Trochu teorie. Lhát znamená tvrdit něco, o čemž mluvčí nebo pisatel ví, že je to nepravdivé, nebo o čem nemá rozumný důvod se domnívat, že je pravdivé, přičemž to vydává za pravdu buď sobě, nebo jiným. Proti tomu pravda či pravdivost je shoda tvrzení se skutečností.
Nějak se s těmito pojmy nedokáži srovnat, když přes ně nahlížím na kauzu, která čas od času, podle toho, kdy zasedá soud, plní naše média. tzv. „Kauza hornických bytů OKD“.
Moudří filosofové též tvrdí, že vše je relativní. A tak se pokusím podřadit některé skutečnosti z citované kauzy pod definice pravdy nebo lži.
Výrok číslo 1: Firmy pana Bakaly zcizily byty, které patřily horníkům.
Když v roce 1990 rozhodla vláda, že v souladu s tehdy platným právem přemění dosavadní státní podnik OKD na akciovou společnost OKD a do společnosti vloží byty v souladu se zákonem o majetku státu, nemohl stát již nikdy o majetku formy rozhodovat jinak než tak, že rozhodne o bytech jako akcionář. Výrok je lživý, byty nikdy horníkům nepatřily.
Výrok číslo 2: Horníci – nájemci „hornických bytů“ nikdy nemohly byty do svého vlastnictví získat.
Po roce 1990 do roku 1997 držel stát prostřednictvím fondu národního majetku ve společnosti OKD majoritní podíl. Od roku 1994 existoval zákon o vlastnictví bytů (číslo 72/1994 Sb.) Společnost mohla akcionáři rozhodnout, že rozdělí domy s byty na jednotky s byty a nabídnout je nájemcům k odkoupení s přednostním právem v šestiměsíční lhůtě. V roce 1997 stát majoritu ztratil. Výrok je lživý, nájemci mohli získat byty do vlastnictví, pokud by si to stát jako majoritní vlastník přál, ale jen v době do roku 1997.
Výrok číslo 3: Společnost byla státu ukradena.
V roce 1997 ztratil stát majoritu v důsledku úkonů, ke kterým přistoupil sám a dobrovolně. Jednostranně snížil základní jmění, a to na straně akcionáře-státu o 3,5 miliardy Kč. Dodnes nikdo nepátral, proč to Fond národního majetku udělal, nikdo se neptal ministra financí Kočárníka ani premiéra Klause. Stát se tím zbavil majetku a ještě pověřil firmu pana Bakaly, Patria finance, aby za něj odkupovala akcie malých akcionářů. Pan Bakala pro stát nekoupil nic, vše si koupil ve jménu státu pro sebe. Výrok je (kontroverzně) lživý. Společnost nebyla ukradena, stát se jí zbavil sám, za své peníze a na úkor majetku státu. Tuto skutečnost nikdy nikdo neprošetřoval, o policii a státním zastupitelství již vůbec nemluvě. Média o tom mlčela a mlčí.
Výrok číslo 4: Vlády Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse mohly rozhodnout, že byty budou převedeny horníkům (nájemcům).
Od roku 1997 držel stát jen 44,87% akcií společnosti OKD. Rozhodnout tedy nemohl, šlo by nesporně o vyvlastnění, to by muselo být odůvodněno, realizováno zákonem a za úhradu. Prakticky neřešitelné. Rozhodoval jen o ceně akciového podílu, nemělo žádný smysl, aby stát ve společnosti setrval. Do smlouvy o převodu podílu vtělil dvě podmínky, které mu zákon umožnil – předkupní právo nájemců v případě prodejů bytů společnosti jako jednotek do vlastnictví (§22 zákona 72/1994 Sb.) a rozvazovací podmínku – stát má právo jednostranně od smlouvy odstoupit pokud se pravomocně prokáže nepovolená veřejná podpora. Výrok je lživý, tyto vlády takové oprávnění neměly. Ty co takové právo měly (před rokem 1997) nikdo nepojmenoval.
Výrok číslo 5: Ministr financí (tehdy B. Sobotka) prodal podíl státu pod cenou:
Ministr financí předložil vládě materiál připravený Fondem národního majetku, prodávala vláda. Cena 4,1 mld. Kč v kontextu ke stavu na trhu v té době nebyla nikdy nikým zpochybněna (to neznamená, že nebyla zpochybňována). Potvrdil ji Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a dvakrát Evropská komise – v roce 2006 a v roce 2011. Stát neprodával firmu, ale její akciový podíl. Za jednu akcii požadoval částku 367,70 Kč za akcii, na volném trhu v té době byly akcie obchodovány za 348,95 Kč za akcii, tedy za cenu mírně vyšší než tržní. Výrok je lživý.
Výrok číslo 6: Pokud se prokáže, že majetkové posudky ocenění akciového podílu jsou nesprávné, hornické byty získají nájemci za 40.000 Kč na byt.
Pokud by bylo v rámci trestního řízení proti zaměstnancům Fondu národního majetku pravomocně rozhodnuto, že posudek neodpovídal tržní ceně a stát, zastoupený ministerstvem financí, který se připojil v adhezním řízení o náhradu škody ve výši 5 miliard, nemá to samo od sebe na vlastnický vztah k bytům žádný důsledek. Stát by mohl odstoupit s využitím již zmíněné rozvazovací podmínky, pokud by následně Evropská komise osvědčila, že šlo o nepovolenou veřejnou podporu. Společnost OKD by buď rozdíl v ceně doplatila, nebo by vrátila státu jeho podíl 44,87% akcií po odečtu hodnoty delimitovaného majetku, což je právě hodnota bytů. Šlo by o velice složitou transakci, ovšem právo se nemůže „zrodit“ tam, kdy nikdy nebylo. Tedy žádná z možných alternativ nemůže donutit původní ani současné majitele k tomu, aby byty jednostranným úkonem vyjmul a nabídl nájemcům. Výrok je lživý.
Výrok 7: Nájemci mají o byty zájem a odkoupili by je.
Pokud by rozhodnutím vlastníka byly byty nabídnuty do bytového spoluvlastnictví, pak by cena propočtená v roce 2004 musela být valorizována podle současných poměrů na trhu. Byla by (čistě teoreticky) výhodnější než cena na volném trhu, mohla by dosahovat cca 40% tržní ceny. I tak by se pohybovala (zjednodušeně) nad 200.000 Kč za průměrný byt. Takto by byty odkoupilo maximálně 30% stávajících nájemců. Z proklamované nevýhody by došlo k výraznému zvýhodnění nájemců proto ostatním občanům. Jde o natolik nereálný scénář, že můžeme považovat výrok za lživý, možná ho lze kvalifikovat jako „milosrdná lež“.
Tak mě napadá, proč mnohá média rády popisují vcelku nepravdivé informace o celé této neblahé historii, ovšem všechny odmítají zveřejnit jakýkoliv jiný názor, byť sestaven exaktně na základě nikoliv dojmů, ale dokumentů, o jejichž věrohodnosti není pochyb. Ať je to snahou o vyšší čtenost, neboť lidé rádi kritizují (domnělý) šlendrián, ať je to i snahou využít kauzu v souboji politických stran, ve všech případech je to neseriózní a podjaté. Že pan Bakala uvedl desetitisíce lidí v omyl, že vláda Václava Klause před „Sarajevským atentátem“ neřešila „loupež Fondu národního majetku“ za bílého dne, to je již dávná minulost, mediálně nezajímavá. A tak nezbývá, než doufat, že konečné slovo bude mít soud, který svým výrokem, jak jsem přesvědčen, nemůže zpochybnit uvedené skutečnosti. Snad potom některá média podrobnosti kauzy zveřejní. Zatím je to „lež na každém rohu“.
