dovolím si vzít to trochu šířeji, a to především z důvodu, že toto je asi poslední novela občanského zákoníku, kterou v tomto volebním období budeme schvalovat. Na toto margo jsem předložil vybrané pozměňovací návrhy, které přesahují problematiku dětských dluhů, ale vycházím z rozšiřujícího pojetí legislativního procesu, kdy Sněmovna a obecně Parlament je suverén a může samozřejmě v kontextu dosud judikovaných nálezů Ústavního soudu se vyjadřovat i k věcem, které se nemusejí týkat jenom té úzké výseče materie, kterou legitimovaný předkladatel obsáhl v původním návrhu, v původní předloze.
Zrekapitulujme osmé volební období. V úvodu tohoto volebního období jsme byli velmi činní. Ty návrhy - my jsme to jako opozice kritizovali, že se na naše opoziční návrhy nedostává, tak ale ve srovnání s dneškem to bylo ještě zlaté. A pak do toho přišel covid a od té doby řešíme jenom covidovou legislativu ve stavu legislativní nouze, ty neodkladné návrhy. Ty návrhy, když to převedu do mluvy zdravotnického práva, elektivní odkládáme a máme tady už ohromný štos návrhů, když se podíváte na pořad schůze, tak už jsme u čísla asi 550, se nikdy neprojednají. To, na čem jsme tady všichni pracovali bez rozdílu opozice, koalice, bude padat pod stůl. Někteří z nás to mohou zužitkovat, ti, kteří kandidují v dalších volbách, přeji všem kolegyním a kolegům úspěch ve volbách, aby ty návrhy mohli uplatnit, ale u zbylých návrhů prostě padají bez dalšího pod stůl. My jsme si v rámci ústavně právního výboru, a to je, prosím, věc, kdy se, myslím, velmi dobře podařilo domluvit mezi vládou, respektive rezortním ministerstvem a mezi opozicí, vyzkoušeli nový postup, a sice jsme se podívali na to, kolik času zbývá do konce volebního období, to znamená máme již jenom pár měsíců, harmonogram na příští pololetí už jsme projednávali v organizačním výboru, jednání je prostě tak málo, i do konce volebního období toho už taky moc nezbývá, spíše to bude doba mimořádných schůzí a ad hoc setkávání se tady při projednávání nějaké dílčí agendy.
Tak jsme se podívali na to, kolik času zbývá do konce roku s paní ministryní a s jejími náměstky a u tisku č. 699, který se týká mezinárodní justiční spolupráce, jsme si řekli: máme tady víc tisků, které se toho dotýkají, jsou to věci transpoziční, věci adaptační, tak proč bychom tady měli projednávat tři tisky najednou, přičemž pouze jeden má šanci na jakýsi aspoň úspěch, že se dostane ze Sněmovny, že ho stihneme projednat, když to můžeme spojit dohromady. A proto jsme se rozhodli předložit k tisku 699 kompilační pozměňovací návrhy, které vlastně urychlí celý ten legislativní proces. Teď to půjde do druhého čtení. Ty návrhy tu předložím, ale myslím si, že je to znak, řekněme, dobré vůle a dobré spolupráce mezi opozicí a mezi koalicí. A myslím si, a to je ten důvod, proč jsem tady začal takto obšírně tímto úvodem, že takto bychom mohli postupovat i u jiných zákonů. Vezměme si třeba otázku například občanského zákoníku, civilního práva. Myslím si, že mnozí kolegové tu předložili zásadní věci, ale i třeba drobné úpravy, které jako samostatné návrhy nikdy neprojednáme. Pokud tady kdokoliv z nás předloží nějaký návrh, tak musí počkat na stanovisko vlády, to znamená do třiceti dnů, pak se presumuje tedy, že souhlas byl dán, a pak tedy počkat zařazení a standardní tři čtení. To znamená jakýkoliv návrh, který tu předložíme, který nebude v devadesátce, tak se bohužel nesetká s úspěchem s ohledem na omezený čas, který zbývá do konce volebního období. Cestou by mohlo být samozřejmě dávat návrhy v devadesátce, ale znovu připomínám, že ten pořad schůze je neskutečně nabitý. Kvůli covidové krizi se legislativní proces u všech návrhů zcela zasekl a projednáváme jenom to, co nesnese odkladu, a i to zabere mnoho času. Když si vzpomenete například na minulý týden, nebo i na uplynulý týden, když jsme tu seděli velmi dlouho, a to se týkalo opravdu jenom dílčí agendy v rámci covidové legislativy, a proto mám zato, že vhodnou cestou může být kompilování návrhů, které se dotýkají té dílčí agendy u, ale podotýkám, velkých kodexů, to znamená například občanský zákoník, ale i jiné, třeba i v té materii trestněprávní, do jednoho tisku. To znamená, byť se tato předloha týká dětských dluhů, tak jsem si dovolil k ní předložit několik pozměňovacích návrhů, které naleznete pod písmeny D1, D2, D3. Jeden, který jsem předložil v rámci výboru, byl schválen a je součástí balíku pozměňovacích návrhů z ústavně právního výboru, které tu materii dětských dluhů přesahují a dotýkají se v zásadě dvou širších tematických celků.
Dovolím si začít tématem držby a její ochrany. Co je držba? To pojetí držby se v rámci právní nauky velmi rozlišuje. Právní nauka je rozdělena v zásadě na dvě poloviny, kde jedna polovina říká, že držba je pouhý faktický stav, to znamená, že když tu mám nějaký papír, který je v mém vlastnictví, tak ho jenom fakticky držím. Další část právní nauky říká, že držba, a s tímto názorem se ztotožňuji, je věcné právo. Proč mám zato, že držba je věcné právo? Domnívám se tak z důvodu, že občanský zákoník, byť nepodává definici držby, jenom říká, že držitel je ten, kdo vykonává právo pro sebe, tak tímto, že zároveň také říká, že držbu nesmí nikdo neoprávněně rušit, tak držbu by šlo tedy podle mého soudu definovat i tak, že držba spočívá v právu věc, nebo to dané právo tedy, držet a nebýt u toho nikým rušen. Poněvadž přistoupíme-li na to, že držba je jenom faktický stav, tak přece faktický stav, který je chráněn právem a právem aprobován, tak faktickým stavem samotným není, neboť právě to, že držím nějaké právo, že například vykonávám držbu vlastnického práva k tomuto listu papíru, tak nikdo z ostatních lidí, z ostatních rušitelů tu držbu nemůže rušit a podává se mi proti tomu rušení ochrana. Ta ochrana je dvojího typu. Když někdo bude rušit vaši držbu, a já si dovolím to přiblížit například na příklad pozemku, tak když máte zahradu a někdo vám na tu zahradu vjede třeba traktorem a zaparkuje ho tam, nebo vám tu zahradu rozorá, tak máte v zásadě dvě možnosti. První možnost je bránit se takzvaně petitorně, neboli podat zápůrčí negatorní žalobu, to znamená, že někdo ruší vaše samotné právo vlastnické. Žaloba petitorní. Co si pod tím představit? A proč vůbec rozlišujeme mezi tou petitorní a posesorní žalobou? Při negatorní žalobě se musí prokazovat samotná existence toho vlastnického práva, to znamená, že vy musíte prokázat, že vám to vlastnické právo svědčí a že vám do něj někdo neoprávněna zasahuje, prokázat vlastnické právo u nemovité věci je provedením listinného důkazu velmi snadné, například listem vlastnictví. U movitých věcí už je to poměrně složitější, protože například když bych vám sebral počítač, který používáte právě teď, tak byste museli prokázat, že jste ho nabyli, například dokladem o tom, že jste si ho někde pořídili. Ten doklad už nemusíte mít, ale přesto procesní břemena, to znamená břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tíží vás. Je to tedy velmi obtížné pro toho vlastníka, aby prokázal, že mu svědčí vlastnické právo. Současný právní řád ale poskytuje konečně oproti předchozímu občanskému zákoníku z roku 1964 ochranu i takzvaně posesorní, neboli ochranu výlučně držební. Co tím míním? Vlastníte-li ten počítač, nebo ten mobilní telefon, který máte v ruce, nejenže vám svědčí vlastnické právo, ale vy máte i držbu toho vlastnického práva. V čem je rozdíl? Když vám ten telefon odejmu a budu rušit vaši držbu, vy nemusíte prokazovat to, že jste vlastník, nýbrž musíte prokazovat jenom to, že máte poslední držbu například tím, že třeba ukážete fotografii z dřívějších časů, že ten telefon prostě máte a prokážete to, že já jsem nebyl nijak oprávněn vám tuto držbu rušit.
Toho se prosím pěkně dotýká jeden z těch pozměňovacích návrhů. V současné době totiž musím já, nebo musíte vy tedy jako držitelé, podržíme se tedy toho příkladu, tak musíte vy prokázat, že já jsem neměl žádný právní důvod k tomu rušit vaší držbu, což je zcela zvrácený přístup ohledně procesních břemen, neboť správné by mělo být, abych já musel prokázat, že nemám žádný právní důvod. Tím se dostáváme totiž k jevu, kterému se v právní vědě říká tzv. probaci diabolica, nebo-li že vy musíte prokázat, že mně něco nesvědčí, nebo že já něco nemám. Je to velmi problematické, je to kritizováno doktrínou, např. to kritizuje asi náš největší český odborník na věcná práva a držbu, doktor Spáčil z Nejvyššího soudu, a i další brněnské právní doktríny. A mají za to, že by k této změně mělo dojít.
Podíváme-li se na recentní judikaturu, lze říci, že judikatura stran posesorních řízení je velmi roztříštěná. A třebaže např. Krajský soud v Brně judikoval, že prokazovat, že někomu nesvědčí právní důvod k rušení držby, tím právním důvodem např. může být exekuční titul třeba, když by exekutor řekl: Zabavuji vám při mobiliární exekuci tento počítač, tak bezesporu vaší držbou vlastnického práva neruší, neboť právním důvodem bude exekuční příkaz, tak ale Krajský soud v Brně konstatoval, že takový postup, aby po vás jako po držiteli byl vyžadován vlastně negativní důkaz toho, že neexistuje žádný právní titul pro rušení držby, tak je nepřiměřené.
Ovšem setkal jsem se při studiu držební judikatury i se situací, kdy Okresní soud v Plzni judikoval, že to prokázat musíte, že zákon v tomto hovoří zcela jasně, a bohužel, bohužel, žalobkyně v této věci nebyla úspěšná, protože nebyla schopna prokázat, že rušiteli, žalovanému, nesvědčí žádný právní důvod proto, aby držbu rušil. Je to tedy velmi citlivá věc, která může v individuálních případech vést k neúspěchu ve při. To je tedy jeden z těch pozměňovacích návrhů.
Ten návrh, o kterém jsem již předtím hovořil, a ten se již setkal s úspěchem v rámci ústavně-právního výboru, tak ten se týká označování žaloby. Vezmeme-li za příklad Kleinův procesní civilní řád soudní, zcela klíčovou procesní úpravu, kterou se řídily spory v prvé republice a který je pokládán za vrchol sociální koncepce civilního procesu z roku 1895, tak ten hovořil zcela jasně o tom, že žaloby zrušené držby mají být označeny jako žaloby zrušené držby. Zní to tak trochu absurdně, ovšem má to praktické důvody. Držební judikatura je velmi sporá v rámci České republiky. Od roku 2014, kdy došlo k rekodifikaci civilního práva v České republice, tak proběhlo, řekněme, 300 až 400 řízení, nebo resp. máme 400 pravomocných, možná 500 pravomocných rozhodnutí, což s ohledem na to, že se např. nezveřejňují stále rozsudky v nějakém centralizovaném elektronickém systému...
Děkuji za slovo, pane předsedající. Já jsem již byl ujištěn, že následující pevný bod je zařazen na 11.30, já myslím, že k otázce držby a otázce dědického práva se dostatečně vyčerpám tak kolem 11.05, pak bude kolegyně Gajdůšková, hlasovat stihneme.
Tak, kde jsem to skončil. Ano, Kleinův civilní řád soudní. Ten procesní předpis, to říkal z toho důvodu, aby bylo na první pohled jasné, čeho se žalovaný dovolává. Hovořil jsem tu o tom, že máte právo nastoupit na rušitele jak cestou petitoria, tak i cestou possessoria, to znamená buď chránit to samotné vlastnické právo, anebo chránit jenom jeho držbu. A to jsem ještě nezmínil, že držet nemusíte jenom samotné vlastnické právo, ale můžete držet i práva omezenější. Tak např. můžete držet i právo nájmu. Protože obecně už od doby randy, tak je dáno, že lze držet takové právo, které umožňuje opakovaný výkon. To znamená např. nemůžete držet právo, které zaniká jediným výkonem, např. nějaký platební nárok, ale můžete držet např. právo nájmu, právo pachtu, právo výpůjčky, právo výměnku a práva další.
A to tedy nejen právo věcné, tedy to vlastnické právo, ale i práva absolutní, ale i práva relativní, to je právě to právo nájmu. Tak ten důvod, proč se řeklo zcela jasně v té dřívější procesní úpravě, že žaloby zrušené držby mají býti označeny jako žaloby zrušené držby, tak je skutečně ten, aby za situace, kdy napadne daná věc na ten soud, do té soudní kanceláře, aby bylo jasné, jak si s tím poradit. Když to převrátím do dnešní úpravy. V čem je zajímavé to possessorio, v čem je zajímavé to posesorní řízení oproti tomu řízení petitornímu. Ten rozdíl je zcela zásadní.
Hovořil jsem o tom, že žalobce tíží v rámci petitorního řízení těžší procesní břemena, břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tak zároveň řízení petitorní není svázáno žádnými procesními lhůtami pro rozhodnutí. Jinými slovy, když se budete soudit o to, jestli vám nějaký pozemek patří nebo nepatří, bude to trvat velmi pravděpodobně, nebo dosáhnete pravomocného rozhodnutí po roku či dvou. Díval jsem se do statistických výkazů Ministerstva spravedlnosti, skutečně průměrné petitorium trvá stovky dnů řádově. Ovšem u possessoria je situace jiná, neboť v possessoriu neprokazujete existenci toho tvrzeného práva, ale prokazujete pouze poslední držbu a její rušení. Možná část z vás, která si také libuje v držbě jako já, tak namítne: ale vždyť přece v rámci possessoria lze poskytnout právu, které je toliko tvrzené a které je neexistentní, které není.
Ano. To je skutečnost, která je s posesorním řízením bytostně spojena. A část rakouské doktríny dokonce říká, že possessorium je něco naprosto v právním řádu nelogického. Poněvadž když třeba vám je uváděn příklad, uváděl ho Knapp. Byl to příklad člověka, který byl nájemce v nějakém bytu a podnajímal jeden pokoj. Ten podnájemce si říkal: jo, jo, bydlí se mi tady dobře, ale chtěl bych ještě o pokoj víc. A ten nájemce mu říká: ne, ten pokoj potřebuji, nepodnajmu ho. Ten podnájemce tedy se vlámal do toho bytu, když byl ten nájemce na dovolené, usadil se tam, tedy vystěhoval mu ty věci a zamkl ten pokoj.
Co se stalo potom. Ten nájemce se vrátil zpátky, viděl, že podnájemce si zabral ten svůj pokoj, ovšem pohledem práva se stal ten podnájemce držitelem. Měl držbu. Sice to byla nepravá držba, ale měl držbu. Neboť tehdejší obecný zákoník občanský říkal zcela jasně, že držba je chráněna, ať již je jakákoliv. Co se stalo dál. Ten nájemce se rozzuřil, že mu zabral podnájemce pokoj a rozhodl se mu vyměnit zámek. Ovšem ten podnájemce byl znalý tehdejší úpravy, ochrany držby, pomocí possessoria, a nastoupil na toho nájemce pořadem práva.
To znamená, zažaloval ho. A zažaloval ho úspěšně, protože třebaže nebyl vlastníkem nebo třebaže mu nesvědčilo nájemní právo k tomu pokoji, tak byl ale schopen prokázat svoji držbu a soud mu proto poskytl svoji. Účelem posesoria tedy, shrnu-li to, není rozhodnout ten stav definitivně, to znamená říci - ty jsi vlastník, ty nejsi vlastník, ale je v zásadě říci - tobě svědčí držba vlastnického práva, nemusíš být vlastníkem v závěru, tobě svědčí držba vlastnického práva, ty tu držbu vlastnického práva rušíš, já ti zakazuji jako soud tu držbu vlastnického práva rušit a potom si to vypořádejte třeba v petitoriu. Ve většině případů samozřejmě je to posesorium dostačující, protože se oprávněný držitel, nebo držitel, kryje s vlastníkem, ale může být situace, která, jak už jsem zmiňoval, která je rakouskou doktrínou velmi kritizována, protože to posesorium skutečně může vést k absurdním právním závěrům, že se to nekryje, a potom se tedy jako jedinou cestou pro toho neúspěšného vlastníka stává petitorium.
Již jsem naznačil jednu věc, která je odlišná oproti té úpravě v obecném občanském zákoníku, v ABGB, a sice to, že bohužel nebylo zákonodárcem při rekodifikaci zcela explicitně řečeno, že je chráněna jakákoliv držba. V tomto případě se jedná o pozměňovací návrh sněmovní dokument 6834 nebo D3 v rámci procedury, kdy zcela otevřeně navrhuji, aby se konstatovalo, že držba může být skutečně jakákoliv a odmítají se takzvané petitorní námitky. Podíváte-li se do komentářové literatury, například do komentáře od pana dr. Spáčila, autorského kolektivu, nebo do autorského kolektivu dr. Petrova, tak tam zcela otevřeně říkají "držba může být jakákoliv, ale soud ji poskytne v rámci posesoria ochranu".
Myslím si, že bychom to měli ujasnit, protože z toho, jak jsem studoval rozhodnutí jak už nalézacích tak odvolacích soudů, tak leží zcela nabíledni, že bohužel žalovaní často tvrdí skutečnosti a označují důkazy o věcech, které jsou pro výsledek posesorního řízení zcela irelevantní. Tak například je úplně jedno, jestli žalovaný tvrdí "tato sekačka je moje a není jeho", protože nejde o vlastnické právo, jde o držbu vlastnického práva.
Pojďme se dostat dál. Myslím k dalšímu tématu (Směje se.) z mých návrhů, nikoliv dál k dalšímu vystupujícímu, paní ministryně.
Ten důvod, proč mám za to, že by měla být označena žaloba zrušené držby jako žaloba zrušené držby /a ústavně právní výbor mi v tom dal za pravdu/, tak je ten, že existují procesní lhůty pro rozhodnutí. Tak například o žalobě zrušené držby se musí rozhodnout do 15 dnů od podání žaloby, od nápadu té žaloby. Jde-li o zákaz provádění stavby podle ustanovení § 1004 a 1005 občanského zákoníku, tam je ta lhůta 30 dnů.
Jaké z toho plynou důsledky? Plynou z toho důsledky například takové, že je to trochu podobné předběžnému opatření, což je zjevné i z toho předchozího, co jsem zmiňoval, a zároveň ty důsledky jsou i takové, že soud se zkrátka omezí toliko na mělké dokazování a mělké prověřování těch tvrzených skutečností a nikoliv na existenci toho samotného práva, což vyplývá ze samé podstaty toho posesoria.
Čili to jsou tři pozměňovací návrhy, které jsem v této věci v otázce držby předložil a myslím si, že to označení držby je něco, co je důležité, neboť napadne-li ta věc na podatelnu a je-li přidělena podle rozvrhu práce příslušné soudní kanceláři, tak tím pádem je zcela zjevné, čeho se ten žalobce dovolává. Buď se dovolává petitoria, pak je možnost tu věc vyřizovat řekněme s drobným odkladem, není potřeba tak kvaltovat, nebo se dovolává posesoria. Za té situace je dána procesní pořádková lhůta 15 dnů, která by měla být dodržena. Následky nedodržení pořádkové lhůty jsou například povinnost nahradit škody.
Pro vaši informaci, z výkazů Ministerstva spravedlnosti se podává, že lhůta 15 dnů je - zcela překvapivě - v 50 % případů dodržována.
Zároveň je ale také nutné říci s ohledem na recentní judikaturu Ústavního soudu, poněvadž judikatura, která se dotýká ochrany držby je výslovně judikatura odvolacích soudů a judikatura Ústavního soudu, třebaže se jedná o odmítnutí neúspěšných ústavních stížností, a to z důvodu, že dovolání k Nejvyššímu soudu není přípustné ve věcech ochrany držby pořadem posesorní žaloby nebo posesorního práva, tak Ústavní soud jasně konstatoval, že těch 15 dnů se dotýká toliko toho nalézacího řízení. Řízení před odvolacím soudem může trvat, ale třebaže trvá, tak trvá poměrně významně méně než u petitorního řízení.
Tolik jeden tematický okruh mých pozměňovacích návrhů.
Další okruh mých pozměňovacích návrhů, který najdete v rámci procedury pod písmenem D1, se týká dědické smlouvy. Kolegy z hnutí ANO mohu potěšit, neboť tento pozměňovací návrh předkládám s kolegou Tomášem Kohoutkem z hnutí ANO, protože to je věc ryze nadstranická, ryze technická, ale velmi důležitá. Týká se takzvané dědické smlouvy. Dědická smlouva je nový dědický nebo řekněme staronový dědický titul, který byl do našeho právního řádu zakotven při rekodifikaci civilního práva s účinností od 1. 1. 2014. Dědická smlouva je dvoustranné právní jednání, kdy se zůstavitel dohodne s někým, ať už s právnickou nebo s fyzickou osobou /podle našeho názoru tedy s právnickou/ a může ji potom povolat za dědice. Je to pohledem našeho práva nejsilnější dědický titul, který ovšem nevylučuje zůstavitele z nakládání s tím majetkem, s tou pozůstalostí, tedy s tím majetkem do chvíle, než dojde tedy k úmrtí toho zůstavitele.
Zákonodárce si od dědické smlouvy sliboval mnohé. Ještě řekněme, že u dědické smlouvy je daná přísnost formy, to znamená, dědická smlouva se uzavírá jako notářský zápis, musí mít formu notářského zápisu a mám za to, že je to nástroj, který není využíván tak, jak by být využíván měl. Podíváme-li se na čísla, tak bylo uzavřeno v minulém roce nějakých plus minus 200 dědických smluv. Jde-li o závěti, tak těch bylo úhrnem uzavřeno nějakých tuším kolem 20 tisíc, něco takového. To znamená, že tu máme nějaký právní nástroj, který není využíván tak, jak by využíván být měl. Přitom má četné výhody - předvídatelnost, jistotu pro obě strany a samozřejmě i nějakou důkazní sílu, protože je to nejsilnější dědický titul a přebije tím pádem jako eso například závěť.
Ten důvod, proč se domníváme s kolegou Tomášem Kohoutkem z hnutí ANO, že by dědická smlouva měla doznat úpravy a proč se k ní tolik zůstavitelů neuchyluje, tak je ten, že z nějakých historických důvodů, které objasňuji v rámci odůvodnění, tak lze dědickou smlouvu pořídit toliko o třech čtvrtinách majetku a jednu čtvrtinu musíte například vyřešit závětí. Občanský zákoník je v tomto velmi vstřícný a říká, že v zásadě je-li uzavřena dědická smlouva o celém majetku, tak potom se, pakliže ta dědická smlouva obstojí jako závěť, o té jedné čtvrtině hovoří nebo nazírá se tedy jako závěť. Ten důvod, proč se nedá pořídit o celém majetku, je skutečně historický. Já jsem se díval do Zöhlerova (???) komentáře k ABGB z roku 1813 a on tam v zásadě konstatuje, že důvod, proč nemůže zůstavitel pořídit o celém majetku, je ten, že muži mají tendenci se nechat omámit, ošálit ženami a mohli by snad v nějakém emočním zápalu slíbit ženě celý svůj majetek.
A proto se řeklo, že se bude moct, aby tam byla jen taková pojistka, rozhodnout dědickou smlouvou o třech čtvrtinách majetku. To máme za překonané, i když ne asi tyhle věci budou platit vždy, ale máme to za právně překonané a máme za to, že by se mohlo podle našeho návrhu rozhodovat o celém majetku v rámci dědické smlouvy. Myslíme si, že to vnáší jistotu do právních vztahů zůstavitele a zároveň také, že to je posílení tzv. testovací svobody.
Hovoříme-li - ve veřejném diskurzu se o tom hovoří často - o nějaké svobodě nakládat se svým majetkem a o vlastnictví, tak ta svoboda jako taková se rozpadá na dílčí svobody, např. tedy na svobodu toho, jestli vstoupíte do nějakého právního vztahu nebo nevstoupíte, to, jestli uzavřete smlouvu nebo ji neuzavřete, o čem ta smlouva bude a s kým bude, ale týká se to např. - ta obecná svoboda na úseku vlastnictví - i např. toho, komu ten majetek, který jste za svého života nabyli, komu potom půjde, komu napadne. Máme za to, že by zůstavitelé měli mít právo rozhodnout o celém svém majetku dědickou smlouvou a já vás prosím o podporu tohoto pozměňovacího návrhu.
Děkuji.
