Pandemie přináší různé nečekané absurdity. Skoro celý svět bojuje s existenciálním ohrožením a my jsme v tomto boji kupodivu úspěšní. Někteří však tento úspěch zpochybnují velmi absurdními argumenty. Pokud to dělá pravicová opozice či podnikatelské svazy, není to až takové překvapení. Když se však k obdobně zarážející argumentaci uchýlí i zástupci akademického prostředí, jak to dle mého názoru učinil kupř. prof. Kysela z PF UK v rozhovoru na serveru seznam, je to naopak velmi překvapující. Odkaz na rozhovor nabízím zde:
Na jeho text jsem reagoval i osobním dopisem. Jeho tvrzení jsou však z pozice akademika natolik závažná, že považuji za nezbytné nabídnout jiný ústavněprávní pohled rovněž ve veřejném prostoru. Strukturovaným textem zmíním alespoň to nejdůležitější:
1) Nelze souhlasit, že v rozhodování vlády nehrálo roli hledisko ústavněprávní, in concreto lidskoprávní. Naopak právě dominantním sledováním epidemiologických argumentů vláda maximálním způsobem šetří ústavně garantovaná lidská práva. Infekce covid-19 významně ohrožuje právo na život každého člověka, čemuž lze za této situace nejúčinněji čelit karanténními opatřeními. Právo na život má výlučné postavení mezi ostatními základními právy, neboť nejen že chrání nejvýznamnější hodnotu (kterou je samotný život), ale navíc je nezbytnou podmínkou pro realizaci všech dalších základních práv. Kde není život, není shromažďování, volný pohyb ani hospodářská činnost. Volí-li tedy vláda jako prioritu ochranu života, chrání zároveň i veškerá ostatní základní práva, resp. podmínky, aby je jejich adresáti mohli i v budoucnu ještě reálně naplňovat.
2) Podmínka nezbytnosti a přiměřenosti omezení dotčených základních práv je dosavadními opatřeními orgánu veřejné moci rovněž bezpochyby splněna. Pakliže je nemoc přenosná vzdušnou cestou, neexistuje proti ní všeobecně dostupná účinná léčba a má nezanedbatelnou úmrtnost, je nezbytné provést veškerá omezení, která jejímu šíření zabrání, abychom ochránili lidské životy. Netřeba snad zdůrazňovat, že takové jednání je zároveň povinností orgánů veřejné moci, neboť ty jsou garantem podmínek realizace ústavně zaručených základních práv. Anebo by soudný člověk skutečně chtěl za každou cenu realizovat např. shromažďovací právo při sportovních utkáních, a za 14 dní na tomtéž stadionu svážet rakve? Ponechat otevřené hranice a sledovat, jak se nemoc šíří z mnohem postiženějšího Německa? Podporovat ve jménu práva na výkon hospodářské činnosti masové šíření nemoci v uzavřených prostorách, jako jsou např. restaurace? Takový postup by byl nejen v rozporu s hierarchií lidských práv, ale v konečném důsledku by poškodil úplně všechny, včetně oněch podnikatelů, kteří by se nakazili od svých zákazníků.
3) Delegační normativní i aplikační základ pro orgány veřejné moci je rovněž k dispozici. Veškerá práva Listiny zminovaná prof. Kyselou (právo shromažďovací, výkon náboženské činnosti, hospodářské činnosti atd), připouští omezení za podmínek stanovených zákonem. Krizový zákon v § 5 provádí výčet přípustných omezení základních práv a přinejmenším na jeho základě je možno daná opatření vyhlašovat. Nezbytně nutná doba je zde dána dobou, po kterou se za situace neexistující plošné účinné léčby či vakcinace bude nemoc epidemicky šířit, a nezbytný rozsah je takový, který povede k maximální eliminaci potenciálních obětí a zároveň umožní veřejné infrastruktuře epidemii zvládnout bez podstatného zhoršení její funkce (např. kapacita nemocnic, přístrojů atd). Ani zde nevidím jediný ústavněprávní aspekt, který by byl veřejnou mocí doposud porušen.
4) Zavřené hranice z důvodu objektivně zřejmého klíčového veřejného zájmu jsou důvodem plně pokrytým postupem podle čl. 14 odst. 3 Listiny. Jako prováděcí zákonný základ zcela postačuje i výše zmíněný krizový zákon, přičemž k přiměřenosti a nezbytnosti již viz výše. Zavřené hranice jsou projevem omezení svobody pohybu v přeshraničním styku, které navíc koreluje s obdobným omezením pohybu v rámci ČR, tj. předmětem je omezení pohybu k zamezení šíření choroby jako takové, nikoliv pouhé „zavření hranic“. K tomuto není potřeba žádná (nadto vysoká) míra fantazie, jak se ve svém vyjádření prof. Kysela mylně domnívá, neboť to vyplývá ze samotné podstaty svobody pohybu a jejích oprávněných limit potvrzených též zákonem.
5) Při hodnocení legitimity jednání orgánů veřejné moci je klíčové posouzení jeho motivu. Platí to samozřejmě i obecně - uvažujme např. větu: „Polil jsem sousedovi sako vodou“ - tato skutečnost má diametrálně odlišnou legitimitu, pokud ji odůvodním a) „protože mu ho závidím a chtěl jsem mu ho zničit“ či b) „protože mu hořelo a chtěl jsem mu ho zachránit“. V nynější situaci je to totéž. Hranice se přece nezavírají z důvodů politických či jiného záměru zneužití veřejné moci. Reminiscence prof. Kysely na období před r. 1989 je v této věci zcela nemístná. Důvodem je objektivně známý mimořádně významný a neodkladný úkol ve veřejném zájmu ochránit právo na život (a tím i ostatní práva) našich obyvatel. Flagrantního porušení povinnosti garance veřejných subjektivních práv by se veřejná moc dopustila naopak v případě, když by v této situaci nekonala či konala nedostatečně.
6) Základem legitimity právního řádu v demokracii je společenský konsensus. Ve svém rozhovoru i sám zmiňujete normativní sílu skutečnosti. Pokud by občané ve velkém počtu nepovažovali současná opatření za legitimní, nebyla by šance je demokratickými metodami vynutit (typicky u nošení roušek). K ničemu takovému však nedošlo a lid opatření coby originární ústavodárce vnímá jako legitimní, jakkoliv se kupř. bývalý prezident Klaus dle svých včerejších slov na Novinkách.cz snaží podněcovat k hromadnému odporu. Proti čemu? Proti ochraně zdraví a životů nás všech? K tomu je schopen podněcovat snad opravdu jenom Klaus.
7) Nenadřadit epidemiologické hledisko v době epidemie je asi totéž jako nenadřadit požární hledisko při vypuknutí požáru bytového domu. I tam jsou přirozeně dočasně ingerována některá jiná práva (nedotknutelnost osoby, soukromí, vlastnického práva atd), ale jen proto, aby mohla být následně opět naplánována, neboť je flagrantně ohroženo právo na život, které je nejen významnější, ale vůči ostatním i podmiňující, jak už jsme psal výše. Vnímat veškerá práva za takovéto situace nadále jako vzájemně horizontální znamená jejich naplnování odsoudit k zániku.
8) Virus nebo jeho důsledky si přece nevymyslel žádný orgán veřejné moci. Ministerstvo nemusí nikoho přesvědčovat, že virus je nebezpečný. Asi jako nemusí při povodních nikoho přesvědčovat, že jsou povodně a že jsou nebezpečné. Pandemie je přírodní jev, kterému se veřejná moc snaží čelit ochranou obyvatel – dělá tedy to, k čemu je v demokratické společnosti lidem zmocněna a díky tomu zároveň povinna.
9) Mnohem důležitější než opakovat fráze o následcích ochromení ekonomiky je všemi prostředky podporovat transformaci ekonomiky na nové podmínky (např. práce z domova, online nákupy všeho druhu, restaurační okénka, podpora obnovování hospodářské soběstačnosti atd). Výrobci parfémů mohou namísto nyní zbytečného zboží vyrábět dezinfekce, výrobci nanovláknových prostěradel šít roušky atd. Kdo začne produkovat výrobky, které lidé nyní potřebují, nebude mít o zakázky nouzi.
