Dobré dopoledne. Říkám tady ve vtípku paní ministryni, že také doufám, že mi po mém příspěvku zatleská, ale nejsem si tím úplně jistý. Já nebudu vystupovat dlouze, pár poznámek, debatu o rozpočtu, moji kritiku rozpočtu jsem si odbyl v prvním, ale i vlastně v druhém čtení. Já bych chtěl na závěr projednávání státního rozpočtu požádat poslance z ostatních politických klubů, aby podpořili pozměňující návrh, se kterým přišla Občanská demokratická strana. Ten pozměňující návrh znamená de facto úsporu téměř 81 miliard korun. Přesto že už nejde hýbat se stranou příjmů a výdajů státního rozpočtu ve třetím čtení, tak my jsme šli cestou toho, že jednotlivé uspořené prostředky přenecháváme v kapitole státní dluh a tam, když se nevyužijí, tak mohou sloužit k financování a obsluze státního dluhu i v nadcházejících letech.
My ten rozpočet nepodpoříme pro to, že ho považujeme za zoufale špatný a to jak ve své struktuře, tak ve výši deficitu, ale i v tom, že byl de facto postaven na vodě, neobsahuje daňové změny, které budou pravděpodobně od příštího roku platit. Ministerstvo financí nedělalo, jako tomu bylo vždy, pravidelné makroekonomické predikce a dneska víme, že budeme schvalovat státní rozpočet, který s realitou bude mít pramálo společného a že bude muset v průběhu roku docházet k jeho úpravám.
Ten náš pozměňující návrh tedy nemá ambici udělat z nedokonalého rozpočtu dokonalý, to v tom stavu, v jakém byl státní rozpočet předložen, v tom zoufalém stavu samozřejmě nelze, ale je to jakýsi příspěvek v rozpočtové odpovědnosti občanských demokratů, kterou jsme nicméně předváděli i v uplynulých letech, kdy jsme přicházeli s úsporami ve výši navrhovaného deficitu a ukazovali jsme tak vládě i občanům České republiky, že v uplynulých letech, v době před koronavirem, v letech, kdy jsme měli poměrně slušný ekonomický růst, bylo zkrátka možné hospodařit s vyrovnaným rozpočtem.
Já jenom připomenu, že od roku 2013 do roku 2019 díky ekonomickému růstu přišlo vyšší inkaso, kumulovaně za tyto roky 2013 až 2019 ve výši 400 miliard korun. 400 miliard korun měla stávající koalice v těchto letech navíc na přerozdělování a je to právě tato částka, která měla být využita k tomu, že jsme si mohli dělat v uplynulých letech rezervy a v době dnešní koronavirové krize, která má samozřejmě dopad na ekonomiku a dopad na veřejné finance, jsme se mohli pohybovat v mnohem přívětivějším prostoru a ty rozpočtové debaty a ten deficit nemusel být tak vysoký a nemuseli jsme tak výrazně a tak rychle zadlužovat budoucí generace České republiky.
Je potřeba také říct, že veřejné finance a v rámci nich i státní rozpočet jsou v České republice dlouhodobě nemocné. A stávající vláda ten nedobrý zdravotní stav veřejných financí v posledních letech pouze prohlubovala. Je také potřeba si přiznat - a s tím možná bude i paní ministryně souhlasit, že pouhými provozními úsporami nelze veřejné finance uzdravit do takového stavu, aby byly dlouhodobě udržitelné a abychom nevystavovali budoucí generace tomu riziku, že třeba nebude na jejich důchody nebo základní veřejné statky.
Ten problém veřejných financí samozřejmě tkví na výdajové straně, o té příjmové jsem hovořil, ta si žije poměrně velmi dobře, každoroční přírůstky inkasa daní navíc byly v uplynulých letech opravdu výrazné. Byly tam roky, kdy vláda získala i 100 miliard korun navíc. Bohužel nic z toho neušetřila a výdajová strana rozpočtu se této vládě de facto utrhla ze řetězu. A tu výdajovou stranu nespoutáme tím řetězem zpátky ve chvíli, kdy neprovedeme reformu penzijního systému a kdy neuděláme takové změny ve financování zdravotnictví, které budou znamenat, že i financování zdravotnictví bude v dlouhodobém horizontu udržitelné. Obě věci, jak neudržitelnost penzijního systému, tak neudržitelnost financování zdravotního systému v dlouhém horizontu samozřejmě souvisí s demografickým trendem v České republice, se stárnutím, u té penzijní reformy na stále více důchodců bude vydělávat stále méně ekonomicky aktivních lidí.
Ve zdravotním systému samozřejmě čím víc starší generace, tím je zřejmé, že zdravotní systém bude zatěžován více, ale i technologický rozvoj, který ve zdravotnictví vidíme ve farmacii, samozřejmě znamená jednak lepší a účinnější léčbu a léky, ale také to znamená dramaticky větší náklady pro zdravotní systém. A pokud toto nevyřešíme, tak jednak budeme tu nemocnost veřejných financí prohlubovat, tu její nerovnováhu dostávat do stále větších problémů, a ač si to nepřiznáme, tak budeme souhlasit s tím, že nebudeme mít v České republice ve zdravotnictví takové technologie a takové prostředky, které budou odpovídat aktuálním špičkovým výzkumným výsledkům v oblasti zdravotnictví.
Když mluvím o potřebě penzijní reformy, abychom dostali veřejné finance do udržitelné podoby, tak tím nemyslím to, co před pád dny představila paní ministryně Maláčová, která představila pár dílčích změn v penzijním systému, aniž by přišla s tím, jak tyto změny bude financovat. Většina změn, dílčích změn, parametrických změn stávajícího penzijního systému, se kterými paní ministryně přišla, de facto prohlubují neudržitelnost financování penzí, protože znamenají výpadky nebo větší náklady na penzijní systém, pokud by byly přijaty v té podobě, v jaké je paní ministryně Maláčová představila. A paní Maláčová nepřišla ani s korunou zdrojů, kterými by chtěla tyto zvýšené výdaje svých nápadů na změnu penzijního systému, čím by je chtěla nahradit, čím by je chtěla kompenzovat, čím by je chtěla zaplatit.
Věčné řeči o tom, že zdaníme odliv kapitálu nebo že nám peníze na penzijní systém přinese zdanění technologických firem, to jsou prostě myšlenky z úplně jiného vesmíru, které s realitou nemají cokoliv společného. Kdo se tomu trošku věnuje, tak ví, že co se týče zdanění technologických firem ve světě, v Evropské unii, v rámci OECD, existují spory a velmi složité hledání způsobu, jakým by Evropa a vyspělé země společně postupovaly v otázce zdanění technologických firem, které vydělávají na trzích, kde neplatí daně a získávají poměrně vysoké zisky. Nicméně dohoda na tomto ještě učiněna nebyla a cesta k tomu, abychom technologické firmy zdanili, je opravdu velmi dlouhá a je i otázkou pro daňové experty, jestli vůbec lze tyto technologické firmy zdanit, jestli skutečně jde docílit toho, aby tyto technologické firmy daně platily i v místě, kde nemají své sídlo, a je otázka, jestli oni nenajdou cesty, jak se tomu stejně vyhnout, i kdyby ta shoda na zdanění technologických firem byla.
Čili paní Maláčová mluví ve snu, mluví o nějakých pofidérních a potenciálních příjmech rozpočtu, které zkrátka jsou ještě více na vodě, než ten návrh rozpočtu, který tu dnes představuje paní ministryně. V tomto smyslu, když paní ministryně přichází v uvozovkách s reformu, která ještě více prohloubí deficit penzijního systému a ještě rychleji ho učiní neufinancovatelným, tak se samozřejmě o žádné reformě mluvit nedá. To je antireforma, to je cesta do ještě rychlejších problémů s neudržitelností penzijního systému a potažmo veřejných financí jako celku, protože bez reformy penzí zkrátka veřejné finance dlouhodobě neuzdravíme. Je to selhání jednak samozřejmě sociální demokracie, která řídí dlouhé roky MPSV, ale je to selhání celé koalice. Tato koalice vede tuto zemi sedm let a v penzích dokázala dvě věci. Jednak zrušit Nečasovu nenáviděnou penzijní reformu, která přinášela, ať ji můžete kritizovat a nemusíte s ní souhlasit, tak ale přinášela další zdroje do penzijního systému a znamenala, prodlužovala jeho udržitelnost.
A druhá věc, kterou tato vláda dokázala, je tedy... První věc je zrušit Nečasovu reformu a druhý krok v oblasti penzí je přijít antireformou, která de facto problémy penzijního systému ještě prohlubuje, a tedy i veřejných financí. Za sedm let, poměrně slušných sedm let, kdy jsme měli velmi nadprůměrný ekonomický růst, a tedy byla příležitost v ekonomickém slova smyslu velmi vhodná pro tuto strukturální změnu, tak jsme ty roky probendili, peníze, těch 400 miliard korun jsme poutráceli na nepotřebné věci. Když se podíváte na to, jakým způsobem se vyvíjí kapitálové výdaje, tak se po dlouhých letech dostaly alespoň na to, co investovala v době krize Nečasova vláda. A znovu připomínám, tato vláda vládla před koronavirem dlouhé roky v době ekonomického růstu, kdy se jí to mohlo realizovat mnohem snadněji.
Jako ekonom si myslím, že je potřeba přijmout k tomu, abychom zdravili veřejné finance, něco, co se nazývá výdajové pravidlo, které by limitovalo v budoucích letech, ať už tady bude sedět jakákoliv vláda složená z jakýchkoliv politických stran, tak jedinou cestu v tom, aby výdajová strana tak jako doteď nebyla utržena z řetězu, tak aby zafungovalo, abychom přijali a doplnili finanční ústavu o výdajové pravidlo, které by zkrátka limitovalo choutky vlády před volbami, a máme jich v tom politickém cyklu velmi mnoho: krajské obecní, sněmovní, tak aby bylo přijato pravidlo, které by jednak limitovalo růst výdajů třeba podle toho, jakým způsobem se bude vyvíjet inflace, aby růst výdajů mohl být třeba ve výši inflace minus jedno procento. To by znamenalo, že v dlouhém horizontu bychom dospěli k vyrovnaným veřejným financím. Je tu možné vrátit i do hry něco, co se tu diskutovalo myslím někdy na začátku tohoto tisíciletí, a sice podmínit přijímání deficitního rozpočtu v dobách růstu nějakou větší kvalifikovanou většinou Poslanecké sněmovny než pouze většinou prostou. To je podle mého názoru jediná cesta, jakým způsobem zabránit tomu, že jakákoliv politická reprezentace bude mít choutky si před volbami kupovat své voliče, posílat jim předvolební dárečky. Zkrátka musíme omezit nám politikům prostor pro to, abychom kvůli volbám utráceli složitě vydělané peníze daňových poplatníků, které my velmi nebo někteří politici velmi rádi a velmi bezhlavě utrácejí. Ono se to utrácí, když rozhodujete o penězích někoho jiného, které vydělal někdo jiný, a rozhodujete o věcech, ke kterým nemáte vztah, které nevlastníte, a rozhodujete o výdajích na nejrůznější účely a nerozhodujete, neplatíte to ze svého, tak je samozřejmě to utrácení nabíledni, a kdo by nevyužil příležitosti?
Takže to je můj závěrečný příspěvek k tématu rozpočtu a k tématu uzdravení veřejných financí. Zaprvé, neuzdravíme je bez reformy penzí. Tu bohužel tato vláda nepřinese a je to její selhání. A dlouhodobě nedostaneme rozpočet a veřejné finance do rovnováhy, pokud politikům do ústavy, do finanční ústavy nezakotvíme pravidlo, které by limitovalo, aby výdaje rostly podle politického cyklu a podle toho, jak přicházejí volby. Děkuji za pozornost.
