Na úvod říkám, že tento návrh podporuji a jsem rád, že s ním ministerstvo přišlo. Komunikoval jsem s panem ministrem, komunikoval jsem s paní náměstkyní pro legislativu o tomto návrhu a komunikoval jsem i se zástupci kulturních festivalů, kteří volali velmi po tom, aby se něco přijalo. A tu roli ministerstvu nezávidím, protože stejně jako u jiných návrhů, tak i tady z pozice orgánu veřejné moci zasahujete do soukromoprávního vztahu a prostě na jednu nebo na druhou stranu to musíte nějak vyboulit, za předpokladu, že do toho nevstoupíte přímo, že do toho nevstoupíte přímo finanční subvencí, že zkrátka neřeknete: my vám ty vstupenky zaplatíme nebo poskytneme vám teda nějaký balík peněz pro to, abyste mohli vyplácet ty nároky, ty vznesené nároky na vrácení peněz. Rozumím tomu, že peníze jsou teď potřeba jinde, rozumím tomu, že kultura je obecně taková trochu popelka a ty peníze se tam shánějí velmi těžko. A proto ministerstvo přišlo s tímto návrhem.
Já jsem viděl i ten návrh německý, četl jsem si ho a byť se jím ministerstvo inspirovalo v některých dílčích věcech, tak se vydává trochu jiným způsobem. Pro představu - tak ten německý návrh např. říká, že můžete nebo že dostanete nějakou poukázku, (nesrozumitelné) a nedostanete ji za předpokladu, že vznesete námitku, že je to pro vás nepřiměřené, abyste tu poukázku dostali, z nějakých osobních důvodů, finančních poměrů a tak podobně. My v Česku jsme se vydali trošku přísnější cestou. Řekli jsme ne, neuděláme to takto obecně. Je to řekněme obratné z hlediska předcházení nějakým případným soudním sporům, vyjmenujeme zkrátka taxativně, kdo bude moci namítat, že o tu poukázku nestojí, protože je subjekt nějaké té skupiny. Dobře, všechno to beru. Otázkou ale je, zdali do budoucna, když už tedy Ministerstvo kultury nežádalo nebo nežádalo... Nevynaložilo tu energii, aby sehnalo přímé finanční injekce do kultury, jestli by tomu nemělo vyjít vstříc do budoucna, jestli by se prostě nemělo vydat tímto směrem. Ta kultura ty peníze potřebovat zkrátka bude.
Další věcí - a to mi potvrdili zástupci Ministerstva kultury - je inspirace tím návrhem, který jsme tu schvalovali. Možná si na něj vzpomínáte, to byl ten tisk 820 tuším, který se týkal cestovních kanceláří, kde se jde zase úplně stejným stylem. Cestovka ale nemusí dávat peníze, dá vám nějaký kupón, poukaz, a pak se to prostě vybere v budoucnu. Rozdíl mezi cestovkami a tímto řešením, a to neříkám - já jsem avizoval dopředu, my ten návrh podpoříme, souhlasím s ním, je dobrý - ale to riziko, na které musím poukázat, je to, že u těch cestovek, ty cestovky jsou pojištěny proti úpadku. Když ta cestovka zkrachuje, dostane ten zákazník peníze zpátky. U tady toho se zkrátka nějaké řešení nedá nalézt, to není asi technicky možné, kdyby to nebyla ta státní záruka. Státní záruka je samozřejmě cesta, ale asi ne politicky průchozí. Ale když teď řekneme: podívejte, nemusíte vracet ty peníze a ten festival přesto zkrachuje, přesto se další rok nebude konat nebo nějaká náhradní akce, tak to bude velmi nezáviděníhodná situace pro ty zákazníky, kteří zjevně budou muset nastoupit s individuální přihláškou v insolvenčním řízení. To je něco, co bychom asi taky měli vzít v potaz při hlasování o tomto zákonu.
Já jsem si dovolil k tomuto návrhu podat stejný pozměňovací návrh, který jsem podával i k těm cestovním kancelářím a ten návrh je velmi jednoduchý a u těch cestovních kanceláří byl podpořen Poslaneckou sněmovnou i ministerstvem, to k tomu dalo souhlasné stanovisko. Věřím, že by tak tomu mohlo být i tady, naprosto stejným způsobem. A jde ve zkratce o poučovací povinnost, manodukci(?), chcete-li. To znamená, že ten zákazník bude poučen pořadatelem o právech, která se podávají ze zákona, a to z velmi jednoduchého důvodu. Myslím si, že u těch cestovek si asi lidé pohlídají spíše, jestli jejich zájezd za 40 000 bude stornován, nebude stornován, za jakých podmínek dostanou ty peníze zpátky, než u vstupenky na festival za 500 nebo 1000 korun. Ale i přesto by měli být podle mého soudu poučeni o těch právech, opětně ze stejného titulu, protože zkrátka teď se řeší v běžném životě úplně jiné starosti. Řešíte práci, řešíte nějaké větší položky ve vašem rodinném rozpočtu, rozhodně asi nemůžete sledoval legislativu, kterou tu Sněmovna a Senát schvalují. Takže proto navrhuji dát tam poučovací povinnost velmi jednoduchou. Trošku jsem rezignoval na tu přísnost, to znamená není tam povinně písemná forma. Z hlediska té formy stačí třeba ústně nebo v elektronické podobě poučit a říci: podívej se, teď se ten festival nebude konat, jestli chceš peníze zpátky, tak je tady nějaká ochranná doba, která skončí v tomto datu, pak budeš vyplacen. Pakliže chceš využít poukaz nebo je cesta poukazu, můžeš ten nárok vznést, dostaneš poukaz, můžeš ho využít, bude nějaká náhradní akce atd. atd. Aby to bylo prostě jasně a srozumitelně popsáno. Věřím, že to je něco, co by - hovořil-li jsem o tom, že se vyklenou vlastně ta práva, ta spravedlivá rovnost práv a povinností v tom soukromoprávním vztahu jedním směrem, to znamená, že je to směrem k tomu pořadateli, tak toto by to mohlo trošku srovnávat. To obecně ta manodukční povinnost dělá.
Jsou tam nějaké další věci, které by stálo za to specifikovat a velmi za to děkuji prostřednictvím pana předsedajícího kolegyni Hyťhové, že se toho chopila a předložila ten pozměňovací návrh. Je dobrý, specifikuje a staví najisto něco, co úplně jasné není, ale v úhrnu si myslím, že ten návrh je dobrý, řeší situace v kultuře, ale je to taková náplast. Kultura potřebuje bezesporu víc peněz a já moc dobře vím z osobnosti pana ministra, že je dravý a že se jistě pokusí na vládě další prostředky pro kulturu, pro všechny rozličné formy kultury, nějaké další prostředky sehnat. A prosím o podporu toho pozměňovacího návrhu, který zavádí velmi prostou poučovací povinnost tak, aby lidé věděli, co jsme si tady na ně připravili.
Díky za pozornost.
