Děkuji, já se pokusím zodpovědět všechny dotazy, které tady zazněly. Doufám, že se mi to podaří. Dělal jsem si pečlivé poznámky. Je pravda, že těch věcí bylo mnoho. A ono to trošku ukazuje i to, čím jsme prošli doteď. Je to opravdu poměrně složité téma, na které lze nahlížet celou řadou úhlu pohledu a potvrzuje to, že hledání kompromisu je o to složitější. A proto ještě před tím, než se dostanu k těm otázkám, tak opravdu prosím, abychom zvážili respektování toho kompromisu, který už byl poměrně složitě dosažen.

Pokud jde o příčinu současného stavu té dluhové pasti, tak samozřejmě svět nikdy není černobílý. Já vždycky odmítám takovéto nahlížení, že tedy máme nebohé dlužníky a zlé věřitele. Ony navíc pohledávky mohou pocházet – a velmi často nepocházejí jenom ze spotřebitelských úvěrů nebo nějakých rozhodčích doložek – ale to mohou být pohledávky, které nějakým způsobem někomu škodí. A tam samozřejmě žádný zlý věřitel z povahy věci nevystupuje.

Nicméně příčina stavu samozřejmě byla do značné míry dána i tím, jaká tady byla právní regulace. Před přijetím nového zákona o spotřebitelském úvěru, a to byla také věc, která byla debatována v Poslanecké sněmovně. Tady skutečně byl – a troufám si to říci – Klondike, který pak byl postupně umravňován soudní judikaturou, pokud se týče třeba rozhodčích doložek. Ale nakonec přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru tady vytvořilo standardní prostředí z hlediska poskytování úvěrů. Ale pořád tady máme tu historickou zátěž, kterou je potřeba se zabývat.

Také je potřeba říci, že ten návrh zákona nebyl nikdy, a to v žádné podobě, jak procházel postupem času těmi změnami, chápán jako dluhová amnestie. Ta slova dluhová amnestie tady několikrát zazněla. Nikdy tak nebyl chápán ani ten původní vládní návrh, který počítal se sedmiletou variantou oddlužení, mimochodem. To znamená s přísnější než je ta pětiletá dnes v tom zákoně nebyl dluhovou amnestií. Protože pořád tam platila ta podmínka vynakládání veškerého úsilí, které lze spravedlivě požadovat k uspokojení závazků.

A ono to souvisí s tím, co tady zaznělo. Ten návrh totiž, pokud se nemá ta situace po několika letech zase opakovat, musí působit do jisté míry i výchovně. Pokud vůbec může zákon vychovávat. Respektive motivačně k tomu, aby se ti, kteří jsou v dluhové pasti, dostali a vrátili do standardních návyků, které má každý člověk, všichni, jak tady sedíme a asi většina lidí, které známe. To znamená to, že má pracovat, pokud mu v tom samozřejmě nebrání nějaká překážka. A logicky každý, kdo pracuje, tak je radši, když vydělá víc peněz, než když vydělá méně.

Proto také nepovažuji za zcela protichůdný, proti smyslu toho zákona ten koncept 1 plus 1. Vezměme v úvahu, že na jednoho dlužníka připadá třeba až 10 věřitelů. A pokud my řekneme, a pokud tady zaznívalo i to, že něco by se splácet mělo, tak z té tisícovky v průměru na jednoho připadá stovka měsíčně. Když půjdeme níž a řekneme, že má splácet stovku, tak na jednoho věřitele připadne 10 korun měsíčně. To znamená, jde opravdu o nalezení nějakého kompromisu mezi zájmy dlužníků a věřitelů.

Já už v tom dopise, který jsem posílal, a teď nevím, jestli jsem si ho vzal s sebou k řečnickému pultíku, jsem vlastně uváděl, že zhruba každý, kdo má 9.500 Kč čistý příjem, se do toho režimu vejde. I podprůměrný důchod, ať už starobní, nebo invalidní, pokud tedy vyjdeme z toho, že se bavíme o lidech, kteří si nemohou přivydělat prací. Ale i mnoho důchodců si dneska běžně přivydělává. To nejsou lidi, kteří by byli v insolvenci, v exekuci a přivydělávají si v rámci starobního důchodu, tak aby na ten systém dosáhli. Pokud si řekneme, že se mají platit jen náklady té exekuce, tak jenom ponížíme tu částku. Ale vždycky zůstane nějaká část lidí, kteří na ten režim nedosáhnou.

Pak ale by to znamenalo uvažovat o dluhové amnestii. Ale to přece nikdo nechce, protože po čase se ti lidé do dluhové pasti dostanou zase. Co má být motivující a co ten zákon obsahuje? Zaznívalo tady jedenkrát a dost, možná dvakrát a dost atd. Ten zákon takovou pojistku obsahuje. Je tam desetiletá ochranná doba od povolení posledního oddlužení. Respektive kdy ten dotyčný se může do toho režimu vrátit zase. Takže když vezmeme v úvahu nějaké běžné plynutí času, tak kolikrát se dá za život dostat do režimu toho oddlužení? Reálně dvakrát, třikrát a asi dost.

Takže nějaké další zpřísňování tady asi není úplně namístě. A zase tu úpravu tak, jak je nastavena, považuji za zvláštní. Teď se podívám, s dovolením, do svých poznámek. Padlo tady, zda ten systém je zátěží pro zaměstnavatele, nebo není. Samotný ten insolvenční ne, problém je spíš s těmi exekucemi. Tam možná, pokud se nepletu, jsem včera posílal do Legislativní návrh vlády návrh novely exekučního řádu, to znamená jiný návrh, který má zase řešit vícečetné exekuce. To znamená, ony jsou to do jisté míry spojené nádoby, ale řeší se to postupně. Tak ten počítá s tím, že při exekucích část peněz půjde zaměstnavateli. Ale to není problém insolvencí. U insolvencí to není potřeba řešit, ale jsme si vědomi toho, že to do budoucna řešení zasluhuje.

Zaznělo tady, že bychom měli motivovat lidi k vyššímu výdělku. Což samozřejmě z hlediska naplnění účelu té ať už exekuce, nebo insolvence, je bezesporu to, kam bychom měli směřovat. Tady zase mohu říct, a neřeší to tenhle návrh prostě proto, že ty věci jsou řešeny nikoliv přímo v zákoně, ale v nařízení vlády. Minulý pátek jsem poslal – a on to zmiňoval i pan senátor Dienstbier – do připomínkového řízení návrh novely Nařízení vlády, které jsme slíbili už Poslanecké sněmovně, když se tam tenhle návrh projednával. A které má zvýšit motivaci k tomu, aby dlužníci vydělávali více.

Konkrétně, když jsme se bavili o té částce 15.000 čistého, nad kterou se dneska nevyplatí vydělávat víc, tak my se úpravou toho vzorce dostáváme až na částku 24.000 Kč čistého. Může se to zdát jako málo, ale zase nesmíme na to pohlížet našima očima. Průměrný dlužník je osobou, která většinou na tuto částku nedosahuje. Většinou se opravdu pohybuje výrazně níž. To znamená, že když my ho tady namotivujeme, aby najednou vydělával o nějakých téměř 9.000 Kč měsíčně čistého víc, tak pro něj už je to obrovský skok platu. A jsou to peníze, se kterými rozpočet té domácnosti, nebo ten rodinný rozpočet už může poměrně výrazně posílit při legálních příjmech.

Samozřejmě jsme si vědomi toho, že problém šedé ekonomiky je poměrně výrazný. Naše kalkulace mimochodem počítají s tím, že kdyby se podařilo většinu lidí oddlužit, tak by to znamenalo pro státní rozpočet, pro veřejné rozpočty přínos 3, v pesimistickém odhadu a v optimistickém až 10 mld. Kč. Já spíš bych si myslel, že budeme u té dolní hranice, ale i to by byl skvělý úspěch. Tři miliardy Kč ročně jenom na odvodech, jenom na placení daní z příjmů. I v tomhle směru se ten návrh vyplatí.

Pan senátor Větrovský se mě potom ptal, jak na tom budou obce z hlediska oddlužení. Často jim dlužníci dluží za nájem. Budou na tom stejně jako všichni ostatní věřitelé. A ono to souvisí zase s jinými otázkami. Nově – a já už jsem to tady, mám pocit, říkal, nebo to tady zaznělo – nově ti žadatelé o režim insolvence nebudou muset uvádět svoje věřitele. Proč? Protože oni to kolikrát opravdu ani nevědí, kde všude dluží. Nehledě na to, že tam může docházet k nějakému právnímu nástupnictví z různých právních titulů. Třeba když on někoho zapomene uvést, tak už někdo z toho může usuzovat na ten nepoctivý záměr. A přitom je to často jenom hloupost, neznalost, to, že se v té situaci utápějí. A logicky pak nebudu uvádět ani obce, když nebudu uvádět někoho jiného. Zase je potřeba respektovat rovnost.

Nicméně v rámci insolventního rejstříku se následně objeví výzva k tomu, aby se věřitelé přihlásili ve lhůtě 2 měsíců. Pokud se nepřihlásí, potom nebudou v režimu insolvence uspokojováni. O to ale jednodušší potom bude ten formulář, který mimochodem nemá 24 stran, má 4 strany a vyplněný má zhruba 6 stran. A není to tak, že ten nebohý dlužník by si ho měl vyplňovat sám. On ani nemůže. On sám si ho může vyplnit jenom tehdy, když je právník nebo ekonom, ale to většinou nejsou ti lidé, o kterých se bavíme. Jinak ho může vyplnit pouze ten, kdo má nějakou odbornou kvalifikaci, typicky advokát, a to za sjednocený poplatek 4000 Kč bez DPH. Anebo akreditovaná osoba, těch máme nyní zhruba 90, která to ale provádí bezplatně. Máme jich 90, to znamená, že máme v zásadě pokryta všechna větší města.

Bavili jsme se tady o nárůstu příslušenství, jestli by se neměl nějakým způsobem zastavit. Problém exekucí je, že ono do té vany přitéká rychleji, než z ní odtéká. Že to příslušenství roste tak rychle, že vlastně ta voda neubývá a postupně ta hladina stoupá. To je jedna z přidaných hodnot insolvence. V rámci insolvence se nebavíme o příslušenství, které nově narůstá. A z hlediska uspokojování historického příslušenství platí, že se uskupuje pouze do 100 % jistiny. Všechno, co je nad rámec 100 %, jde do režimu podřízené pohledávky, to znamená uspokojuje se až nakonec. Pokud to vůbec dojde na řadu. To opatření má svůj smysl, protože je zaměřeno zejména proti těm, kteří v minulosti půjčovali za z mého pohledu nemravné úroky. A to je právě také jedna z přidaných hodnot. Oni reálně budou ti lidé splácet méně, než by spláceli v exekuci. Právě proto, že část toho příslušenství fakticky odpadne do režimu té podřízené pohledávky.

Padla tady otázka, co děláme vůbec proti tomu, aby se ta situace do budoucna neopakovala. No tak já už jsem zmiňoval, že byl přijat nový zákon o spotřebitelském úvěru, který už dneska tu informační povinnost poměrně výrazně posiluje. Ne že by někdo četl ty stránky dokumentů, které dostane, ale co je podstatné, ukládá instituci, která půjčuje peníze, provést screening toho budoucího dlužníka. Z hlediska toho, zda je schopen splácet své pohledávky. Upřímně řečeno, spoustě věřitelů to bylo v minulosti úplně jedno, jestli jim to splatí nebo ne. Protože oni věděli, že ho budou dusit, že ho budou dusit na příslušenství a že ty peníze skrze exekuci nějakým způsobem dostanou zpátky. To, že jim nebude nikdy splacena samotná jistina, to je tolik netrápilo. Tahle situace už by dneska neměla nastávat.

Samozřejmě chtělo by to zvednout finanční gramotnost. Já nemůžu mluvit za oblast školství, ale třeba v oblasti vězeňství my teď aktuálně realizujeme pilotní projekt ve věznici ve Znojmě – protidluhové poradenství. Neřeknu vám, jak bude efektivní, ale je to věc, kterou se intenzivně zabýváme. A chtěli bychom do budoucna, protože vězni jsou zrovna tak ohrožená skupina, tu věc rozšířit postupem času i do dalších věznic.

Pokud jde o postihování nelegálního zaměstnávání, tak tomu se samozřejmě úřady práce věnují, ale bavíme-li se o statisících nelegálních zaměstnanců, tak je situace poměrně složitá vždycky. To, co se odhalí, bude jenom ne kapka v moři, ale nějaký kyblík v moři, protože při žádném personálním zabezpečení není možné dosáhnout nějaké obrovské odhalitelnosti. Ono to v zásadě funguje nejčastěji na udání. Co si budeme povídat.

Padla tady otázka, jestli budeme mít dostatek insolvenčních správců? Zda budou schopni administrovat vůbec tu činnost. Ale my si musíme uvědomit jednu věc, a ona to ta novela vlastně potvrzuje a výslovně do toho zákona zakotvuje. Insolvenční správce tam není sám jako kůl v plotě, kdo vyřizuje všechny ty insolvence. Ony jsou to často veřejné obchodní společnosti s řadou společníků, třeba kolegové mi tady uvádějí příklad jedné z nich, která má 12 společníků plus má řadu zaměstnanců. Proč? Protože se to vyplatí. A reálně se dostáváme na počet osob, které se zabývají tou agendou, který je mnohem vyšší, než by se zdálo z pouhého počtu insolventních správců. A samozřejmě tím, že lze předpokládat navýšení počtu vyřizovaných případů, bude logicky i tlak na to, aby personální zabezpečení na straně insolventních správců bylo vyšší.

My jsme to dokonce chtěli regulovat vyhláškou, mimochodem, v zákoně by pro to zmocnění bylo, ale tam jsme narazili v Poslanecké sněmovně, že jde o zásah, který je z hlediska svobody podnikání nepřípustný. Mimochodem, když se bavíme ještě o tom zabezpečení, máme zhruba 150 exekutorů v České republice. A jsou schopni odbavovat statisíce dlužníků. Tady bych se nebál toho, že v případě insolvencí tomu bude jinak. Co je trošku věcí, která může do budoucna vytvořit problém, a je korektní to přiznat, je nárůst agendy, se kterým my počítáme. My počítáme, že nárůst případů bude zhruba o 30 % ročně oproti předchozí situaci. Trošku na to reagujeme zjednodušením procesu, tak, aby – a bavíme se zejména o insolvenčních soudech, vůbec o zabezpečení na úrovni krajských soudů.

Zaprvé předpokládáme, že racionalizací procesu odpadne část agendy, která je v zásadě zbytná. A zároveň tím, že se nezkoumá v zásadě až tak přísně schopnost dlužníka splácet závazky na začátku, ale je to přeneseno do toho průběžného respektive koncového režimu, tak my vlastně jsme schopni – a já to tady přiznávám naprosto otevřeně – jsme schopni v následujících letech, kdyby došlo k nějakému výraznějšímu nárůstu agendy, než se kterými jsme kalkulovali, na to reagovat v budoucnu posílením insolvenčních soudů.

Je to varianta, se kterou počítáme. Dá se na ni reagovat v zásadě relativně operativně při sestavování státního rozpočtu na následující kalendářní rok, aniž by tam docházelo k nějakým výrazným prodlevám. A pořád ale platí, že jestliže výsledkem budou aspoň 3 mld. ve veřejných rozpočtech navíc, tak ta částka, kterou by to stálo, je relativně marginální proti tomu přínosu. Nehledě na to, že samozřejmě se tím vyřeší i ten sociální problém, se kterým se potýkají zejména potom územní samosprávné celky.

Pokud jde o jiné státy Evropské unie, což tady také zaznělo, podívejte se, jak to funguje jinde, je pravda, že ta dnešní úprava je daleko přísnější než v okolních státech. Ve všech okolních státech dnes platí úprava, která je mírnější. My tím, co navrhujeme, se tomu aspoň přibližujeme. A zase je korektní přiznat, že v řadě aspektů budeme stále přísnější, než jsou jiné státy. Ale ono je to o tom vyvažování poměru, co si zaslouží věřitel a co si zaslouží dlužník. Také je pravda, že v Evropské unii už je projednáván návrh, který předpokládá tříleté oddlužení v případě dluhů z podnikání. Ale tam zase my vycházíme z toho, do budoucna budeme muset tu úpravu implementovat, my vycházíme z toho, že přece jenom dluhy z podnikání jsou svou povahou trošku něco jiného než třeba dluhy ze spotřebitelských úvěrů. Ten podnikatel jde do mnohem většího rizika z hlediska vzniku nějakých dluhů, které bude muset splácet, než někdo, kdo si kupuje na zájezd nebo na vánoční dárek nebo na televizi. A proto tedy si myslím, že ten pětiletý režim by mohl obstát i v budoucnu, až bude přijata ta evropská směrnice, jejíž návrh poměrně výrazně pokročil.

Pak tady padla otázka, kdy bude nový formulář, který už bude odpovídat novému režimu. My samozřejmě, jakmile projde tento návrh, jsme připraveni vypustit do světa návrh vyhlášky. A všechno se dá v té legisvakanční době pohodlně stihnout tak, aby náležitosti formuláře odpovídaly platnému právu. Ta legisvakance je tady dostatečně dlouhá na to, aby se všechno stihlo.

Tak já se teď rychle ještě podívám do poznámek, abych nemluvil příliš dlouho, jestli jsem něco podstatného nezodpověděl. Pokud ano, tak se za to moc omlouvám. Snad jsem z těch důležitých věcí doufám zodpověděl všechno. Pokud ne, tak se omlouvám, případně jsem schopen zodpovědět.