Často moralizujeme mladé lidi, že málo myslí na zadní kolečka. Přitom jim v tom jenom děláme zmatek. Oni přece krásně vidí, že než dospějí do mého věku, změní se jim podmínky pro důchod stokrát. Přitom ani jedna z těch změn, které dneska projednáváme, nemíří k podstatě, k chápání role státu a k tomu, co má vlastně představovat důchodový systém. Tak za prvé stát není finanční úřad. Je to veřejná instituce, která má pečovat o veřejné statky. Co je veřejným statkem u důchodu? Péče o ty, kdo se během života nezajistili o stáří. Proč to stát dělá? Aby zabránil negativním externalitám, které by dopadaly na celou společnost, pokud by mezi námi živořili a umírali hlady extrémně chudí lidé. Stát ale není pojišťovna. Není to spořitelna, aby si nebo kam by si bohatí lidé ukládali volné peníze, aby z nich žili ve stáří. Od toho přece máme soukromý sektor. Dívám se na mnohé z vás. Opravdu je třeba, aby bohatí lidé pobírali vysoký důchod? Lidé, kteří mají milionové majetky, příjmy z literární činnosti, z tantiém, z výnosu majetku? Lidé s velkými úsporami, ti přece upřímně nepotřebují důchody vůbec. Natož pak důchody vysoké. Natož pak důchody procentně valorizované. Navíc každý z nás senátorů je v konfliktu zájmů. Třetina senátorů je v důchodovém věku. Ostatní – až na pár těch nejmladších – moc Pirátů tady nevidím, se důchodu valem přibližují. Pro nás důchodový systém vytvořen nebyl. My všichni jsme si mohli naspořit, odložit z našich hezkých příjmů stranou. Důchodový systém má fungovat jako záchranná síť. A ne jako přilepšení těm z nás, kteří už sami máme dost. A navíc pětina obyvatel jsou důchodci, pětina obyvatel jsou studenti, děti a nemohoucí. Jen 3/5 obyvatel pracují, a toto číslo klesá. A současně stárneme, tedy pobíráme důchod čím dál tím déle. A státu chybí rezervy, máme největší zadlužení v historii země. A co my děláme? My tady diskutujeme a hádáme se o parametrické údaje. O procenta. O dny. O měsíce. To má být výsledek všech těch debat? Všech těch jednání politiků? Všech těch nervů, všech těch komisí, ekonomických rad a odborníků? Takhle jsme dopadli? To je přece úplně špatný pohled. Tohle není žádná – paní zpravodajko – udržitelná důchodová reforma, ani její první část. My potřebujeme základní koncepční změnu. Potřebujeme změnu, která vydrží desetiletí. Stabilní. A ne se hádat o procenta a o měsíce dnes a za tři měsíce znovu a za rok znovu. Proč vlastně existují důchody? Co je jejich účelem? Jsme schopni se shodnout aspoň na tom? Anebo jde každému z nás jenom o to, abychom my – my měli ten důchod co nejvyšší. Moje odpověď na tu otázku zní takto: důchody stát vyplácí proto, aby lidé mohli v klidu dožít a neumírali bez pomoci na ulici. Někteří z vás možná řeknou, že by měla platit zásluhovost. Že vy, co jste hodně vydělávali, jste si hodně do toho systému přinesli. Ale my přece žádný košík, kde by se ty vaše odvody srocovaly a čekaly, až dospějete do důchodu, žádný takový není. A nikdy, nikdy, nikdy nebyl. Zásluhovost funguje v pracovním vztahu. A ne ve vztahu státu a jednotlivce. Má snad ten, kdo platit vyšší daně, nárok na to, aby jeho ulici hlídal tank? Aby jeho dům byl lépe osvětlený než důchod někoho, kdo celý život uklízel? Aby ten, kdo více vydělával, aby dostal dražší brýle nebo lepší srdce? Nebo dvě ledviny nebo čtyři? Tak proč tolik vyšší důchod? Dnes vyplácíme vyšší důchody těm, kteří si víc vydělali. Já se vás neptám, jestli je to dobře nebo špatně. Ptám se, proč nemáme na stole skutečnou důchodovou reformu? Mohl by mi pan ministr odpovědět? Proč pořád čekáme do příštího jara? Copak se na důchody nelze podívat jinak? Nestálo by za to se přestat bát a začít přemýšlet o důchodech úplně jinak? Jinak než upravovat věk a procenta odchodu do důchodu? Vždyť přece víme, že se to jinak zhroutí. A pak je třeba kousnout ještě do jednoho otráveného jablka – do super tabu tématu, a tím je horní hranice důchodu. Ukážu vám jednu paralelu. Debatu téhle debatě velmi podobnou jsem zažila před 14 lety. V roce 2010 jsem jako ministryně spravedlnosti předkládala, připravovala tabulky pro výpočet výživného na nezletilé děti. Otázka tehdy zněla: má mít výživné na děti horní hranici? Tenkrát jsme se s kolegy shodli, že nikoliv. Ani dnes, teoreticky a právně, výživné na děti horní hranici nemá. Zákon ji nestanoví. Ale prakticky ji v roce 2015 omezil svým nálezem Ústavní soud, což mimochodem ukazuje na jeho dost podstatný vliv na každodenní život občanů. Ústavní soud tehdy řekl, že dítě – představme si třeba 17letého nebo skoro 18letého studenta – má jakési potřeby, které je samozřejmě třeba uspokojit, aby to dítě nestrádalo. Ty ale nejsou bezedné, jako nejsou bezedné potřeby důchodců. Je jasné, že dítě bohatých rodičů má právo podílet se na vysoké životní úrovni rodičů. Pravděpodobně v takovým případě bude jíst více ovoce, nosit trvanlivější oblečení a chodit do dražších kroužků, ale dávno je pryč doba, kdy golfista Čejka platil Mirce Čejkové 150 000 výživné. Dnes v dnešních cenách a dnešních době činí horní hranice standardního výživného, ta horní u těch super extra vydělávajících rodičů, v soudních rozsudcích plus minus 20 tisíc korun. No jestli hodně, tak 30. Nemohli bychom se inspirovat u dětí? Anebo si skutečně myslíte, že stát je tu od toho, aby někomu z nás vyplácel důchody 70 tisíc korun? No já si to nemyslím. Od toho tady stát nemám. A závěrem ještě jedna poznámka – čím je návrh odůvodněn? Přečtu vám přímo z důvodové zprávy větu: „Úpravy mají v delším časovém horizontu potenciál dosáhnout významnější úspory výdajů státního rozpočtu na dávky důchodového pojištění.“ Takže aby stát ušetřil, sebere peníze chudším důchodcům? Takový návrh nepodpořím. Stát má šetřit primárně u sebe. Má škrtat – a budu se opakovat a budu se opakovat celých 6 let, pokaždé – má škrtat zbytečné agendy, rušit úřady a instituce, které nejsou pro jeho činnost nezbytně potřeba. Stát se ale chová přesně naopak, jak jsme si přečetli se zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu za letošní rok. Stát požaduje od občanů víc peněz – a přijde nám konsolidační balíček, který to bude říkat – které pak rozháže na blbosti a zbytečnosti. Rakousko-Uhersko mimochodem zaměstnávalo na každém ministerstvu stovku úředníků, a ti obhospodařovali celé mocnářství. Na okrese pracoval hejtman, který měl k dispozici 3 lidi. Kam jsme se to za těch 100 let dostali? Kde je ten spořivý efekt digitalizace a elektronizace, o němž celá léta slýchávám?
Dnes každé ministerstvo požaduje další úředníky a ajťáky na činnost, kterou před sto lety zvládlo sto lidí. A to v době rakouského mocnářství dráhy stavěly a provozovali soukromí investoři, o charitu se staraly obce a soukromí zaměstnavatelé. Obrazárny, muzea, divadla provozovaly spolky a výboru k tomu ustavené zakladateli, matriky vedla církev, pošta byla soukromá a daň z přijmu za císaře pána byla – pamatujete si to dobře ze školy? – 5 procent. Představa, že by císař pán platil někomu za to, že něco pěstuje nebo nepěstuje, je úsměvná. Takže se ptám pana ministra, kterou zbytečnou agendu navrhuje zrušit? Které své příspěvkové organizace? Které dotační programy? Ve kterých mezinárodních organizacích navrhuje ukončit členství? Asi nechcete, abych četla nahlas, kolik peněz vyhodilo vloni MPSV do kanálu na různé neefektivní dotační programy, ze zprávy NKÚ. Ráda si poslechnu odpovědi. Přece nečekáme, že všechny ty zbytečně vyhazované peníze zadotují další chudí důchodci? Proč se o tom zmiňuji? Protože nechci, aby stát zvyšoval vysoké důchody a aby snižoval ty nejnižší. Proto budu, vážení kolegové, hlasovat proti. A vy, vy byste měli taky. Protože tahle ta novela nejde správným směrem. Děkuji, že jste mě vyslechli a že má slova berete vážně.
