Ovšem k tomu, aby takovýto jedinec se mohl vzdělávat a své vzdělání využívat je pro nás cílem též společnosti, která uznává, jako základní hodnotu, svobodu, demokracii, ale také odpovědnost a solidaritu. Ctí ústavu, zákony a vládu práva. Tuto výchovnou roli musí školství také plnit. Neměli bychom proto podceňovat při vzdělávání mladých lidí jejich výchovu k občanství. Mladí lidé na základních a středních školách by měli získat pevné povědomí o ústavě, občanských svobodách, demokracii a právu, ale také o finanční gramotnosti, fungování státu, jeho sociálním systému a veřejných financí. Toto je základní cesta k tomu, aby mladí lidé odolávali populismu a extremismu.
Nyní tedy několik poznámek k samotné cestě, která nás povede k vzdělanému jedinci a hodnotově ukotvené společnosti.
Vnitrostranická diskuse jasně ukázala, že je třeba pokračovat v reformě terciálního, neboli vysokoškolského, vzdělávání. Je zřejmé, že bez provedených reforem naše vysoké školství nebude schopno mladým lidem nabídnout kvalitní vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním jiných zemí Evropské unie. Reformy vysokého školství by měly stát na těchto sedmi principech:
Zachovat svobodu studenta při výběru vysoké školy, ale na druhou stranu nebát se podpořit ze strany státu strategické obory, zvláštně v technických a přírodovědných oblastech. Stát bude muset reagovat na to, že nám budou v některých oborech chybět odborníci.
Bude nutné přistoupit k diverzifikaci vysokých škol. V době, kdy studium na vysokých školách má masový charakter, studuje téměř padesát procent mladých lidí, je nutné rozlišit mezi špičkovými, výzkumnými univerzitami a mezi ostatními vysokými školami, které budou například profesně orientované.
S tím souvisí podpora bakalářské formy studia, dnes bakalářské vysokoškolské vzdělávání není často úplné a bakalář jako takový není pro praxi atraktivní. Bakalářské studijní programy musí mít ucelenou myšlenku, jen tak reálně naplníme Boloňskou deklaraci.
Musíme se zabývat podobou vysokoškolského zákona a konkrétně tím, jak jsou vysoké školy řízeny. Současná praxe ukazuje, že vysoké školy jsou dnes řízeny kolektivními orgány, které mají širokou pravomoc, ale malou odpovědnost. Stejně tak je relativně slabé postavení rektora, jako hlavy celé školy vůči děkanům jednotlivých fakult.
Vysoké školství potřebuje více peněz, tyto peníze však nemůže poskytovat stát, je nutné zabývat se větším zapojením soukromých prostředků do financování vysokého školství. Je nutné pokračovat v debatě o možných formách zavedení školného. Jen pro informaci, soukromé prostředky se na financování českého vysokého školství podílejí deseti procenty, průměr Evropy pak je dvacet procent. Je třeba připravit systém půjček a sociálních stipendií pro nemajetné studenty – bez těchto instrumentů bude vysokoškolské vzdělávání nadále omezené pro méně majetné studenty.
Je třeba pokračovat a dále podporovat spolupráci vysokoškolských institucí s municipalitami a soukromým sektorem. Školy by se neměli od zbytku společnosti izolovat, ale měly by s ním spolupracovat.
Musíme podporovat celoživotní vzdělávání poskytované vysokými školami. Člověk v moderní společnosti neobstojí pouze se vzděláním, které získal v mládí, byť je sebekvalitnější. Je třeba proto posilovat snahy vysokých škol nabízet různé formy celoživotního vzdělání. Mimo to je celoživotní vzdělání jednou z forem, jak mohou vysoké školy získat prostředky do svého rozpočtu. Celoživotní vzdělávání je také důležitým nástrojem v boji s nezaměstnaností.
Při prosazování našich vizí v oblasti školství nesmíme zapomínat na základní a střední školství.
Je správná tendence odklonu od zastaralých, tradičních osnov k vzdělávacím programům, které umožňují rozvíjet individualitu dětí, vést je k samostatnosti a učit je aktivní práci s informacemi. Podporujeme moderní výukové trendy na základních školách.
Je třeba změnit systém motivace odměňování těch učitelů, kteří jsou schopni moderní styl výuky realizovat. Peníze musejí být za výkon a ne za odsloužená léta.
Střední školství dnes čelí některým problémům. Na prvním místě je možno uvést nepříznivý demografický vývoj, kdy dochází k výraznému poklesu počtu žáků. Budeme stát před otázkou, jak na tyto změny má systém středního školství reagovat. Pokles žáků je dnes zvláště viditelný v systému učňovského školství, měli bychom se proto bavit o jeho částečné redukci a posílení role firem, soukromého sektoru, v oblasti přípravy a vzdělávání učňů.
Střední školství je v České republice velmi variabilní – Česká republika má celou řadu forem středoškolského vzdělávání. Měli bychom proto posilovat tendence, které povedou k jisté formě objektivizace nároků, které stát klade na mladého člověka, který má středoškolské vzdělání. K tomuto určitě by měl pomoci projekt státních maturit. Na druhou stranu nelze neslyšet argumenty kritiků konkrétní podoby rozvíjené podoby státních maturit. Čeká nás tedy ještě další diskuse.
Závěrem k sekci školství mi dovolte uvést drobnou inspiraci z Finska. Finové se velmi intenzivně zabývali vzděláváním pedagogů samotných. Řešili otázku jak učit ty, kteří mají sami učit. Provedli reformu, zvýšili platy učitelů, výrazně zpřísnili podmínky učitelského studia. Filosofií změny učitelského vzdělávání je kladení důrazu na pedagogické dovednosti učitele, nikoliv jeho encyklopedické znalosti. Finský vzdělávací systém dnes patří k nejlepším na světě…
Nyní mi dovolte několik poznámek k té části diskusi, která se zabývala vědou a výzkumem. Je třeba říci, že reforma vědy a výzkumu byla jednou z priorit topolánkovy vlády a také se v této oblasti leccos změnilo. Přesto stále řešíme několik základních problémů.
Financování vědy a výzkumu – dnes výzkumné instituce i týmy jsou financovány přes více než deset rozpočtových kapitol. Podle různých a obtížně srovnatelných metodik. Je třeba toto zjednodušit a dále posilovat princip, kdy výzkum má být finančně podporován na základě výsledku výzkumu, nikoliv pouze na základě výzkumných záměrů.
Je třeba do financování výzkumu, zvláště aplikovaného výzkumu, více zapojit soukromé firmy. Je třeba pro takovéto soukromé firmy vytvořit motivační systém, například v oblasti daňového systému.
Další otázkou je, kde má být věda a výzkum konána. Většina základního výzkumu se má konat na výzkumných univerzitách v těsném souladu s výchovou studentů magisterských a především doktorských studijních programů.
Vedle univerzit je však třeba zachovat též veřejné výzkumné instituce, je otázkou, v jaké podobě má být zachována Akademie věd, či zda má být více podporován princip soustavy veřejných specializovaných výzkumných institucí. Klíčovou úlohou též je, zda takového veřejné instituce mají mít svého zřizovatelé a jaké pravomoci takovýto zřizovatel má mít.
