Mám úplně jiný pohled než moji předřečníci. Právní stát totiž patří k pojmu, které vyslovujeme se zvláštní úctou, skláníme se před nimi. Vede nás k tomu důstojnost, vznešenost pramenící z jejího obsahu. Zákonnost, právní jistota, dělba moci, ochrana základních práv, to jsou věci, se kterými si my všichni právní stát spojujeme. Právní stát je opakem bezpráví. Naše ústava prohlašuje ČR za demokratický stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Každý z vás, všichni, jak se tak na vás dívám, se k právnímu státu hlásíte a podporujete ho.
Navzdory tomu nemůžeme, já si myslím, já nemůžu přijmout způsob, jakým si v posledních letech struktury EU navykly zacházet s právním státem, jak si navykly pojímat koncept právního státu, zejména ve vztahu k členským státům. V jejich pojetí se totiž zaklínadlo právního státu nástrojem mocenského boje a nátlaku na jednotlivé členské státy. Záminkou pro to, aby se vměšovali do našich vnitřních záležitostí, pákou pro faktické rozšiřování kompetencí EU. Zpráva, kterou dnes právě projednáváme, je typickým příkladem toho vměšování, je klasickým příkladem, ukázkou tohoto postupu. Dospěli jsme totiž do paradoxní situace. Namísto abychom kritizovali EU pro její zbyrokratizování, pro její nabubřelé chování a zvětšování počtu evropských institucí, namísto toho, abychom kritizovali jejich demokratický deficit, administrativní aparát EU se cítí být kompetentní přezkušovat jednotlivé členské státy z demokracie a právního státu ústavy jednotlivých členských států, a to včetně přezkušování a úkolování volených zákonodárců. Jejich požadavek, aby jedna či druhá komora parlamentu přijala etický kodex, je podle mého naprosto za hranou. Jako kdyby samotné přijetí etického kodexu někdy někam přineslo víc etiky. Není to tak. Je to jenom formální splnění nějakého úkolu. Udivuje mě, že se tomu nepostaví více senátorů. Jsem moc ráda, že náš ÚPV řekl, že není třeba, aby Senát etický kodex přijímal.
Poučují nás, kárají nás, úkolují nás. Zpráva, kterou projednáváme, možná má co říci k našim justičním systémům, ale opravdu ví, jak to u nás v justici funguje? Vždyť jsme tady slyšeli, jak ta zpráva, jak její příprava probíhala. Online debaty s vrcholnými představiteli. Dívám se do řad senátorů, řada z vás má s justicí a s právním státem praktické zkušenosti. Skutečně ty výtky, které ta zpráva přináší, skutečně jsou těmi problémy, které v praxi máme? Mám za sebou 35letou praxi a řeknu vám, že si to nemyslím. Opravdu si tohle necháme líbit? Necháme najmenované komisaře a nikým nevolené úředníky v Bruselu, aby se opájeli tím pocitem nadřazenosti vůči nám, národním zákonodárcům, naší vládě, našim soudcům, našim voličům?
Víme, jaký je věkový průměr. Víme přece, kdo takovou zprávu zpracovává. Mladí lidé, děti, studenti, absolventi, čerství absolventi vysokých škol. Necháme se od nich buzerovat a kritizovat? Necháme je, aby se pasovali do role autentických vykladačů pojmu právního státu? Oni jsou k tomu povoláni, ne my? Neměli bychom tohle dělat my? Necháme je nakládat s tím, jak se jim to hodí, a překreslovat rozdělení kompetencí mezi Unií a členským státem? To je podle mého, přátelé, příkladem popření právního státu, ne jeho realizací.
Na případy závažného porušení zásad právního státu či dalších základních hodnot Unie pamatuje čl. 7 Smlouvy o EU. Komise v něm má svou úlohu, ta se však omezuje na možnost navrhovat opatření v něm uvedeným. Tím její kompetence končí a rozhodnutí je na členských státech a na Evropském parlamentu. Jestliže se nyní touto zprávou Komise snaží svým tzv. mechanismem právního státu čl. 7 natahovat jako žvýkačku a staví se do centra, pohybuje se očividně mimo zakládací smlouvy. Tyto aktivity je třeba důrazně odmítnout a ohradit se proti nim. Jako zákonodárci přece nemůžeme přihlížet nečinně tomu, jak Komise s pojmem právního státu zachází, jak ho zneužívá, naplňuje ho novým obsahem. Pokud k tomu budeme mlčet, ten nový obsah zůstane tady, jako kdyby byl, Komise na něj jenom příště naváže a bude ho dál rozšiřovat. Jinými slovy, Komise si touto zprávou uzurpuje pravomoci, které jí nikdo nesvěřil.
Úkrok stranou, klasickým příkladem jsou tzv. implementace. Jsem tu měsíc. Projednáváme tady i na půdě jednotlivých výborů jednu implementaci za druhou. I naše komora ty implementace odhlasovává jako automat, s argumentací, že tu kterou implementaci přijmout musíme. Pak to dopadne na vládu, pak na sněmovnu a pak k nám.
Přátelé, nemusíme, nemusíme nic. Musíme dodržovat pouze náš senátorský slib. Tyto dokumenty připravují navolení úředníci. To my jsme prvními lidmi s mandátem od voličů, kteří se s těmi návrhy z kanceláří setkávají. Teprve my jsme tím prvním místem, kdy návrhy byrokratů procházejí posouzením demokratické instituce. Tohle je náš úkol. Ne něco jiného. To my jsme těmi, kteří mohou a také nemusejí posvětit návrhy zrozené někde v nějakém expertním či byrokratickém prostředí. To my máme pravomoc je posvětit svou vůlí, k čemuž jsme byli pověřeni svými voliči. Berme to vážně, ne jako jenom nějakou mechanickou danost, pro kterou musíme zvednout ruku.
Jako advokát a člověk z praxe mám navíc zásadní připomínky k doporučením, která nám Komise velkopansky dává. Neuralgické body české justice vidím někde docela jinde. Chcete-li příklad, tím je rozbujelost právního řádu, tedy chyba, která padá zčásti i na naši hlavu.
Naopak úplná transpozice protikorupční strategie podle mého názoru v justiční praxi žádný zásadní problém nezpůsobuje. Z výše uvedených důvodů pro tento tisk hlasovat nebudu.
Děkuji za pozornost.
