V tomto svém dosavadním profilu opozičního působení jsou úspěšní. Mezi úspěchem v opozici a přechodem ke státotvorné vládní straně, jejíž lídr má navíc být premiérem, je však obrovská propast, kterou Piráti na svém stávajícím rebelském půdorysu již překonat nedokážou. Pokud by totiž měli po vítězných volbách a sestavení vlády začít skutečně pracovat ve vrcholných funkcích, ztratí klíčový předmět své kritiky (nemohou kritizovat poslaneckou většinu a vládu, když ji sami budou tvořit), a nemají-li vytvořen dostatečně silný vlastní pozitivní program, namísto původního kriticismu zůstane jen zoufalá prázdnota. Prezentovat alternativu vůči vládě je totiž vždy mnohem jednodušší než dělat vládu samotnou. A obecně vzato, "pirátství" je těžko slučitelné s představou oficiální státní politiky.
Symbolem popsané politické koncepce Pirátů je bezpochyby její předseda Ivan Bartoš. Má rozhodující zásluhu na tom, že se Piráti z marginálního mimoparlamentního subjektu fungujícího v odéru marihuanového dýmu a za dunění techna stala respektovanou politickou silou a pevně se etablovala v PS. Jenomže Bartoš narazil na strop této politické koncepce i strop svůj, což je dáno nejen jeho tradičním image, ale především pak jeho schopnostmi. I v nedávných televizních debatách bylo vidět, že role aspiranta na premiéra Batošovi prostě nesedí, a jsou to noty, podle kterých neumí hrát. Svoje vystupování alternativního lídra opoziční strany nezmění mávnutím kouzelného proutku ve stejně dobré vystoupení budoucího premiéra. A pokud se o to snaží, jeho výkon je velmi nepřesvědčivý, násilný a nepřirozený, obdobně jako Bartoš vypadá v klasickém obleku. Je to jako kdyby alternativní rocker chtěl najednou zpívat Gotta.
Jakmile je politik v nějaké roli nevěrohodný, voliči to velmi rychle vycítí. Pokud chtějí Piráti vystoupat ještě výše a stát se vládní stranou, budou muset mnohem důsledněji zapracovat na své transformaci v seriózní stranu, a jejich lídrem bude muset být osobnost, která bude i v této pozici působit důvěryhodně a bude ztělesněním onoho dalšího pirátského posunu. Představit si umím třeba europoslance a předsedu Evropské pirátské strany Mikuláše Peksu, ale znalcem pirátských personálií nejsem. Význam předsedy je z hlediska působení strany navenek nesmírně důležitý - třeba ODS působí zcela jiným dojmem s předsedou v osobě uhlazeného a vzdělaného prof. Fialy než byla za staré "podnikatelské" gardy kupř. s hulvátem a neotesancem Topolánkem.
Jiný příklad, proč by Bartoš působil jako premiér velmi bizarně? Představme si ho kupř. vedle rakouského kancléře Kurze. Rozdíl mezi nimi je snad ještě propastnější než rozdíl v životní úrovni ČR a Rakouska, a toto by bylo jeho smutným ztělesněním.
Mohl by být nějaký politik výstředního vzhledu i vystupování tvůrcem nové normy národního politického lídra? Bezesporu ano. Musel by být ale ve svém image natolik silná, přesvědčivá a aspirativní osobnost, že by v představách voličů dokázal prosadit svoji image jako novou a lepší normu než jsou ty stávající, tj. učinit z ní v očích voličů předmět aspirace. Tak uhrančivou osobností však Ivan Bartoš v žádném případě není.
Dosažení maxima původní pirátské "opoziční" koncepce pochopitelně není jediným problémem, díky kterému Piráti na svém současném půdorysu nemají šanci získat post premiéra a být dominantní vládní stranou. Strana je pro veřejnost plná doposud pořád málo známých lidí, od nichž veřejnost neví, co přesně očekávat. Obrovská je též ideologická heterogenita a mnohdy i názorová nekonzistence členské základny - třeba pirátský "právní expert" na zdravotní právo Ondřej Dostál je svými názory anarchokapitalista jak vyšitý, a kdyby byl ještě k tomu nacionalista, poprali by se o něj ve Volném bloku, Trikoloře i SPD. Značná část členské základny je však u Pirátů levicová, přičemž je otázkou, jak se tato tenze mezi vedením strany a řadovými členy v ideologických otázkách vyvine dále. Není to sice jako kdysi ve SZ (členská základna byla levicová, ale předseda Bursík byl archetypem arogantního pravičáka), přesto však je Ivan Bartoš a někteří další členové poslaneckého klubu mnohem pravicovější a pragmatičtější než průměr řadových pirátů.
Právě poměrně velké rozpory, protichůdnost a nepředvídatelnost ideologického směru, kterým by se Piráti v případě vládního angažmá vydali, je pro mnoho voličů patrně vážnou překážkou jejich volby. K tomu můžeme připočítat nelichotivou minulost některých známých členů (kupř. Michaela Krausová) či nepříliš podařené působení pražského primátora Hřiba (pro někoho varující před tím, jak by vypadal výkon exekutivy v režii Pirátů), a chuť vidět Piráty jako vítěze voleb s vládní odpovědností dále klesá. Lidé zkrátka přesně nevědí, co (kromě proevropského směřování) od této strany čekat, a většina voličů má z nevyzkoušeného a nepředvídatelného zjevně obavy.
Osobně Piráty jako programově levicovou stranu nevnímám. Rozhodně nemá komplexní levicový program, jen levicová řešení některých otázek, když v jiných okruzích zase dominují stanoviska pravicová (kupř. postoj k ochranným opatřením v pandemii covid). Třeba jeden z jejich nosných volebních programových bodů v podobě digitalizace veřejné správy bude stát ohromné množství peněz, ale nenakrmí ani jedno hladové dítě z nízkopříjmové rodiny. A pokud i jejich návrhy na zdanění prázdných bytů byly skutečně podvržené, je levicová ještě méně. Tím spíš se jeví absurdní hysterický Klausův řev před několika měsíci, když průzkumy po určitý krátký čas přisuzovali koalici PirStan vítězství ve volbách.
Jako opoziční strana Piráti do PS určitě patří, jsou jednou z opor proevropské politiky a čas od času od nich přijde nějaký zajímavý návrh. Výsledků předvolebních modelů před několika měsíci pasující PirStan do role vítěze voleb a Bartoše do role premiéra se však voliči zjevně tak lekli, že se z větší části vrátili zpátky k Babišovi. Budou-li na sobě Piráti dostatečně tvrdě pracovat ještě nějakou dobu, možná jednou skutečně budou sestavovat vládu. Určitě to však nebude po těchto volbách. A premiérem nebude Ivan Bartoš.
