Je to rok, co jsem aktivně vstoupila do politiky. Rok ode dne, kdy jsem na tiskovce oznámila svůj úmysl kandidovat do Senátu za obvod č. 7. Možná jsem v tu chvíli ani netušila, jaká ohromná změna života mě čeká. Změna osobní i profesní. Čeho všeho se budu muset vzdát, co vše obětovat, co vše změnit.
Ihned po zveřejnění kandidatury jsem začala mnohem častěji než dříve - vlastně denně – jezdit po všech vesničkách naší krásné krajiny, více se potkávat s normálními lidmi, poslouchat, co je trápí a co je těší. Jako jediná kandidátka z celé republiky jsem si musela nasbírat tisíc ověřených podpisů, protože jsem kandidovala jako nezávislá, nenavrhla mě žádná politická strana ani hnutí. Dala jsem do kandidatury všechen svůj čas a sílu, opustila fungující praxi, obětovala víc než milion ze svých úspor.
Vypadalo to na marný boj. Proti mně stál úřadující senátor, kandidát nejsilnější parlamentní strany a kandidát vládní koalice. Proti těm třem na první pohled mission impossible. Tím spíše, že jejich billboardy zaplavily celý kraj a v médiích jich bylo všude plno. Já měla billboard jeden a v ruce štosy letáků. A také odvahu vlézt do každého krámku, do každé hospůdky, přijít ke každému plotu či domu. Jen a jen díky tomu jsem pak k překvapení všech (i ke svému) vyhrála. Jenže tím to teprve začalo.
Ostatní senátoři mají plný servis od svých klubů a sekretariátů, já jsem na vše sama. Všechno se musím učit, každý materiál nastudovat. Ale mám jednu ohromnou výhodu. Nemusím nikoho poslouchat. Jen své voliče. Říkám v Senátu k nelibosti mnoha svých kolegů to, co považuji za správné, a hlasuji podle svého přesvědčení, ne podle příkazů shora, ne podle chování většiny, abych snad nevyčuhovala.
Tím jsem si získala mnoho příznivců, fanoušků, přátel a podporovatelů. Ale také pozornost zlomyslných a zlých lidí, kterým se příčí, že v Senátu už nejsou všichni jako tiché myšky a že tam najednou někdo mluví nahlas a sám za sebe. Mám to mnohdy těžké a mnohdy se mi leccos nepodaří, jak bych chtěla. Ale snažím se, co mi síly stačí. A sil mám dost. Nevzdám to a nikdo si mě neochočí.
Zůstanu s vámi, s normálními lidmi, a jsem si jista, že dlouho v tom sama nebudu. Lidé přece musí vidět, kam vede to poslušné kývání na tisíce nesmyslů, které se na nás hrnou. Děkuji vám všem za pomoc, podporu, pochopení, kritiku, inspiraci. Děkuji, že mohu být stále s vámi a mluvit i za vás. A děkuji za ten rok, který mě jen posílil. Bude se mi to hodit, přituhuje.
