Nenalezl jsem jinou odpověď, než tu, že naše země trpí vůči západní Evropě stockholmským syndromem. Většina z vás jistě ví, o co se jedná, nicméně přesto zmíním, že jde o specifickou pozitivní emoční a afektivní vazbu a závislost oběti na pachateli, který ji dlouhodobě zneužívá. Celé dlouhé roky se lísáme k západu jako naivní milenka čekající na to, že se partner konečně rozvede se svou manželkou a pojme nás za choť. Posloucháme slib za slibem, necháváme se potupně využívat v marném očekávání okamžiku, jenž nikdy nenastane.
Naše historie je přeplněna historickými milníky, kdy nás Západ hodil nemilosrdně pod vlak. Ať už to bylo v Mnichově v roce 1938, na Jaltě v roce 1945, při pražském jaru v roce 1968 či po roce 1989, kdy si z naší země a jejího bohatství udělali Klondike, skoupili vše, co tady mělo reálnou hodnotu, a bohatství, které z těchto statků vzniká, si rok co rok odvážejí k sobě.
Neváží si nás, ponižují nás, odstrkují nás, kdykoliv k tomu mají jen příležitost. A naše servilní politická reprezentace podporovaná pseudointeligentními liberály jim neustále vyznává lásku a vtíravě dokola opakuje, že k nim chceme patřit. Je na čase si přestát lhát a otevřeně si přiznat, že oni nás nikdy nebudou brát za sobě rovné. Nikdy.
Naproti tomu ti, kteří nám mnohokrát historicky pomohli (Srbsko, Rumunsko atd.), a ty kteří nás berou jako rovnocenné partnery (Slovensko, Maďarsko), od nás neustále odstrkujeme a ohrnujeme nad nimi nos. Já proto za sebe jasně říkám, že prostě nehodlám pokračovat v tom, aby se Česká republika nadále potupně doprošovala západní přízně a s prosíkem sbírala vše, co šlechtě z Berlína, Paříže a Bruselu upadne od stolu.
Nechci se nečinně dívat, jak jim prostřednictvím emisních povolenek platíme jejich důchody, jak jim dodáváme levnou elektřinu a kupujeme si ji zpět za nekřesťanské ceny a jak se u nich nejnověji doprošujeme o povolení dostavět si na našem území za naše peníze naše jaderné elektrárny. A už vůbec nehodlám přijmout jejich měnu nebo jim platit výpalné za to, že nám laskavě dodali plyn, jež my jsme jim léta dodávali přes naše potrubí za velmi přátelskou cenu.
Chci sedět u stolu s těmi, kdo s námi chtějí férově spolupracovat, kdo nás bere jako sobě rovné a kdo nás nezradí v první minutě, kdy se mu to bude hodit. Chci se zbavit tohoto našeho letitého Stockholmského syndromu a sebevědomě dát jasně najevo, že už se jich nehodláme ničeho poníženě doprošovat. Raději se pojďme vydat vlastní cestou. Cestou vybudování silného středoevropského regionu nepostiženého zeleným šílenstvím, woke propagandou ani muslimskou migrací. Možná to bude cesta trnitější, ale alespoň po ní nepůjdeme s ohnutým hřbetem.
Nebudu populisticky slibovat, že se jim platově vyrovnáme za 4 roky. Bude to trvat déle a bude to vyžadovat mnoho práce. Ale jsem si jist, že po této cestě je jednou doženeme. Pokud budeme servilně jako poddaní kulhat po té jejich s uctivým odstupem za našimi mocipány, jak to che Fiala, tak jsem si naopak jist, že je nedoženeme nikdy.
