Děkuji, paní předsedající, já jsem tady v několika rolích. Jsem tady jako bývalý, možná budoucí ředitel nemocnice, jsem tady jako zřizovatel té nemocnice, čili jako ministr zdravotnictví, a trochu jsem tady taky za nelidu, který chce vyštvat ubytovnu pro rodiče těžce nemocných dětí z nemocnice. Tak já nevím. Myslíte si, že jsem nelida? Že bych skutečně vyštvával ubytovnu, která funguje v té nemocnici? Nebo která je pro tu nemocnici důležitá? Ta situace je poněkud složitější.
Faktem je, že někdy po revoluci pan profesor Koutecký, nestor české onkologie, vlastně zakladatel české onkologie, také zakladatel Nadace Národ dětem, tenkrát – a všichni si na to možná pamatujete – pořádal sbírku pro postavení nové dětské onkologie. Sám jsem tenkrát jako mladý inženýr přispíval. Postavila se za to budova dětské onkologie v Motole. A musím říci, že je to výborná záležitost a pan profesor Koutecký zaslouží úctu.
A tenkrát také se rozjela situace, že rodiče nemocných dětí, protože všichni víme, jak vypadaly hospitalizace za minulého režimu – určité návštěvní hodiny, velmi striktně kontrolovaný přístup – sedí tu pár pediatrů, tak asi vědí, o čem mluvím. Byl prostě problém s tou dodatečnou péčí, jak tenkrát ani nebyla vnímána jako péče, to znamená, jak se starají rodiče i v průběhu hospitalizace. Tenkrát se tvrdilo, dítě patří do nemocnice, a rodič tam nepatří. To se samozřejmě měnilo a tenkrát vznikl nápad, který vzešel z okolí pana profesora Kouteckého, které se chopil Nadační fond Klíček, že se začnou ubytovávat ti rodiče.
To bylo fajn, to byla první věc. V Motole máme ubytovnu pro sestry. Je to bývalá ubytovna jugoslávských stavbařů, která se změnila v ubytovnu pro sestry. A tam si Nadační fond Klíček tenkrát domluvil tuším tři nebo čtyři pokoje a v nich začal ubytovávat rodiče. Jenže nastala situace taková, že nikdy nebyly dohodnuté podmínky toho fungování. Přece jenom jako nemocnice nějakým způsobem funguje, ubytovna pro sestry taky nějak funguje, je tam nějak limitovaný přístup. Všichni, kdo děláte v nemocnicích, tak znáte situaci, že tam bydlí nejen sestry, ale i sanitáři, a to někdy jsou problematičtí lidé, někdy tam musíte nasadit trošku režimová opatření, aby se vám to tam hrozně nezvrhlo.
Takže vypukly problémy, které měly být řešeny dohodou mezi Klíčkem a Motolem, mj. taky platbou nájemného. Tyhle problémy řešili dokonce i předchůdci ve funkci, paní ex-ředitelka Rögnerová, ještě její předchůdce dr. Kryl, a v podstatě nikdy nedošlo k dohodě. Faktem je, že s Klíčkem byla vždycky poněkud obtížnější komunikace. Pak jsem nastoupil v roce 2000 já. A několikrát jsme se opravdu setkali s tím, aby to bylo řešeno, ale ty podmínky byly vždycky problematické. Já vím, že provozní pracovníci nemocnice si stěžovali, že když chtějí jít do těch pokojů, tak nikdy nemůžou nikoho sehnat. Klíček začal trošku chápat to svoje území jako exteritoriální, to znamená jako území, kam není přístup. A zároveň se nemocnice – musím říci, že tedy pod mým vedením - začala chovat k těm rodičům také jinak. A vyčlenila – a bylo to tady i zmíněno – určité pokoje pro ubytování rodičů.
A teď situace spěla nějakým způsobem k jakési koexistenci, Klíček fungoval bez nájemní smlouvy a nemocnice to tolerovala. Až došlo k novele, která byla přijata, prošla i Senátem, novela zákona 219, která v podstatě říká jednoduchou věc – nemocnice bude provozovat jenom... Nebo státní organizace bude provozovat to, co má provozovat, a pokud má zbytný majetek, nahlásí ho Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. A zároveň Ministerstvo financí začalo, zase z rozhodnutí vlády, provozovat tzv. CRAB, neboli Centrální registr administrativních budov, kam se hlásí doslova každý metr. Musím říct, že tam nastaly docela paradoxní situace, protože nás Ministerstvo financí v Motole začalo hrozně honit, že máme místnost, kde není přivázaný žádný úředník. A co to je tedy za zločin? Pak se ukázalo, že to je místo, kde stojí bankomat. Ale abyste viděli, k jakým detailům se to dneska dostává.
A teď si představte, že máte situaci, že máte prostor, který se jmenuje ubytovna sester, který provozuje nemocnice. A v rámci toho je někdo jiný, který ještě navíc nemá nájemní smlouvu. Takže nastal veliký problém. A navíc i činnost, kterou tato organizace provozuje, provozuje nemocnice. Protože nemocnice v této chvíli provozuje 65 – a musím říci velmi hezky zrekonstruovaných pokojů. Můžeme nechat kolovat fotky, jak to tam dneska vypadá. Uznávám, že to tam v minulosti nebylo vždycky ideální.
Mimo jiné musím říci – a s tím se zase v nemocnici setkávají všichni, s tím se běžně setkáte, že přijede rodina na návštěvu za nemocným dítětem, jsou tam babičky, dědečkové, je to klidně sedm lidí a v podstatě chtějí ubytovat. A pak navštíví část rodiny to dítě, částečně mívá jiný program, není to opravdu jednoduché. Takže někdy je nutné to skutečně regulovat a říkat, že za tím dítětem ubytujete rodiče, ale pak přijdou sourozenci a další sourozenci... Faktem je, že některé rodiny bývají velmi početné, občas s tím bývá problém. Takže někdy je nutno to regulovat, to je třeba říci na rovinu.
Nicméně ta situace vygradovala loni na jaře, kdy už se to muselo začít řešit. Takže my jsme řekli Klíčku, je to problém, my samozřejmě potřebujeme ty místnosti, které vy provozujete, ke kterým nemocnice v podstatě nemá přístup, paradoxně, pro tu činnost, protože jinak bychom museli říci, že je nepotřebujeme pro svou činnost a nastala by skutečně velká debata s úřadem, co tam tedy děláme. Takže nastala situace, kdy jsme řekli: „My nemáme nic, vážený Klíčku, proti vaší činnosti.“ V nemocnici v Motole je v této chvíli 45 nadací – Kapka naděje, HAIMA, Dobrý anděl, Národ dětem, Naše dítě, Nadační fond profesora Pafka, Nadační fond Zdeňky Žádníkové, Krása pomoci – to dělá, teď mě opravte, jedna z českých Miss, Taťána Kuchařová, Nadační fond Kolečko, Nadace Landy – já to tady můžu klidně – Nadace Terezy Maxové atd. A my s každou máme korektní vztahy. Je třeba říci, že Motol má s každou korektní vztahy. Na druhou stranu je také třeba říci, že ono je to marketingově dobře prodatelné. Když děláte pro nemocné děti v Motole, tak máte k dárcům pravidelně dveře otevřeny. To je třeba říci, že značka té nemocnice je dneska velmi dobrá.
A my jsme řekli: „Milý Klíčku, my musíme převzít provozování té ubytovny, protože nás k tomu zákony nutí, my to i chceme dělat. A my vůbec nebráníme tomu, abyste dále působili.“ Jinými slovy: „Setkávejte se s těmi rodiči, dělejte psychosociální péči, mluvte s nimi apod. My s tím nemáme problém. My si dohodneme legální podmínky, podepíšeme smlouvu, jako to máme se všemi organizacemi, a budeme fungovat dál.“ Teď nastal problém, protože Klíček vysvětluje, že svou činnost může působit jenom tak, že bude mít ty pokoje a bude je provozovat. Problém, který nastal na jaře, který mě nemile překvapil, je, já jsem ani netušil, že Klíček za to vybírá peníze, což my jsme se ještě do té doby domnívali, fajn, provozují neziskovou činnost nějakým způsobem, dárci jim za to dávají peníze, oni za ty peníze poskytují nějakou činnost. Ale oni za to ubytování vybírali peníze. A to už byl tedy problém, protože se tam provozovala v podstatě nějaký byznysová činnost.
Jasně, ty peníze byly tuším 50 Kč za noc, ale byly to peníze. A bylo to bez nájemní smlouvy a dělalo se to na státním majetku. A to už se dostáváte do situace, že já bych musel dneska v té situaci odvolat sám sebe. Protože tohle nemůže ředitel státní příspěvkové organizace dopustit. Takhle to funguje a takhle jsou v této zemi nastavena pravidla.
Takže my jsme znovu navrhli Klíčku, fajn, pojďme se domluvit, budete tady působit. My pro vás dokonce vytvoříme přízemí té ubytovny, jakýsi prostor, kde vy a všichni zástupci ostatních neziskovek se můžete s těmi rodiči setkávat, hovořit atd. A nejde to. Celý problém, který vznikl, je to, že to nejde. Prostě proto, že Klíček definuje svou činnost jenom tak, že musí mít pokoje a tam s těmi lidmi na těch pokojích může pracovat. Jinak že ne.
A musím říct, že na tom jsme se tedy utkali. Pravdou je, že mě absolutně nenadchla ta petice, protože z té petice plyne – dokonce za mnou byl pan senátor Kubera, který byl též podobného přesvědčení, že my bráníme ubytování rodičů nemocných dětí v Motole. Ale ono to tak není. V Motole je velká ubytovna s 65 lůžky, která jsou pravidelně plná z dvou třetin, která ubytovává. Ubytovává nonstop. Upřímně řečeno, znovu se tedy můžu odvolat na lékaře, kteří tu sedí, onkologicky nemocné dítě není typ dítěte, které by bylo přijímáno urgentně ve dvě v noci. To prostě tak nebývá. Je třeba říci, že většina příjmů na dětské části, z kterých hrozí ty dlouhodobé hospitalizace, je plánovaná. Protože to posílají – tady paní dr. Dernerová to může potvrdit – posílá se to na základě indikace lékaře. Dětská neurologická klinika, to je typický problém dlouhodobých hospitalizací, kterých se to týká. Takže ten problém, že by bylo urgentně potřeba někoho ubytovat, tam samozřejmě je. Typicky na dětské chirurgii nebo podobně, ale je řešen.
Takže mě ta petice nepotěšila, protože mi spousta lidí volala, mailovala a říkala: „Vy nechcete připustit, aby rodiče nemocných dětí byli s těmi dětmi? Co jste to za nelidy?“ Já jsem vysvětloval, že to tak vůbec není. Ta petice byla do jisté míry – a máte ji před sebou, tak si ji přečtěte – je matoucí. Prostě proto, že tam ta ubytovna provozována je.
A já znovu opakuji, nabídka od nemocnice pro Klíček je – ruka otevřená. My říkáme, ano, pojďte se dohodnout, provozujte svou činnost, my vám to umožníme tím, že si tady budete moct fungovat v rámci té nemocnice. Kristepane, když to jde u takových organizací, jako je Kapka naděje, která mimochodem přispívá nemocnici ročně stovkami milionů korun od dárců. To ještě podotýkám, to je ještě jedna z věcí. Tak proč to nejde u vás?
A musím se přiznat, že teď na ministerstvu ještě jsem zjistil jeden rozměr té problematiky, protože Nadační fond Klíček tvrdí, že chce vybudovat dětský hospic, že na to používá peníze, které dostává od dárců. Asi všichni víte, že teď na ministerstvu poměrně intenzivně pracujeme na hospicové péči, tak jsem zjistil, že tam ten hospic, o kterém se zmiňuje, vůbec nikde není. V Malejovicích žádný hospic definován zatím není. Ani po těch dvaceti letech.
Já se musím přiznat, ono je to hrozně těžké. Je to hrozně těžké z toho důvodu, že ono to vypadá, že děláme nějakou lumpárnu v Motole apod. A ten neziskový sektor je strašně dobrý a co dělá, je jenom dobře, pak se dostanete do spleti reality a zjistíte, že to tak úplně není. Takže já, aniž bych tady chtěl zdržovat, byť jsem v Senátu rád, tak musím říci, že výsledkem je to, co platí. V této chvíli Fakultní nemocnice v Motole provozuje a bude provozovat ubytovnu pro rodiče nemocných dětí. Z toho důvodu, vzhledem k tomu, že tuto činnost provozuje vlastními silami, ji nebude outsorcovat. Prostě nebude, protože to nejde. A nabídka pro jakoukoli nadaci, která chce fungovat a bude fungovat v rámci nemocnice, to znamená, že bude ctít to, že existuje nějaké právo na soukromí pacientů, to, že existuje nějaký regulovaný přístup k informacím o jejich zdravotním stavu, s tím, že vždy budou rozhodovat lékaři a zdravotnický personál, jestli tam budou, nebo nebudou fungovat, tak s nadací, která akceptuje tento typ podmínek, my nemáme problém a jsme ochotni – nebo teda oni vlastně dneska, za Motol – ale jsou ochotni se s nimi – a já to garantuji – dohodnout.
Ale prostě a jednoduše, je mi líto, ale ubytovnu pro rodiče nemocných dětí, nejen onkologicky, bude provozovat nemocnice sama a ta služba bude kvalitní. Za to ručím. Děkuji.
