Je to vždycky tristní vystupovat po obědě, když usínáme. Zejména když tu vidím ty prořídlé lavice, když je nás tak málo. Proč rozhodujete tak, jak rozhodujete? Co vás vede k tomu, že v Senátu zvednete ruku pro ano, nebo ne, nebo se zdržíte? Protože jste členy nějaké strany? Protože souhlasíte s návrhem? Protože mluvíte s lidmi a ti vás přesvědčili? Jsem tu nová a debatuji s kolegy, ptám se vás a někteří z vás mi říkají svoje argumenty, svoje důvody, svoje motivace.
Já jsem včera i o tom mluvila s emeritní ústavní soudkyní, která velmi podobné dilema, jaké tady řešíme, řešila celých 10 let. Záleží nám na právní čistotě? Puristé mezi námi by řekli: „Ano, i tohle máme hlídat.“ Zvedáme ruku, když jde o dobro? O dobro pro koho, když je to naše dobro, dobro naší rodiny? Cosi jsme slibovali, tak když je to dobré pro občany, pro které? Pro ty u nás na vsi nebo pro ty, kterých je většina? A nebo jsme politici a zvedáme ruku, když hájíme své zájmy, tj. patříme do nějakého poslaneckého, senátorského či jiného klubu nebo zájmové skupiny? A nebo, a to je odpověď pro mě nebo spíše moje cesta, chci být konzistentní s nějakou svou životní cestou a s tím, co jsem slibovala voličům?
Ta ústavní soudkyně mi říkala: „Já jsem hlasovala a lidé hlasují podle hodnot, které sdílejí. A kladou na misku vah. Někdy svobodu, někdy peníze, někdy zdraví, možná někdy pravdu.“ Pro mě z mnoha důvodů, které už tady padly a je zbytečné je opakovat znovu, je ten návrh nepřijatelný a myslela jsem si, že se distancuji a budu distancovat tím, že se zdržím hlasování, ale pak jsem šla mezi lidi, mezi sousedy a ptala jsem se jich. Říkala jsem: „Budeme tady dnes o tom debatovat.“ Bylo zajímavé slyšet jejich názory. Nebylo to vždy tak, že by důchodci řekli: „Nezvedej ruku, protože já chci vyšší důchod.“ Někteří říkali: „Buďme solidární.“ Také už to tady padlo. Jiní, můj muž, ekonom, inženýr, říkal: „Ježíši, no jasně, tohle udělejte, ale je to všechno blbě s těmi důchody.“
Pan kolega Drahoš tady před několika hodinami řekl: „Nejsou na všechno peníze.“ Já tady ale sedím pokaždé od listopadu, co jsem byla zvolena, a milí kolegové, my jsme tady přece od toho listopadu zvedli ruku pro spoustu nových úřadů, pro spoustu nových kontrolních mechanismů, pro spoustu monitoringů, pro spoustu klimatických směrnic, nařízení a kroků, které jsou extrémně finančně náročné. Tak si musíme říct, a já se takhle otočím na pana ministra. Vím, že se tady musí říci, že když se otáčím na pana ministra, musím říct „prostřednictvím pana řídícího“...
Nemusím? Tak si vlastně říkám, jestli sedí tam na té židli, na které jsem také sedávala, a jestli se mu hlavou honí to, co se mně a mým kolegům před těmi 10 lety honívalo. Tj. „jen si tady pindejte, musíme to nějak přežít, hlavně aby mi ten návrh schválili a pak jedeme znovu močálem černým kolem bílých skal“. A říkám si, jestli se něco změní, protože už od toho listopadu tady vídám pány ministry, kteří říkají: „Nebojte, příště už to bude jinak, to jen dneska je ten akutní stav kvůli něčemu, co se ve vesmíru děje.“
My jsme tady velmi nedávno schválili normy týkající se azbestu, onkologie, vody, ovzduší. Mimochodem na vodu a ovzduší dnes ještě přijde čas a ještě dnes tady budeme zvedat ruku mnozí z nás pro ohromné finanční zářezy. Tak si tedy, milí přátelé, musíme říct, pro co tu ruku chceme zvednout. Já tady nechci být kverulant, který je pokaždé proti tomu, co navrhuje vláda. Ale, milá vládo, začni. I mandatorní výdaje a odkaz na to, že máme nějaké mandatorní výdaje, jsou podle mého dnes jen výmluva, protože vláda má spolehlivou většinu 108 od doby, kdy byla zvolena, rok a půl. Pokud předloží návrh, který úplně mění strukturu mandatorních výdajů a všechny parametry, tak to přeci projde.
Můj hlavní důvod, proč já nemůžu hlasovat pro, nejsou všechny ty legislativní věci, které mi samozřejmě pijí krev. Mnohé důvody, které tu pan kolega Canov ráno tak krásně shrnul. Pro mě hlavní důvod je ten, že lidé, a to všichni lidé, i ti, co nám píší, všichni ti důchodci, podle mého v dnešní době různých krizí, covidových, válečných, energetických, oni by to i pochopili. Ale myslím si, že je nepřijatelné, že ty úspory hledá stát u nich a na nich a ne sám u sebe. Jen si vzpomeňte na debatu o Digitální agentuře a různých jiných věcech, které jsme tu od listopadu vedli. Stát musí začít u sebe. A já budu pana ministra i vládu bedlivě sledovat a vracet to pokaždé.
Takže pevně doufám, že už na další schůzi vlády, chápu, přijde čas na něco důležitého, protože jinak se to do dalších voleb nestihne.
Děkuji za pozornost.
