Naše politická scéna jakoby „trpěla zácpou“ ochromující kvalitu politické diskuse, demokratickou soutěž idejí.Tato dysfunkce přispívá již několik let k rozčarování voličů se systémem, oslabení jejich rozpoznávací schopnosti a rozděluje veřejnost. Jisté „hyperstranictví“ tzv. klasických politických stran čelí povrchním, vzletným proklamacím „nepolitiků“ aniž by si volič uvědomil, že nepolitická politika neexistuje a každý, kdo do politické soutěže vstupuje se stává politikem, ač by se opakem vytrvale zaklínal. A tak namísto soutěže politických vizí s cíle .podporovat lepší, důvěryhodné vize politických vůdců nastupuje teatrální očerňování všeho, co bylo uděláno doposud bez racionálního podkladu. Pro mnohé politiky je jejich chorobná touha být zvolen omluvou za populismus nejhrubšího zrna a vlastně zneužití skupiny voličů s tendencí uvěřit jim. Mnozí, kteří ve stávajícím politickém matrixu žili, rozvíjeli svoji činnost společenskou, podnikatelskou se dnes tváří, že jsou čerstvým větrem nových pravidel politiky bez politických stran. Racionální politický dialog se vlastně nekoná, již vůbec ne nad programovými cíli, více se snaží noví tvůrci pořádků poukazovat na domnělou (bohužel) v minulosti de jure neprokázanou a netrestanou nekalou činnost politiků. Uvolnění této „zácpy“ může otřást politickou scénou tak že se ztratí soudnost voličů, soudnost a roste riziko nástupu autoritativních režimů skrytých za blaho člověka.
Zdá se, že schází objektivní analýza stavu naší společnosti, reálný pohled na mezinárodní situaci a komparace našeho prostředí se zeměmi, které považujeme za standardní vyspělé demokracie.
Utápíme se v margináliích metodou pokusu a omylu. Mám nejblíže k ČSSD a tak se budu zabývat touto stranou.
Nevím, jak chceme vysvětlit ty „nové“ programové cíle, které vlastně vůbec nové nejsou a volič si je vybavuje z voleb minulých, aniž bychom vysvětlili, proč celé jedno funkční období nebyly realizovány, ba ani se o nich nemluvilo. Strana má v podstatě dobrovolné odborné zázemí a političtí představitelé se snaží spoléhat na svůj politický cit a nechápou, že se pohybují v kruzích. Zavání to tím, že bez ohledu na mínění členů, a hlavně voličů určuje témata malá skupina členů se značnou setrvačností v názorech nebo reagující na „téma dne“.
Představa, že se musím zastat všech skupin, ba skupinek, kterým hrozí jakási újma, tedy řidičů autobusů, učitelů škol, zdravotních sester, je správná, ale je to aktivita ad hoc. Jejich problém vznikl „také“ tím, že jsme jej dlouho přehlíželi a když se stal problémem silným, tak přijde verbální podpora, nic k významnému řešení. O problému tak hovoříme až v okamžiku, kdy se problém veřejně skloňuje, a tak věrohodnost naší „péče“ je diskutabilní. Opakování obvyklých klišé jako je zdravotnictví, církevní restituce, zdanění bank překotným, nesystémovým a v podstatě náhodným prohlášením politických špiček je voliči přijímáno povrchně, bez větší pozornosti a volby tato metoda nevyhrává.
Je třeba analyzovat každodenní život většinové populace republiky, kompromisem mezi desetinou republiky – Prahou a českým venkovem. Čím lidé žijí, co je trápí. Jejich pouť od startu do života, studia, založení rodiny a získání důstojného bydlení za rozumnou cenu, udržení šance na zaměstnání, přátelské prostředí občan – úředník, postih těch, kteří na ledasčem parazitují. To ale vyžaduje zbavení se nepoctivých symbolů uvnitř strany, pokud existují (a o tom nepochybuji). Tato průřezová analýza musí sahat až po život seniorů, důchodců se vším, co potřebují, péči o zdraví, bezpečnost a jistotu důstojného života ve stáří.
Z této analýzy může vzniknout program ČSSD pro zbytek druhé a třetí dekádu 21. století. Moderní, která počítá s prostředím IT technologií, nových služeb, dostupnosti a přátelského využití mobilních komunikačních prostředků. Nikoliv trvale „kydat hnůj“ na chyby jiných v minulosti, což nic neřeší, jen irituje bez ohledu na pravdivost či nepravdivost beztrestností delikventů. Říkalo se tomu „nastavit zrcadlo“ autorům šíření této nespokojenosti, odvážně a nekompromisně. To tři roky schází a vládnout za každou cenu – má vlastně cenu?
Sjezd ČSSD by pak měl představit jasný a stručný program bez politologických floskulí o roli sociální demokracie ve světě, bohaté historii. Taje jistě úctyhodná ale pro voliče nezajímavá. Stručně:
- Co jsme chtěli a proklamovali minule,
- Co jsme splnili a co nesplnili a proč,
- Co chceme prosadit v příštích čtyřech letech, jaké změny ve společnosti chceme podporovat. Jaké záruky můžeme poskytnout voličům, že mohou spolu s námi plnění našich slibů kontrolovat ne jen jednou za 4 roky.
Jde zejména o bezpečnost vůči rizikům, která sice dosud přímo nehrozí, ale média je denně skloňují – terorizmus, neregulovaná migrace, riziko vnucování jiných civilizačních schémat v našem státě. Jasně a jednoznačně – kdo chce u nás pobývat, musí respektovat bez výhrad náš právní řád. To nespočívá v oděvu či pokrývce hlavy ale v respektu k platnému právu. Naivní vyzbrojování domobrany je dobré opravdu jen pro děti.
Jde o jistotu domova. Tedy například udržení bydlení těmi, co jej získali a dostupnost pro ty, co jsou ohroženi anebo na startu života. Zde je třeba zásadně změnit přístup státu k bytové politice a obnovit levné nájemní bydlení. Řeší to celá Evropa, musíme to vyřešit my. Ale neřešíme, zaklínáme se představami o sociálním bydlení, které nemají ve své nekomplexnosti v Evropě obdoby. Není to téma všeobjímající, ale jistě velice významné. Ve všech oborech je třeba stručně a jasně obdobnou formou formulovat priority. Jednoduše, jasně, pochopitelně, tak, aby se s nimi mohl občan identifikovat.
Velice významné je pak právo a spravedlnost. Soudy nestíhají ani civilní ani trestní agendu. Spory a řízení před soudem trvá několik let, mnohdy desetiletí. Státní zástupci beztrestně hrají hry s politickými dopady bez jakékoliv odpovědnosti, když neobstojí při dokazování trestné činnosti. Nová civilní legislativa nepřinesla výrazné změny, lidé cítí více nespravedlnost než spravedlnost. Kvete vytváření „pseudokauz“ využívaných účelově politickými hnutím které momentálně dominuje průzkumům, aby zakrátko sublimovala jako známá olomoucká kauza. Novodobých „Kubiců“ je pořád dostatek.
Zatím platí že pravdu má ten, kdo využije nespokojenosti voličů, kteří opravdu mají nadhraniční útlum ze složitých politických soubojů, proklamací, hesel, billboardů. Všichni kradou – to pochopí malé dítě i kmet. Uvěří tomu, pokud nedokážeme přesvědčit, že je to laciná karta, která zastírá značná rizika pro budoucnost.
Nedojde-li k uvolnění politické zácpy, vznikne záhy po volbách skutečná krize. A ta může přinést rizika o jakých se nám dnes ani nezdá. Dějiny takové situace znají a naše generace se v zásadě nechová jinak než naši předkové, akorát žijeme v jiném prostředí. Ale tím hůř, ovládnutí lidí je pro šikovného šíbra dnes snadnější. A v té situaci se musí ČSSD osvědčit, nebo po zásluze projít generační výměnou.
