Namísto toho mám pocit, že politici především usilují o publicitu, jedinečnost, prezentaci na sociálních médiích kde spěchají s komentáři jakékoliv události, jen aby ukázali svoji akčnost. Spěchají, předbíhají se, dokazují, jak jsou informovaní, až zapomenou, že jsou za hranicí vhodného. To je podnět pro opozici, která by, bez ohledu na charakter informace, chtěla veřejnosti dokázat, jací jsou ti koaličníci břídilové.
Vytvářejí tak mnohdy falešný obraz funkce institucí, kterým se také, ne náhodou, říká „tajné služby“. Politici se zvolením či jmenováním do exekutivních funkcí ze zákona stávají osobami s plnou důvěrou v jejich bezpečnostní spolehlivost (zatímco státní úředník musí absolvovat složitý systém bezpečnostní prověrky Národním bezpečnostním úřadem, oni jsou, bohužel, složitého řízení ušetřeni).. Tento „vteřinový přerod“ z laika na osobu důvěryhodnou se mnohdy děje bez jakékoliv osvěty vůči těm, kterých se tento proces týká. Včera to bylo málo, zítra je to moc. Nejen to.
Politici jsou rádi v dobrých vztazích k médiím. A tak mnohdy prozradí i skutečnosti jinak utajované jen aby si udělali vztah k novinářům, kteří jim budou nakloněni. Samozřejmě, že to učiní diskrétně, nikoliv před zraky veřejnosti. Vzpomeňte na již letitou „Kubiceho aféru“, kdy mnozí poslanci zapomněli na stole utajované podklady, novináři měli o přestávce jednání hody, a druhý den je otiskly jako fotokopie mnohá média. Cena politického kapitálu byla pro ně vyšší než nutnost „ponechat utajovanou informaci utajenou“. Že po volbách se prakticky všechny informace ukázaly lichými, nikoho nezajímalo, naopak, autor plk. Kubice kryjící malé zlodějinky svých úředníků atomovým útokem se stal později za odměnu ministrem vnitra. A na ÚOOZ vály „nové větry“. Tedy toto jen jako příklad. Bohužel jen jeden z mnohých. Ale zpět do současnosti.
Když jste měl příležitost seznámit se s funkcí a systémem tohoto mechanismu důležitého pro bezpečnost našich občanů, nevycházíte občas z údivu. Nehodlám však „píchat třísky pod nehty“ konkrétním členům vlády, poslancům či senátorům, ostatně mám již delší dobu jen „pohled zvenčí“a dopouštěl bych se stejné mystifikace jako novináři či politici sami. Zůstanu tedy v poloze obecné.
Zdá se mi, že občas reagujeme na mnohé tendence jevů ve světě i doma s trestuhodným zpožděním a učíme se metodou pokusu a omylu.
To neexistují analýzy a prognózy vývoje různých procesů, například všudypřítomného problému uprchlictví a migrace? Vždyť nesporně přinášejí mnohá rizika, od překonání hranice schopnosti zemí EU poskytnout uprchlíkům na svém území přijatelné podmínky po neuvážlivé přehlížení volného pohybu ekonomických migrantů a nelegálů, otálení s realizací opatření k navrácení migrantům do zemí odkud přišli. Teprve jakoby za pochodu, v průběhu posledního roku, přikládáme význam mezinárodním úmluvám, diskutujeme, jak má fungovat Schengenská úmluva, jak mají být realizovány Dublinské úmluvy, jak je nezbytné registrovat příchozí, proč nefungují hotspoty, vnější ochrana hranice. Evropská komise organizuje různá setkání, od Valletty po Bruselská jednání rady. Je mnohdy žalostné, jak se chová Evropská komise a vytváří nefunkční modely různých pokusů o relokaci, jak se zapomnělo, jaká pravidla rozhodování přinesla Lisabonská smlouva, jaká má být a jaké je role FRONTEXu, jak zřídit Evropskou pohraniční stráž. Vlak nám ujíždí. Hádáme se, zda podat žalobu na relokace jako Slovensko, ale rozhodnutí lze očekávat až v roce 2017. Co dodat.
Přitom svatý otec František navštívil například ostrov Lampeduza již 7. 7. 2013, tedy téměř před třemi roky. Již tehdy byla migrace a ztráty mnoha lidských životů mementem, které však nikoho příliš nezajímalo. Uprchlictví a migrace zde klíčila nejméně pět let a že se její vývoj a počet osob urychluje a násobí lze predikovat nejméně roky dva. EU, zahlcena řešením Řecké krize oslepla k jiným problémům a nyní jen stěží své opoždění dohání. Žádnou prognózu jsem nečetl, ani jaký vliv bude mít tato situace na možnou radikalizaci různých skupin obyvatel.
V této rozjitřené situaci bych očekával, že se politici i moc výkonná shodne na obrysech možných řešení. Že bude korigovat kyvadlové efekty od hranice intolerance až xenofobie k nedomyšlené nereálné otevřenosti stylu „dvoře jsou dokořán, všichni jste vítáni“.
Nějak se to ale nedaří. Složitá doba zvyšuje zájem médií odhalovat stále nová a nová rizika doby. S nadšením média komentují vlomení se podivných skupin do soukromé pošty premiéra, ač bublina splaskla, když zjistila, že nic „pikantního“ natož utajeného neobsahuje.
Médiím nelze mnoho vyčítat. Některé informace vedou k procitnutí, že harmonická doba absolutního bezpečí je jen klam či útlum. V kontextu teroristických ataků média odhalují nejen pozadí pařížských útoků ale i skutečnost, že „hlavní město EU Brusel“ má tak hloupou právní úpravu prevence terorizmu, že nesmí mezi 22 hodinou večerní a pátou hodinou ranní konat vlastně nic, ani domovní prohlídky. Odhalují též fakt, že koncentrace migrantů, kteří neznají naše prostředí, vede až ke kriminálním činům a sexuálnímu obtěžování, ať to bylo tím, že vypili tři panáky kořalky nebo jinou příčinou.
Po tvrdé kritice některých zemí ze strany Evropské komise a některých dalších zemí na adresu nových východoevropských členů EU se najednou situace mění. Mnohé otevřené, migranty vítající země se uzavírají, například Německo, Švédsko, Dánsko, Británie. Všichni se modlí k Turecku, ač tuší, že modlitba nebude vyslyšena.
Nábožensky a etnicky počátkem dvacátého století rozoraný blízký východ není schopen sám od sebe v umělých útvarech nalézat řešení a světové velmoci se hádají, jaké cíle na letecké střelnici mají ničit a zapomínají, že těsně vedle jejich cílů jsou, jak kdysi řekl Švejk, „obyčejný lidi“. Okolo regionu se chodí po špičkách, hlavně roste poptávka po zbraních, střelivu, pašuje se ropa, obchoduje s lidmi. Všichni to vědí, ale řešení nelze ve shodě nalézt.
Nechci, aby z mé úvahy tekla skepse a beznaděj proudem. Nechci, aby jedinými profitujícími na situaci byli v ČR lidé jako Okamura či Konvička. Respektuji pana prezidenta ač si myslím, že je čas od času též unesen svými bonmoty.
Na skepsi není čas. Poslední události řešení výměny rukojmí za špiony či informace o výši vyplaceného výkupného za dvě unesené ženy a jejich přímý přenos do médií včetně, zdá se, smyšlenek o touze jedné z nich vrátit se do zajetí, je ale již za hranicí rozumného. Působí dojmem, že zatímco mnozí ministři se snaží jednat uměřeně a o záležitostech zbytečně nemluví víc než je třeba (Zaorálek, Chovanec), další prozradí vše (Stropnický) a třetí považuje za nutné oznámit svůj verdikt na tiskové konferenci, ač by třířádková tisková zpráva postačila (Pelikán). Do toho pan prezident prozradí, že již dávno dostal dopisy od únosců, ke cti mu slouží, že si byl vědom nutnosti informaci utajit. Zaplať Bůh, že premiér je ve svých vyjádřeních zdrženlivý a uměřený a nehrne se k senzačním odhalením. Prostě cestou Úřadu vlády požádal o prověření a zjištění zdroje případného úniku utajovaných skutečností. A podle výsledku se rozhodne, co dál. Alespoň jeden politik z rozvahou. Trochu málo.
Homo sapiens politicus je zvláštní druh zasluhující ochranu a toleranci. Tak jaký je vlastně smysl této mé úvahy?
Skloňuje se dnes pochybení většiny zpravodajských služeb. Volá se po lepší koordinaci. Znovu varuji před ukvapeným laickým řešením. Hodit všechny tři zpravodajské služby do jednoho pytle a nutit je ke sdílení informací je pitomost. Ignorovat však konkrétní informace o rizicích je trestuhodné. Již Mirek Topolánek chtěl zamíchat kartami zpravodajců. Když vcelku bez uvedení důvodu vyhodil z vedení UZSI gen. Karla Randáka, zpravodajce tělem i duší, pověřil řízením ředitele BIS gen. Langra. Myslím, že tato aktivita ohrozila práci obou služeb. Aktivity, informační zdroje a sítě, riziko ohrožení prozrazením určitých osob, to vše vedlo k tomu, že tehdejší premiér od svých laických představ ustoupil. Jak dalece však funguje příslušný orgán zpravodajských služeb na Úřadu vlády ČR, posoudit neumím, ale zdá se, že k žádnému zlepšení nedošlo. Kauza selhání vojenského zpravodajství premiéra Nečase a ředitelky Nagyové je též ranou pod pás pověsti zpravodajců. Kam to došlo, ví dnes každý. Snad je dnes situace lepší.
Zdá se, že skutečně dnes schází vize, prognózy alternativ vývoje situace v mnoha oblastech, uprchlictví, migrace ale i vnější a vnitřní bezpečnosti. Podíváte-li se do otevřených zdrojů struktury zpravodajských služeb v USA nemůžete neregistrovat jejich specializaci na mnohé oblasti a rozumnou koordinaci. Nevím, zda je to vzor k následování, ale obdobnou informaci získáte též z ostatních moderních demokratických zemí světa.
Schází též osvěta, prevence. Osobami sui generis jsou poslanci a senátoři. Logicky – volba z lidu – přinese zvolením přerod traktoristy, řidiče autobusu, spisovatele, lékaře, vysokoškolského profesora, učitelky či zdravotní sestry v mocného ústavního činitele. Dostane se jím osvěty? Seznámí je někdo diskrétně se základy protokolu, etiky a etikety, základní orientace v možných bezpečnostních rizicích, ochraně utajovaných skutečností, bezpečného používání IT technologií? Kdepak. Učí se za pochodu, často metodou pokusu a omylu. Bohužel. Za těch pár let svého působení v kabinetu předsedy sněmovny mě jen diskrétnost brání o tom hovořit více. Ale situace se nelepší, jak se zdá.
Novinářům nenadávejme. Jejich povoláním je vytěžit co nejvíce informací a jakoukoliv bariéru včetně rizik bránící zveřejnění některých z nich ihned považují za cenzuru. Mnozí jsou očividně podjati svými osobními názory, možná pokyny šéfredaktorů. Ale cítí se být, a jistě převážně i jsou onou „pojistkou demokracie“. Mohou ale být, dík své neodpovědnosti a hladu po senzačních odhaleních, též „mucholapkou“ pro únosy našich občanů, když bezhlavě informují o všem, co by mohli jen naznačit.
Situace se uklidní, včerejší kauzy nahradí nové. Přece jen bych přivítal od mocných tohoto světa více vizí, předvídavosti, odpovědnosti a respektu k zájmům občanů tohoto státu.
