Já nebudu mluvit dlouho, ani jsem si nic nepřipravovala. Já jsem jen tak poslouchala a vždycky, když mě něco napadlo nebo motivovalo něco z toho, co řekli předřečníci, tak jsem si udělala poznámku, pak jsem si ji zas škrtla a udělala jsem si jinou poznámku, takže řeknu vám, co mám upřímně na srdci.
Ten nouzový stav se nařizuje podle ústavního zákona o bezpečnosti. To znamená zákona, o kterém kdysi tato Sněmovna rozhodla ústavní většinou. To znamená, že byla na něm shoda, ten zákon určitě se projednával dlouho, diskutoval a dává smysl. A připravoval se právě na takové situace, ve kterých jsme. Protože my jsme, ať tady padlo to jakkoliv, my jsme v určité formě válečného stavu. O to horšího, že to je válečný stav s neviditelným nepřítelem.
Takže diskuse na téma, co by se, předčítat paragrafy, které by se měly, co se může nahradit tím či oním ustanovením, si myslím, že jsou úplně liché. Nebo to, že se tady sejdeme a budeme diskutovat o pandemickém zákonu, tak o něm diskutujme. Ale nedělejme to na pozadí takového obrovského problému, ve kterém se teď nacházíme.
Jenom pro připomenutí, co se stane od pondělka, kdy končí, tuším, že končí v neděli nouzový stav, jestli se nemýlím. Od pondělka se stane to, že se otevřou maloobchodní prodejny, otevřou se všechny služby a zruší se zákaz vycházení. Určitě z toho celá řada lidí bude mít radost, celá řada lidí vám zatleská, ale když se podíváte na názory odborníků, a já skutečně nejsem epidemiolog, nejsem lékař, nerozumím těmto věcem, jenom naslouchám, čtu, respektuji lidi. Dnes třeba pan profesor Konvalinka, náš známý biochemik, prorektor Univerzity Karlovy řekl, že pokud dojde ke zrušení nouzového stavu - cituji dnes z médií - tak to, co je dnes na Chebsku, bude v celé zemi. To říká renomovaný odborník a já nemám důvod mu nevěřit. Nakonec říkají to i naši experti z Ministerstva zdravotnictví nebo z Národní rady pro zdraví.
Já jsem to tady poslouchala těch několik hodin a tu nemoc vnímám, a teď promiňte, teď nebudu možná mluvit úplně jako ministryně financí, trošku ji vnímám jako lekci pokory. A tu pokoru jsem tady tedy v žádném případě dnes neslyšela. Ať jsem chtěla, jak jsem se snažila. Slyšela jsem obrovské vystoupení plné patosu, plné prázdných slov, prázdných gest, jak jsme připraveni, jak bychom to dělali lépe. Ale má to jednu velkou vadu. Vy jste nebyli nikdy v té situaci, v jaké jsme my. A my si nestěžujeme. Já to naopak beru s pokorou. A beru to tak, že jsem tady teď a musím udělat - a mí kolegové to samé - udělat to nejlepší pro tuto zem. A kdokoliv podá pomocnou ruku, a já neříkám, že děláme všechno dobře, neděláme. Určitě bychom mohli zlepšit komunikaci, určitě celou řadu věcí bychom teď udělali jinak a lépe. Ale prostě už se staly a snažíme se táhnout tu káru dál a přizpůsobovat se té situaci.
Vy říkáte, jak byste to vyřešili ve školství, ale teprve teď jsou na trhu ty testy, kde to budou moci žáci brát ze slin. Popisovala tady, tuším, paní poslankyně Aulická, jak její šestileté dítě mělo trauma z toho odebrání přes štětečky a tak dále. Ono to není ani dospělému člověku moc příjemné a tak dále a celou řadu takovýchto příkladů bych vám mohla dát. Prostě se to odvíjí v nějakém čase a my se snažíme přizpůsobit té reálné situaci a dělat to co nejlépe. Víte, vy si vždycky vyberete, jak to dělají perfektně v Rakousku a pak mi zase říkáte, jak to dělají v Německu. Určitě dělají řadu věcí lépe, ale také řadu věcí hůře. Setkávají se a potkávají se se stejnými problémy, jako se potkáváme my, takže já si prostě myslím, že ani vy nevíte, jak to tam dělají do detailu, nejste tam, jsme tady a tady to zažíváme, takže si myslím, že to jsou takové řeči pro mě o ničem.
Já jsem zažívala, jsem téměř tři a půl roku ministryní financí, předtím jsem dva roky byla náměstkyní pro daně a cla na Ministerstvu financí, takže mám už tady v těch vysokých patrech pětiletku za sebou, to si troufnu, že už mohu něco hodnotit, doufám s velkou, velkou pokorou a já si vzpomínám, jak se zpolitizovalo EET. Nechápala jsem to, protože jsem jako letitý berní úředník říkala, že to je takový dobrý nástroj v sedmnácti zemích Evropy, ale ještě jsem to nějak byla schopna akceptovat. Stejně tak jako jsem byla schopna akceptovat zpolitizování nějakých daňových věcí, bojovala jsem tady za výjimku vylobbovanou pro pojišťovny a tak dále, stravenkový paušál, mohla bych to tady vyjmenovat, jenom 40 % covidových zákonů napsalo Ministerstvo financí, takže máme tu zkušenost za sebou obrovskou. A tohle všechno jsem dokázala, byť těžce, ale nějak akceptovat a nějak pochopit. Teď už mi rozum zůstává stát, protože my tady už hrajeme o zdraví lidí, o zdraví našich spoluobčanů. A my tady místo toho řešíme, co by se mělo, citujeme paragrafy, pandemický zákon, tamhleto, tam ono, to se podívejte. A jde nám skutečně o zdraví? Kde padly, prosím vás, a kdyžtak mě poučte, nebo pojďte zpátky k tomu mikrofonu a řekněte to znova, konkrétní návrhy. Kde padlo něco naprosto jasného, co tedy bude dál? Takže to otevřeme, nic se neděje, nevadí vám to, jsme všichni spokojení, nic se nám nestane. A kde to bylo, nějaký tento názor? A já ještě přidám jednu věc, možná to bude zajímat pana předsedu Jurečku, jinak já budu velmi ráda, on tady není, já ty problémy prostuduji, když bych měla jména, tak se těm lidem ozvu, tak jako se denně ozývám s kolegy stovkám lidí.
Ale ještě vám připomenu jednu věc, s nouzovým stavem končí kompenzační bonus, který tady debatujeme, to víme. Tamhle pan poslanec kýve hlavou. Samozřejmě že mám připravený nový zákon, který dám v pondělí na vládu, který přijde sem do Poslanecké sněmovny, kde už to máme nastaveno jinak, ale teď skončí, než se ten zákon projedná, a já to samozřejmě, říkám druhým dechem, svážu s novelou zákona o státním rozpočtu, protože na to taky někde musíme brát. Ale neslyšela jsem, že byste se tady bavili o tom, jak se zajistí logistika v nemocnicích, co uděláme, jestliže budeme mít přeplněné nemocnice, jestli budeme mít dostatek personálu. Jenom slyším 90 % nemocenské, 80 % nemocenské, ale to je všechno o penězích. A kdybych i ty peníze nechala být stranou a řekla ano, zadlužíme se, teď je to důležité, uvědomujete si třeba taky takovou praktickou věc, že ohrozíme i zaměstnanost, ohrozíme třeba personál v těch nemocnicích, to jsou i témata, která musíme řešit, že proti tomu stojí zaměstnavatelé, že musíme pořád vyvažovat všechny tyto věci a brát je na misky vah. To prostě není ta praxe a ten praktický život. A ta realizace těch problémů to není o prázdných gestech, to není o patosu, to není prostě o tom, že se tady budeme ukazovat, kdo co by jak udělal a udělal to lépe.
Nechci mluvit dlouho. Já vám řeknu jednu věc. Vy teď mnohdy zaslepení, promiňte mi ten výraz, už jednoznačně vedete volební kampaň a bohužel chcete za tuhle cenu vzít obrovskou kompetenci této vládě. Ale ta vláda ji nechce proto, aby si uzurpovala nějakou pomoc, aby tady prostě dělala opatření. Já když to vezmu sama za sebe, to byla nejtěžší rozhodnutí v mém životě zvedat ruku pro omezení základních lidských práv a svobod lidí, nejtěžší. A vždycky jsme vyvažovali a dávali na misku vah, jestli to stojí za to, abychom sáhli k těmto drastickým opatřením a řekli jsme si ano, stojí, protože proti tomu jde zdraví našich občanů. Já si velmi vážím čtyř hejtmanů za ODS a říkám to tady: pan Kuba, pan Červíček, paní Mauritzová a pan Schrek, tuším, jestli se nemýlím, toho posledního neznám. Vážím si toho, že vyzývají a dnes veřejně vyzvali poslance této Poslanecké sněmovny, ať sedí na kterékoliv straně lavice a této místnosti, ať prodlouží nouzový stav, že se dostanou do bezvýchodné situace. Nesmírně si jich vážím a myslím si, že ti, kteří říkají, že to zvládnou, já jim budu moc držet palce, upřímně držet palce, protože toto by neměl být politický boj, tady by se opravdu mělo vždycky v každé chvíli zvažovat, co je ve hře. Já bych jenom chtěla říct opozici, aniž bych vyhrožovala, aniž bych používala silných výrazů, to je k ničemu, já bych jenom chtěla říct, že jde do obrovského rizika a vydává se na cestu, ze které není návratu.
Děkuji vám.
