom nic nezmění žádný macho, kterého téma sdílené rodičovské dovolené probudilo z jeho maloměšťáckého snu.
