Uvádím jen zkrácenou verzi mnohastránkovéhoi posudku: Předně je faktem, že vznikem akciové společnosti OKD v roce 1990 a vložením majetku do ní fakticky zanikla možnost, aby stát nakládal s majetkem, tedy i s bytovým fondem jinak, než prostřednictvím orgánů společnosti. To mohl učinit pouze po omezenou dobu mezi lety 1990 až 1997, kde měl stát majoritní vlastnický podíl. V roce 1993 vložil stát 40% akcií OKD do kupónové privatizace, 3% vložil do restitučního fondu, 3 % předal obcím, majoritní podíl 52 % držel stát prostřednictvím Fondu národního majetku.
V roce 1997 provedl zástupce státu, Fond národního majetku nepochopitelnou operaci. Jednostranně snížil vlastní jmění společnosti o 3,7 mld. Kč. Neprovedl toto však plošně, snížením podílu u všech akcionářů, ale pouze na úkor majetkového podílu státu. Od té doby stát držel jen 45,88% akcií. Zde došlo k trestuhodnému zcizení majority a to zcela dobrovolně a jednostranně. Toto flagrantní porušení péče řádného hospodáře s nepochybnou trestněprávní odpovědností ovšem vláda Václava Klause a ministra financí Ivana Kočárníka přešla a nijak neřešila.
Právě tuto operaci považuji za základní majetkový úkon. Od tohoto okamžiku neměl stát prakticky žádný nástroj, který by, s oporou v právu, mohl přikázat společnosti OKD, že musí byty převádět nájemcům, jak se dodnes mylně uvádí.
Tuto situaci „zdědila“ vláda Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse. Když se rozhodla, že dokončí proces privatizace, když již žádný zástupce státu nebyl v orgánech společnosti a majoritní podíl prostřednictvím firmy Karbon Invest držel pan Bakala, bylo jen otázkou „komu a za kolik“ a žádné další podmínky nebyly možné, neboť o zcizení bytů mohly, jak již bylo uvedeno, rozhodnout jen orgány společnosti a to většinovým hlasováním. A tuto většinu držel pan Bakala.
Nikdy před tím se nikdo nezabýval tím, proč Fond národního majetku ve snaze získat koncem devadesátých let dobrovolně odevzdanou majoritu zpět pověřil firmu Patria Finance, aby odkupovala od drobných akcionářů akcie pro stát. Tato firma vlastněná panem Bakalou pro stát nekoupila nic, a jak se později ukázalo, pro pana Bakalu vše, co bylo k prodeji. Obce daly přednost vyšší nabídce, to je vše.
Především odpověď na otázku „za kolik“ prodá stát svůj minoritní podíl, musela vláda vyřešit. Nešlo jí jen o hledisko cenové, ale také aby zajistila perspektivu firmy jako významného zaměstnavatele v regionu, dodavatele uhlí a v neposlední řadě poskytovatele bydlení. Proto se rozhodla pro exkluzivitu majoritnímu vlastníkovi – firmě Karbon Invest.
Při ocenění firmy bylo v letech 2003 až 2004 zpracováno několik posudků různých institucí oceňující hodnotu akcií, které stát hodlal prodat. Často tento úkon bývá zkreslen pojmem „prodej společnosti“ nebo „prodej bytů“ ale o nic takového nešlo. Cena se pohybovala od návrhů 2,08 mld. Kč až k částce 3,5 mld. Kč, kterou proklamoval jako tržní Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. V září 2004 pak vláda schválila prodej za 4,1 mld. Kč.
Důkazem přiměřenosti ceny může být i porovnání s cenou volně obchodovatelných akcií společnosti na burze. Ta byla v době prodeje 348,95 Kč za akcii, stát prodal v přepočtu za 367,73 Kč za akcii. Protože byl prodáván minoritní podíl, nemohl stát žádat žádný finanční bonus za ovládnutí společnosti.
Vláda, ve které byl v letech 2002 až 2006 ministrem financí Bohuslav Sobotka, pro kterou veškeré podklady připravoval Fond národního majetku, evidentně nepochybila. Ještě před koncem jejího mandátu, v srpnu 2006 Evropská komise potvrdila, že cena je přiměřená. To znovu potvrzuje rozsáhlým posudkem, který Evropská komise doručila vládě ČR dne 13. 7. 2011. Učinila tak i s tím, že měla k dispozici úplný text trestního oznámení, které bylo organizací zklamaných nájemníků podáno.
Zbývají ještě dvě významné okolnosti.
Předně – vláda v roce 2004 prosadila do smlouvy o převodu akcií rozvazovací podmínku, podle které, pokud by kdykoliv v budoucnosti byla prokázána tzv. nepovolená veřejné podpora, tedy že cena akcií byla nižší než cena obvyklá, tedy tržní, může stát od smlouvy odstoupit.
Současně probíhající soudní spor se musí prejudiciálně zabývat otázkou, zda Fondem zpracované posudky byly úplné, tedy ocenily veškerý majetek společnosti a správné co do výše tohoto ocenění. Zdůrazňuji, že šlo o ocenění akcií, resp. akciového podílu ve výši 45,88% a že tato částka se nerovná ocenění stejného procenta majetku společnosti. Teorie zná celou řadu procedur, jak majetek firmy ocenit a na posudku, který byl citován v trestním oznámení je, podle dostupných informací uvedeno, že posudek nelze použít pro jiný účel než pro tzv. „nabídku převzetí“ minoritním akcionářům, kterou ze zákona musel po získání podílu od státu vlastník provést. Odkazuji na budoucí soudní výrok v této věci s tím, že jakýkoliv výrok o podcenění ceny akcií aktivuje zmíněnou rozvazovací podmínku ke smlouvě o prodeji minoritního podílu.
Pro úplnost zbývá jen doplnit informaci o ocenění bytů. Argumenty, které uvádějí média, jsou většinou zkreslené, nesprávné. Pokud by připadal v úvahu prodej bytů do bytového spoluvlastnictví nájemců, pak se mnozí nájemci dovolávají, aby to bylo za stejně vypočítanou cenu v době prodeje minoritního podílu (40.000 Kč+ inflace). Pokud se hodnotí jejich ocenění z hlediska jejich hodnoty ve znaleckém posudku pro převod akcií, pak se uvádějí ceny v řádech až několika set tisíc za bytovou jednotku. K tomu je třeba poznačit následující:
V době, kdy se byty oceňovaly, bylo možné stanovit jen administrativní, regulované nájemné, což přinášelo ztrátu vlastníkům nájemních bytů. To byl důvod jejich nízké ceny, spolu s tím, že šlo byty obsazené, nikoliv volně pronajímatelné. Tato skutečnost byla pravděpodobně důvodem Bakalových mediálních proklamací, že byty nabídne k prodeji.
Začátkem roku 2005 zveřejnilo Ministerstvo pro místní rozvoj záměr deregulovat výši nájemného právem vlastníka jednostranně nájemné zvyšovat. To dalo bytům po ekonomické stránce novou perspektivu. A právě proto pan Bakala svůj záměr změnil a pouze firmu rozdělil, delimitoval firmu OKD a.s. rozdělením společnosti, ze které oddělil firmu RPG byty.
Jakékoliv pokusy donutit firmu k prodeji bytů neměly oporu v platném právu. Jedinou teoretickou nadějí bylo prokázat uvedenou veřejnou podporu, tedy chybné ocenění a otevřít šanci k případnému novému dohadování podmínek. Je ovšem třeba říci, že taková šance byla de jure stejně nepravděpodobná, vnutit takovou vůli je nemožné, zbývala pouze dobrovolná vzájemná dohoda.
Předkupní právo nájemců, které smlouva o privatizaci obsahovala pro případ, že se vlastník rozhodne byty převádět, bylo v podstatě nadbytečné, neboť je obsahoval § 22 zákona 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ovšem uplatit by jej bylo možné až poté, co by se vlastník svobodně rozhodl rozdělit domy na jednotky a nabídl je k prodeji. V tom případě po dobu 6 měsíců má stávající nájemce předkupní právo, ovšem musí respektovat nabídnutou cenu, tu zákon nikterak nedefinuje.
Proto též není možné bránit vlastníkům firmy RPG byty prodat firmu jako celek jinému vlastníku. Práva nájemců takovým úkonem nejsou nijak dotčena a ohrožena.Tolik anotace.Místo odsudků a nekvalifikovaných diskusí prosím každého, kdo nalezne v mých závěrech chybu, ať se ozve. Ale prosím nikoliv o hesla "všeci kradnů" ale o argumenty, které mají právní hodnotu.Pokud je nenaleznete, a já jsem přesvědčen, že je nenalezne ani soud v předmětné kauze, rád se s nimi seznámím. Ale přihlížet lžím a očerňování byť politiků nehodlám.
