Ego bylo to, co dostalo pětikoalici k moci. Díky němu zněl pan Stanjura přesvědčivě, když hlásal, jak „zeštíhlí stát“ a „zatočí s dotačním byznysem.“ Už tehdy jsme věděli, že je to jen prázdná fráze, ale brali jsme to prostě jako předvolební řeči, které vymyslel nějaký poradce. První známky, že je na tom něco skutečně nemocného, začaly přicházet po volbách. I když dávno uběhla doba, kdy se pan Stanjura musel seznámit s veškerými finančními toky a fungováním státních a evropských dotací, nepřestal hlásat, že na „dotačním byznysu“ ušetří přes 60 miliard. Varovali ho všichni, kteří tomu rozumí, že je to nesmysl.

Jenže ten stejný nesmysl celá Fialova vláda zopakovala na bombastické tiskové konferenci letos v květnu. Ještě ten stejný den se z jejich vlastních tabulek provalilo, že žádné skutečné šetření na dotacích se nechystá, ale jen zvyšování daní. Začalo být jasné, že problém psychické povahy nemá jen ministr Stanjura, ale i premiér a celá vláda, která se na této show podílí.

Měli rok a půl, aby dospěli. Ale zraněné ego jim to nedovolilo. Kdyby totiž přiznali, že žádný multimiliardový národní „byznys s dotacemi“ neexistuje, znamenalo by to zároveň přiznání, že jsme veřejné finance v naší zemi nastavili správně. Tak, jak to potvrdily před 6 lety nezávislé mezinárodní agentury. Dál by to znamenalo, že oni sami naopak nezvládli reagovat na ekonomickou krizi a mají přímou vinu na poklesu výběru daní. To je příliš velká nálož na ego lidí, o kterých se bavíme.

Teď na podzim je čas pravdy, protože je čas schvalování státního rozpočtu. Finální bitva mezi pravdou a egem. Ministr financí v tom boji už použil všechny prostředky. Co se stalo tento týden, už mi připadá jako krok z posledních sil. Bez jakékoli reklamy, hezky potichu nechal zveřejnit na webu ministerstva financí seznam oněch škrtů na „dotačním byznysu“.

Dotační byznys jsou podle něj mateřské školky, dětské družiny, kroužky pro děti, školní jídelny, peníze pro kuchaře a školníky, peníze pro zvířata v zoologických zahradách, stacionáře, hospice, opravy a údržba našich náměstí, radnic a silnic.

Já jsem panu Stanjurovi obratem vzkázala toto: „I malé děti chápou, že peníze na výstavbu jejich školky a školy nejsou žádný dotační byznys, ale základní úkol státu.“

Nedat peníze na úplně základní věci vyvolává otázku, proč vůbec stát máme. Stanjura „řeší“ vlastní špatné hospodaření tím, že škrtne pomoc na bydlení pro seniory a mladé rodiny, opravy silnic, kulturních domů, jídelen, budování bezbariérových přístupů, ochranu před povodněmi a opravy po živelných pohromách, rozvoj venkova, podporu vzdělání a umění, podporu mladých lékařů. Kdo jiný má tohle dělat než stát?

Zbyněk Stanjura tohle všechno hází za hlavu a označuje to za dotační byznys ve snaze zachránit své ego. Jeho psychický problém má ekonomickou hodnotu 84 miliard korun.

Vážení přátelé, špičkové sportovní týmy mají své psychology, kteří jim radí se strachem z prohry a nejrůznějšími nevyřešenými problémy. Když je mají ony, proč by si nějakého nemohla najmout pětikoalice? Nebo raději dva, aby se u nich stihlo všech 17 ministrů v týdnu prostřídat.

Příjemný podzimní víkend.